Článek
Jak koronavirus ovlivnil péči o dlouhodobě nemocné a jaké riziko reálně znamená? Profesor Jan Žaloudík upozorňuje, že větším nebezpečím pro společnost může být zabydlení se v opatřeních, nečinnosti a obavách z nákazy.
„Obávám se, že cestu ke zdravotní gramotnosti patálie se SARS-CoV-2 nabourává směrem ke zdravotní negramotnosti a neznalosti a za symbolickou roušku se skrývá iracionální strach,“ říká v rozhovoru.
Koronavirová pandemie utlumila provoz některých nemocničních provozů. Může se to podle vás negativně promítnout na přibývání závažných chorob včetně těch onkologických? Daří se nyní na fungování před pandemií navázat?
Chci věřit, že patálie s covid-19 v Česku nijak neomezila dostupnost akutní zdravotní péče. Detailní přehled o dění ve všech asi 180 nemocnicích však nemám. Pokud jde o závažná onemocnění chronická, i ta ovšem mají svoji určitou míru naléhavosti. Nikoli v hodinách nebo dnech, určitě však v týdnech, nanejvýš pár měsících. I menší požářiště, nechá-li se doutnat, časem prohoří nebo vzplane. Tak to vidí požárníci. V různých segmentech medicíny to může být různé. Pokud jde o onkologii, je z velké většiny soustředěna do 15 komplexních onkologických center – KOC, šesti center hematoonkologických a dvou center dětské onkologie. Operace řady nádorů však probíhají mnohde i mimo tato centra, také v okresních nemocnicích. V Masarykově onkologickém ústavu v Brně, plně specializovaném jen na onkologii už od roku 1935, poklesla operativa a ozařování v době koronaviru jen o 13 až 14 procent. Protinádorová chemoterapie nebyla omezena vůbec a je na 100 procentech ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. A to přesto, že týmy musely být z důvodu nařízených opatření děleny a tento výkon s nasazením zajišťovaly poloviční skupiny.
Jak to bylo jinde, zatím nevím, nepochybně to postupně srovnáme a vyhodnotíme, ale předpokládal bych, že v ostatních KOC ve fakultních a krajských nemocnicích to bylo podobné. Zastaveny u nás byly na omezenou dobu pouze preventivní onkologické prohlídky, což však již doháníme a k újmě pacientů v této oblasti odložením prohlídky o několik týdnů určitě nedošlo.
Jak zpětně hodnotíte přijatá protiepidemická opatření a jejich uvolňování?
Počátek celé patálie u nás proběhl v údivu, překvapení a obtížném odhadu vývoje s ohledem na paniku leckde ve světě. Lze chápat nejistotu i chaotičnost jednání politiků. Profesionální zdravotnictví se však jako celek zachovalo vzorně a ukázalo schopnost účelně reagovat, a to i s velkou rezervou, pokud jde o intenzivní nemocniční péči. Že se situace vyvíjí příznivě, se dalo odhadnout zhruba v polovině dubna, ze zdravotního hlediska mohl s koncem dubna nouzový stav končit, během května se mohla situace postupně zcela normalizovat, včetně návratů žáků a studentů do škol. To jsem ostatně naznačoval ve své poznámce na jednání Senátu 16. dubna. Bohužel se však v řadě opatření stále zabydlujeme více, než je nutné, čímž dochází k sebepoškozování. Jako u každé rány s tendencí k hojení, které se nedává pokoje, sype se do ní sůl i popel, hojí se složitěji a jizví se daleko nevzhledněji, než by musela. To je prostý pohled chirurga, který prožil větší část života účelně zarouškován a ve styku s řadou infekcí i závažných nemocí. Smrt strachem je fakt pro společnost nejhorší a hadřík na hlavě strachu neubere.
Jaké skupiny chronicky nemocných pacientů jsou podle vás ohroženy nejvíce a jak se mají chránit? Stále je namístě zvýšená opatrnost?
