Článek
Rozhovor se Šárkou Štěpánkovou vznikl v rámci natáčení publicistického pořadu Terén, v němž redaktorka Kristina Ciroková mapovala, jak zdravotníci jedné konkrétní nemocnice – té v Náchodě – zvládají už rok vlekoucí se koronavirovou krizi. Videoreportáž si můžete pustit níže.
Můžete popsat, jaká je teď ve vaší nemocnici situace?
Myslím, že náchodská nemocnice je asi nejplnější, co dosud byla. Museli jsme otevřít další covidová pracoviště. Teď jsme na covidové JIPce, ale jsou tu ještě čtyři standardní lůžková oddělení, kde je minimum volných míst. Za chvíli čekáme příjem, což znamená, že i nám tady zůstane jediné volné lůžko.
Jak to personálně zvládáte?
Takto: u nás se covidová jednotka intenzivní péče otevírala 2. října. Tehdy už nám nestačilo standardní covidové oddělení, protože pacienti byli často v kritických stavech, už se tam resuscitovalo, kanylovaly se centrální žíly a tak dále; covidová JIP se otevřela místo urologického lůžkového oddělení, které bylo vystěhováno do náhradních prostor.
Všichní víme, že sestřičky vlastně nejsou. Takže na nové oddělení si nové sestřičky nenaberete: Musíte „použít“ ty, které máte. Slouží tu sestřičky ze všech oddělení, které vás napadnou. A musím říct, že jsou velmi ochotné. Opravdu se do služeb zapojila celá nemocnice. Od porodnice, endoskopie, ortopedie, urologie… Prostě všichni chodí pomáhat. Berou si služby, ale přitom jim pořád zůstávají původní služby na jejich domácím pracovišti.
Tohle veřejnost asi neví a je to ten důvod, proč je personál tak moc unavený: Sestřička má svých patnáct služeb za měsíc, kdy pracuje třeba na ARO. A k tomu vezme ještě třeba čtyři služby na covidové JIP. Tady leží třeba 19 kriticky nemocných pacientů. Pacientů na hraně intubace, což znamená, že jsou napojeni na dýchací přístroj, a u nich musí sloužit šest sestřiček. Starají se o ventilované pacienty. V jednu chvíli jsme tu takových měli sedm…
Naše sestřičky jsou úžasné. Na takovou práci nebyly proškolené. Když budete urologická sestřička z běžného oddělení, tak neumíte zacházet s ventilátorem. Já jsem narychlo v polovině a na konci října udělala školení, abychom je naučili základy péče o pacienta napojeného na umělou plicní ventilaci, a všechno jsme se pak museli učit za běhu. A dneska – po čtyřech měsících – to je fungující tým, který tu práci zvládne. Jsem na ně nesmírně pyšná.
Terén Kristiny Cirokové: Unikátní zpověď lékařů a sester z náchodské nemocnice. Video: Kristina Ciroková, Jan Pospíšil , Seznam Zprávy
Mluvila jsem s vašimi kolegyněmi. Říkaly, že tu poslední dobou máte mladší pacienty. Stává se, že se vám je nepodaří zachránit?
Ano, zaskočilo nás to. Zemřeli nám lidé, kteří byli 74. ročník, 72. ročník, 65. ročník, co si tak vybavím.
Jsou to bolestivé chvíle. Ti lidé nebyli nijak nemocní. Jeden měl zvýšený krevní tlak, léčenou hypertenzi. A prostě se nedalo nic dělat. Bylo to rychlé, nečekané.
To jsou hodně smutné chvíle, kdy si vlastně uvědomujeme, že to jsou stejně staří lidé jako my, co tu pracujeme.
A jak tu práci na covidové jednotce zvládáte?
Zvykli jsme si na to, že třeba osm hodin nemáme pauzu na záchod, na to se najíst, napít.
Člověk si asi zvykne na všechno, ale na to, co tady teď vidíme, na to se nedá zvyknout. Je to velká psychická zátěž. Každý se s tím srovnává po svém – někdo brečí, někdo křičí… Nevím, jak to popsat. Každý si určitě umí představit, že to, co zažíváme, není nic pěkného.
Jaké to pro vás je vidět v televizi demonstrace, na kterých se lidé tísní bez roušek a kritizují protiepidemická opatření? Co byste jim vzkázala?
Ať přijdou pracovat sem, ať to vidí. Ať vidí, co se tady děje. Myslím si, že by změnili názor a přestali by demonstrovat.
Vidím to tu i u pacientů. Někteří mi sami přiznali, že byli popírači covidu. Stojíte u nich, snažíte se je povzbudit, podpořit, utěšit, aby tu těžkou situaci zvládli. A když jsme je utěšovali, někteří říkali: „Já jsem tomu také nevěřila, to mám za to.“ Nebo: „Já jsem nechtěla nosit roušky, to mám za to.“
Někdo teď pěkně komentoval ten boj za otevření sjezdovek. Ve smyslu, že holt z těch sjezdovek není na ARO vidět. Ale kdyby lidé viděli, co se tu děje, jak jsou sestřičky unavené, tak by si ty sjezdovky třeba odpustili…
Poslední otázka: Co vám dává naději? Jak vyhlížíte do budoucnosti?
Teď se všichni upínáme k očkování, že by to mělo pomoci. A asi i k oteplení. Loňské léto asi trošku ukázalo, že ten virus nemá tolik rád teplo, tak si tady mezi sebou sestřičky říkají, že prostě ještě musíme vydržet jaro. To je to pomyslné světlo na konci tunelu: Že léto bude lepší. Že budeme proočkovaní, že bude teplo a ty nemocnice nebudou narvané k prasknutí.
