Článek
Léta to byl takřka outsider z povolání. Jeremy Corbyn spokojeně vegetoval v pozici opomíjeného poslance. Jeho tirády proti kapitalismu nikdo nezaměňoval s Labouristickou stranou, stejně jako se neklade rovnítko mezi hooligans a britský fotbal.
Teď má ale Corbyn blízko k volebnímu úspěchu – a Evropa by se měla mít na pozoru.
Zahradník, sympaťák a kamarád teroristů
Pečuje o svou zahrádku a vyrábí vlastní džem. Rád si popovídá se sousedy a občas se s nimi podělí o sendvič. Auto nevlastní, pokud možno jezdí na kole. Jeho koníček: fotografování vík od kanálů.
Nelibuje si v agresivních výpadech a vyostřených diskusích.
Když k tomu přičteme vizáž důchodce odnaproti, Jeremy Corbyn opravdu nepůsobí jako hrozivá politická figura. Na první pohled laskavý strýček Corbyn je ale především protivníkem Západu, jehož agendu dál živí omšelá politická romantika třídního boje, odporu proti imperialismu a bojovníků za svobodu.
Nepřítel mého nepřítele - Západu
Ve světě podle Corbyna Sovětský svaz „nepředstavoval žádnou vážnou hrozbu“ - na rozdíl od NATO.
Režim v Severní Koreji není tak špatný a sankce proti němu jsou součástí komplotu, který má severokorejské obyvatelstvo vystavit skutečnému zlu – kapitalismu.
Útoky z 11. září 2011 označil za důsledek politiky Západu a světové chudoby, zato zabití Usámy bin Ládina za „katastrofu“.
Starý dobrý třídní boj
Corbynovo politické zrání utvářela specifická atmosféra 70. a 80. let. Upřímnou touhu bojovat proti chudobě a útlaku nasával v Latinské Americe, kam odjel jako dobrovolník poté, co propadl u maturity. Odtud pramení nejen jeho láska k subkontinentu, odkud pochází dvě z jeho tří žen, ale také k tamním diktátorům. Ovšem pod podmínkou, že vládnou ve jménu levice. Fidela Castra označil za velkého socialistického průkopníka, venezuelskému autokratovi Hugo Chávezovi, který přivedl nejbohatší zemi regionu na pokraj civilizačního kolapsu, se otevřeně obdivoval.
Po návratu z Jižní Ameriky do Británie se stal odborovým předákem a účastnil se hornických bouří proti tvrdé úsporné politice Margaret Thatcherové. Ta se pro něj stala dalším synonymem zla.
Ještě v roce 2009 Corbyn hostil v Londýně své „přátele“ z hnutí Hamás, netající se svými genocidními záměry vůči izraelskému obyvatelstvu, stejně jako zástupce organizace Hizballáh bez milosti vraždící rukojmí.
Jak by také ne, vždyť se jedná o protivníky Izraele, který Corbyn vnímá jako esenci svého celoživotního nepřítele – západního imperialismu.
Evropa ano – ale pod rudým praporem
Za svůj vzestup k moci vděčí Corbyn dvěma propojeným faktorům: hospodářské krizi a stranické demokracii.
V éře Tonyho Blaira, který vyvlekl labouristy z marxistického chomoutu a posunul stranu do politického středu, se Corbynovo křídlo stalo trpěnou skupinou exotů. Jejich čas ale přišel, když na Británii velmi silně udeřila hospodářská krize. Corbynova rétorika boje proti finančnímu kapitálu opět lákala na náměstí desetitisíce lidí.
Ve stejnou dobu se změnily stanovy Labouristické strany. Do volby předsedy vedle labouristických špiček a odborových předáků začali silně promlouvat řadoví členové. Z labouristických poslanců hlasoval pro Corbyna jen zlomek a mezi stranickými lídry má řadu zarytých nepřátel, zejména londýnského starostu Sadiqa Khana.
Stranická základna ale z Corbyna udělala vůdce s velmi silnou podporou.
Ta se nehroutí ani po zpackané kampani proti brexitu. Labouristická strana v drtivé většině hájí setrvání v Evropě. Její šéf si tímto postojem ale není vůbec jistý.
Corbyn hlasoval proti britskému vstupu do evropských společenství v roce 1975, byl proti Maastrichtské i Lisabonské smlouvě a sám chtěl už v roce 2011 iniciovat referendum o vystoupení Británie z EU, kterou dříve označil za „součást extrémně nespravedlivého ekonomického řádu“.
Když musel pod tlakem své strany v loňském roce bojovat proti brexitu, činil tak s přinejlepším polovičatým nasazením. Corbyn v průběhu kampaně dával především najevo, že je ochoten Evropu akceptovat, ovšem jako sjednocenou frontu v boji proti nezřízené dravosti kapitalismu.
Velká Británie poprvé vydržela celých 24 hodin bez elektřiny vyrobené z uhlí.
Žolík Corbyn
Přes řadu zásadních odlišností má Jeremy Corbyn řadu styčných bodů s Donaldem Trumpem nebo Marine Le Penovou. Není to jen nechuť k NATO a EU a neustálá kritika „zkorumpovaného establishmentu“. I Corbyna zkušení pozorovatelé mnohokrát podcenili.
Že vydrží ve funkci jen pár měsíců, mu věštili už po jeho zvolení do čela strany. Corbyn jí dál vládne a v posledních měsících dokázal nevídané: Stáhl dvacetiprocentní handicap oproti konzervativcům téměř na nulu.
Chybám sociálně necitlivé kampaně své chronicky nerozhodné soupeřky Theresy Mayové čelil pomocí velkých slibů. Například ohlásil zvýšení veřejných výdajů o neuvěřitelných půl bilionu liber, tedy asi o 15 českých státních rozpočtů. Velkorysost, za kterou by se nemusel stydět ani zmiňovaný Hugo Chávez.
Pravděpodobnost, že Corbyn ve volbách zvítězí, je přes skvělý závěrečný spurt malá. Ještě menší jsou jeho naděje na sestavení funkční vlády. Kdyby ale Corbyn už poněkolikáté překvapil, musel by se svět připravit na soužití s dalším excentrickým a nevyzpytatelným státníkem.