Je už všeobecně známo, že vyšší riziko komplikovaného průběhu této virózy existuje u pacientů s více předcházejícími nemocemi čili komorbiditami, což je častější u seniorů. Nicméně rozhodující je nikoli kalendářní, ale biologický věk nemocného, celkový stav organismu a zdatnost jeho imunity i aktivita, které byly ovšem s uzavřením doma za rouškou u mnohých spíše oslabeny. Podobné je to však i s riziky chřipkových ortomyxoviróz, které každoročně a s různými průběhy po celá desetiletí známe. Ještě letos v únoru zde bylo přes 140 000 případů chřipky, 58 pacientů na ni zemřelo, ještě v půlce března bylo stále hlášeno kolem 70 000 případů. A nikoho to moc nevzrušilo. Teď jakoby se chřipka z hlášení zcela vytratila, hovoří se už jen o koronaviru, protože má daleko vydatnější reklamu a budí pozornost i strach celé společnosti.
Podle některých lékařů se lidé stále bojí do nemocnic chodit. Je podle vás důvod k obavám?
Zbytné nebo i zbytečné návštěvy lékaře byly a jsou zbytné nebo zbytečné dříve i nyní. I takových prý bylo v leckterých oblastech či oborech v době předkoronavirové nemálo. Podobně i zneužívání lékařské pohotovosti a záchranné služby banálními stesky. Teď jsou obavy opačné, že k lékaři nechodí ti, kteří vskutku potíže mají, a mnohé by mohlo být zanedbáno. Není sebemenší důvod, proč se nyní řádně a s důvěrou k lékaři nevypravit, když se objeví potíže nebo příznaky nemoci, a také proč nenavštěvovat i preventivní prohlídky. Vůbec nic se v možnostech a potenciálu našeho zdravotnictví nezměnilo. Pozitivním přínosem celé patálie možná bude, že začneme lépe odlišovat zdravotní péči nezbytnou a potřebnou od zbytné a zbytečné. Vytěžit z negativ pozitiva je umění, které baví a je užitečné.
Měli by lidé s oslabenou imunitou či trpící onkologickými chorobami nadále dodržovat nejpřísnější opatření a zůstávat raději mimo větší davy?
Vyšší výskyt virózy covid-19 mezi onkologickými pacienty jsme předpokládali a byli na něj i s rezervou docela připraveni. Předpoklad vyššího rizika komplikací virózy covid-19 u onkologických pacientů se však zatím nijak nepotvrzuje. Za dva měsíce praxe našeho specializovaného onkologického ústavu v plném chodu se stovkami výkonů operačních, ozařovacích i chemoterapeutických jsme zaznamenali laboratorní pozitivitu na SARS-CoV-2 jen u dvou onkologicky nemocných, a to bez jakýchkoli příznaků a spíše v časnější fázi jejich nádorového onemocnění. Z přehledu 16 zemřelých s diagnózou covid-19 v Jihomoravském kraji jsou zaznamenáni čtyři pacienti s pokročilejším onkologickým onemocněním, což zcela odpovídá celkem asi čtvrtině zemřelých na rakovinu jako příčinu úmrtí každoročně v celé české populaci.
Situaci budeme nepochybně podrobněji vyhodnocovat v České onkologické společnosti a také v Organizaci evropských onkologických ústavů (OECI), jejímž členem je náš brněnský ústav po řadu let a již jsme také na své činnosti akreditováni. Ostatně začátkem června jsme měli mít každoroční červnové setkání zástupců OECI, letos v Helsinkách, je však jako mnohé zrušeno. Ale nepochybně bude zevrubná analýza provedena. Zatím se tedy nezdá, že by na tom byli onkologičtí pacienti v době koronavirové z hlediska rizika úmrtí na tuto virózu významně hůře než ostatní.
Když tedy porovnáme reálný dopad covid-19 a například nádorových onemocnění, jak situace vypadá? Která nádorová onemocnění jsou nyní v Česku největším problémem? Podceňují Češi situaci?
Pokusme se oprostit od dojmů a názorů získaných odněkud z médií a věnovat se našim faktům a číslům, která monitorujeme a známe. Za 10 týdnů od prvních registrovaných koronavirových případů 1. 3. 2020 máme v Česku k 21. 5. 2020 registrováno 8 725 laboratorně pozitivních případů, z nichž část pociťuje různé příznaky při léčbě doma a průběžně je kolem 200 až 300 léčeno v nemocnicích. Zemřelých v souvislosti s covid-19 je 304. Za stejnou dobu zemřelo celkem skoro 21 000 občanů na jiná onemocnění a stářím s jinými diagnózami. Máme za tu dobu asi 18 750 nových případů zhoubných nádorů čili rakoviny a přes 6 800 pacientů na rakovinu zemřelo. Různé jiné závažné diagnózy úmrtí, tedy infarkty, mozkové mrtvice, zápaly plic, metabolické nemoci, selhání ledvin či jater a různé jiné infekce budí nyní menší pozornost než oněch 304 případů zemřelých s laboratorní pozitivitou SARS-CoV-2.
I v této třístovce jsou ovšem zahrnuty jak případy původně zdravých lidí, kteří podlehli jenom koronavirové infekci, tak ovšem i velká část těch s mnoha jinými vážnými diagnózami ve vyšším věku, kdy byla zároveň potvrzena přítomnost viru SARS-CoV-2 v organismu a který mohl či nemusel přispět ke smrti ve vyšším věku. Například v Jihomoravském kraji bylo 13 ze 16 případů úmrtí na covid-19 potvrzeno pouze v břeclavské nemocnici, na desítku jiných i velkých fakultních nemocnic tak zůstávají jen ony čtyři ostatní případy, přestože některé nemocnice byly přímo pro soustředění koronavirové infekce určeny. Toto všechno je třeba brát v úvahu, má-li si odborník či laik udělat celistvý obraz oné patálie u nás.
Nikoli z Milána, Bergama, Madridu nebo New Yorku, ale ze svého blízkého okolí. Každý občan si jistě umí sám spočítat, kolik vážných případů koronavirového onemocnění sám zaznamenal ve své rodině, ve svém okolí, u svých spolupracovníků, jak probíhaly, jak vážně byli nemocní a kolik jich případně i zemřelo při rozměru katastrofy, jak je líčena. Možná nás před ní ochránila moudrá vláda a pan premiér. Všechny hypotézy jsou nyní možné. Proč se však cítíme tak mimořádně ohroženi a tolik chráněni pouhými rouškami, to fakt netuším.
Které choroby by tedy podle vás zasloužily stejnou pozornost jako covid-19?
Žádné onemocnění si nezaslouží tento styl každodenní reklamy, panikaření a strašení, který jsme zaznamenali ve věci nové zkušenosti s jedním z RNA virů čili SARS-CoV-2. Jsme celoživotně obklopeni mikroby a řadou civilizačních chorob. Rizikem infekcí při cestování napříč světadíly, rizikem dopravy i přítomnosti četných toxinů v životním prostředí. Dopady jsou nemalé, vliv na zdraví a úmrtnost v populaci někdy hodnocen je, mnohdy není. V každém z našich půvabných těl jsou až dva kilogramy mikrobů, symbiotických, prospěšných, ale i potenciálně patogenních, případně velmi darebných a rizikových. Známe také RNA retroviry, které se dostávají do genomu našich buněk a v nich přetrvávají. Pohybujeme se celoživotně světem mikrobů a bez nich bychom ani nepřežili. Infekce i epidemie různého stupně přicházejí, přecházejí, odcházejí. Nic nového pod sluncem.
Nikdy jsme kvůli nim tak celoplošně nezastavili společenský a ekonomický život jako nyní. Nikdy jsme se tolik nebáli a nevěřili jen pouhému hadříku na tváři. Nikdy jsme tak naivně nevěřili v jakési banální ochranné prostředky jako nyní. Nikdy jsme také tolik neignorovali naši vlastní imunitu, která lidstvo udržuje při životě od nepaměti. Následky infekcí navíc umíme minimalizovat hygienou, životním standardem v čistotě, s koupelnami, větráním a kanalizací, bohatým stravováním i všem dostupnou zdravotní péčí. Daří se nám stále lépe, proto je nás na planetě stále více. A více to také stojí, což může být pro mnohé rovněž i vedlejší koronavirový efekt. Naši předkové měli prostředků k ochraně a léčbě nepochybně podstatně méně a svůj běžný život nezastavovali, možná jen v epidemiích moru a cholery, na které už máme účinná antibiotika.
Pozornost si obecně jistě zaslouží všechna onemocnění, která dosud neumíme dokonale vyléčit nebo která jsou pro nás zcela nová. Vždy je potřeba jejich pečlivý rozbor od statistiky až po standardní mikroskopické a molekulární analýzy a bádání stran metod léčby. Sice rychle, ale v klidu a bez mediální paniky a zmrazování života a chodu společnosti. Také bez přehnaného spoléhání na pomocná a spíše jen psychologická opatření, jako jsou celoplošné rozestupy, roušky, štíty, letmé formální dezinfekce nebo celoplošné izolace. Zastavení chodu běžného života společnosti nás ohrožuje ekonomicky a psychosociálně více než sám virus. Lze takto zareagovat na pár týdnů, ale nelze se v tomto stavu utápět a užívat si ho, protože leccos se pak může nově leckomu i hodit. Covid-19 ani jiná choroba by neměly být zástěrkou pro politická, ekonomická, legislativní a celospolečenská opatření, která někdo bystře plánuje nebo dané situace jenom využívá. Nebojme se tolik virů ani jiných mikrobů, bojme se dění kolem nich a procesů v myšlení nás samotných. Nedej bože, aby se nám v restrikcích, příkazech, nechození do škol a do práce nebo v rouškách zalíbilo. Byl by to úpadek naší civilizace a našich svobod na celá desetiletí. Snad jen divoké přírodě by toto ochromení lidstva mohlo jako odlehčující pomoci. I tak lze uvažovat.
Zmínil jste pokroky v prevenci chorob. Jaký je momentální stav a vůle lidí zabývat se takovými věcmi? Může se něco změnit?
Vůle lidí zabývat se vlastním zdravím, případně prevencí nádorových onemocnění, kterými onemocní každý třetí občan Česka a každý čtvrtý na ně někdy zemře, se nevyvíjela špatně. Nastavovaly se úspěšně screeningové programy, kterých se účastní 50 až 65 procent populace, narůstal zájem také o komplexní onkologické prohlídky, což je vysoce aktuální od věku nad padesát let.
Docela se rozvíjela i prevence srdečně-cévních a metabolických onemocnění. Více pozornosti se už věnovalo genetické zátěži, kterou si každý přináší s sebou od narození, metabolickým i vzácným onemocněním. Teď jako by všechno poněkud překryl onen koronavirus, zjevně spíše banalita v porovnání se všemi ostatními zdravotními riziky. Žijeme v době informační, ale jako bychom byli jen více informovaní, ale méně vzdělaní a méně schopni kritického myšlení. Utápění společnosti ve strachu z neznámého je mým velkým, smutným překvapením. Je to velké, ovšem i zdravotní riziko, neuvědomovat si proporce rizik v různých situacích a v různém věku. Obávám se, že cestu ke zdravotní gramotnosti patálie se SARS-CoV-2 nabourává směrem ke zdravotní negramotnosti a neznalosti a za symbolickou roušku se skrývá iracionální strach.
Aktuálně se mluví o tom, že by mohla na podzim přijít další vlna covid-19. Je to podle vás reálné? Mělo by se v takovém případě české zdravotnictví v něčem zachovat jinak než napoprvé?
Nepochybně jako už každoročně přijde před zimou opět vlna respiračních viróz, ať již budou jako nejčastěji ortomyxovirové, nebo koronavirové, rhinovirové, adenovirové a jiné. Je s podivem, že v průběhu současných krásných jarních dnů jako bychom se jich už nemohli ani dočkat, aby potvrdily oprávněnost hrozeb vtloukaných do našich zarouškovaných hlav. Možná také přijde i vlna letních průjmových rotavirových viróz. Roušky na tváři nám potom nepomohou. Budeme tedy čekat na nařízení roušek pánevních, případně na povinné pleny značky Pampers či jiné dopravené mocnými letadly Ruslan či jinými? Vskutku jsme se v době všeobecné dostupnosti informací, datových analýz, ovšem i dezinformací, v epoše svobody, otevřenosti světa a růstu vzdělanosti až tak zbláznili? Novým problémem není virus, ale křehkost našeho vědomí a sebevědomí. To my sami jsme sami sobě problémem a nelze se jen vymlouvat, že nás tam někdo posunul virovým únikem, netopýřím přeletem, sdílenou hloupostí nebo medializovaným záměrem. Ahoj lidi, řekl bych slovy současného klasika. Zkuste normálně žít a myslet.
