Co se děje, když je ve třídě pět romských dětí? Do Česka se potichu vrací segregace

Základní škola v Rotavě na Sokolovsku je nově opravená. Dokončuje i projekt na nové vybavení za 7,5 milionu korun. Přesto místní rodiče raději vozí své děti do vedlejších Kraslic. Nechtějí totiž, aby chodily do stejné školy jako Romové z místní sociálně vyloučené lokality. Kapacita rotavské základní školy tak zůstává naplněná jen ze třetiny.

„Je to přes 100 dětí, které by spádově patřily k nám, ale dojíždějí do Kraslic. Nikdo to nechce říct nahlas, ale hlavním důvodem je sociální složení školy,“ vysvětluje starosta krušnohorské obce Michal Červenka. Kdyby přitom zůstaly, složení místní základky by se značně změnilo, dodává.

Loni tak do první třídy v třítisícové obci nastoupilo 23 žáků, všichni romské národnosti. Rotava přitom ukázkově bojuje s obchodníky s chudobou tím, že odkupuje volné byty a část z nich nabízí jako sociální bydlení. Za to ji chválí i Agentura pro sociální začleňování. Problém se základní školou je ale hlubší a částečně důsledkem problému, se kterými se Rotava pere.

„Nejdřív musíme vyřešit počet sociálně vyloučených osob a až potom se můžeme zaměřit na další věci,“ dodává Červenka.

Zkušenost obce na Sokolovsku je vzorovým příkladem přetrvávající segregace základního školství v Česku, na což opakovaně upozorňují odborníci. Stačí totiž pět, ale i méně romských žáků na třídu, a rodiče těch ostatních začnou své děti přesouvat do jiné školy.

Pozvolným úprkem většinového žactva vznikají vyloučené základní školy. Jejich úroveň je nízká a pro znevýhodněné žáky z nich nevede prakticky žádná cesta.

Tvrzení dokládá dosud nevydaná Analýza segregace v základních školách, kterou si nechala zpracovat Agentura pro sociální začleňování. Opírá se o průzkum, kterého se zúčastnilo 1 814 respondentů. Cílovou skupinou byly rodiny s alespoň jedním dítětem ve věku povinné školní docházky. Minimálně polovina dotazníků byla vyplněna při individuálních rozhovorech z očí do očí, zbytek v elektronické podobě.

Z dotazování vyplynulo, že pro téměř pětinu rodičů je známkou kvality školy, že do ní nedocházejí Romové a cizinci.

Přibližně čtvrtině rodičů pak vyloženě vadí, že jsou ve třídě žáci hlásící se k romské národnosti.

Hůře dopadli v průzkumu jen školáci s problémy chování (vadí 61 % rodičů) a poruchami autistického spektra (27 %).

Oproti Romům (8 %) ale autisty (18 %) naopak bere jako obohacení třídního kolektivu více než dvojnásobek rodičů.

„I v obcích, kde nemáme sociálně vyloučené lokality, nejsou děti z hlediska původu svých rodičů rozloženy ve školách rovnoměrně. Často to vychází z dlouhodobé pověsti škol – jedna je známá, že je náročnější a pro klidnější děti, do další vodí potomky lidé s chudších a sociálně slabších rodin,“ vysvětluje spoluautor analýzy, sociolog Karel Čada. Podle něj jsou romské školy jen vrcholem ledovce celého problému – rozdělování škol na ty pro rodiny s dobrým zázemím a ty ostatní.

Ředitelé základních škol každoročně pro ministerstvo školství odhadují, jaká část žáků je romské národnosti. Podle čísel z roku 2018 je tak v Česku 70 škol, do nichž chodí nadpoloviční většina romských žáků. Ve 13 školách je tento podíl dokonce vyšší než 90 procent.

„Přibližně 8 700 dětí ve školách s nadpoloviční většinou romských žáků tak v současné době nemá stejnou vzdělávací příležitost jako jejich vrstevníci na nesegregovaných školách,“ upozorňuje ve stanovisku k romské integraci ve vzdělávání ombudsmanka Anna Šabatová.

Čísla se navíc za poslední roky příliš nemění. Ministerstvo školství je sbírá kvůli rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti České republice. U 18 studentů z Ostravska totiž soudci došli v roce 2007 k závěru, že Česko diskriminuje romské žáky. A to tím, že je s definicí lehkého mentálního postižení bezdůvodně přesouvá do speciálních škol.

Segregaci romských žáků vidí jako jeden ze zásadních problémů i experti, kteří pro MŠMT připravili podklad pro Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Ministerstvu proto doporučují, aby počet škol s výhradně romskými žáky snížilo během deseti let na polovinu.

„Ty školy jsou hodně malé, protože z nich odešli neromští rodiče nebo jejich velká část. Pro řešení toho problému je nutné posílit předškolní vzdělávání, kontrolovat práci pedagogicko-psychologických poraden a vůbec evidovat, co se s těmi dětmi děje, protože já mám velkou pochybnost o jejich uplatnitelnosti v pozdější době, což bude v budoucnu vytvářet velké náklady pro sociální systém,“ myslí si sociolog Daniel Prokop, který pro ministerstvo školství zpracovával v externím týmu problém vzdělanostní nerovnosti a spravedlnosti v přístupu ke vzdělání.

Zatím není jasné, jestli se tento konkrétní cíl objeví i ve finální strategii MŠMT. Ministr školství Robert Plaga ale minimálně slibuje, že nový školský plán na deset let nebude tak neurčitý jako ty předchozí.

„V tuto chvíli jdeme po méně cílech a plánech na kratší období. Zároveň jasně nastavíme indikátorové soustavy, tedy čeho chceme dosáhnout. Pokud se to nepovede, budeme vědět proč a plány aktualizujeme,“ vysvětluje ministr Plaga.

Segregace se ale netýká výlučně romské menšiny. Bojují s ní obce se sociálně vyloučenými lokalitami, ale i větší města, ve kterých se v průběhu let rozdělily školy na lepší a ty horší, do kterých míří žáci s ne tak dobrým rodinným zázemím.

Scénáře, jak se do takového stavu došlo, jsou různé. Třeba v už zmíněné Rotavě hraje roli místní sociálně vyloučená lokalita v kombinaci s další blízkou školou v dojezdové vzdálenosti. Ostatní rodiče tak vozí děti do nedalekých Kraslic. Naopak špatné dopravní spojení paradoxně pomáhá jiným podobně chudým obcím s jednou školou – například Přimdě na Tachovsku nebo Osoblaze na Bruntálsku.

Sociálně vyloučené školy, včetně většinově romských, jsou ale i v Praze. V hlavním městě tomu nahrává právě tradiční pověst škol a kvalitní doprava. Lépe situované rodiny posílají děti do kvalitnějších škol, ty s horším zázemím zase do těch s nižšími nároky. Roli v tom hrají i doporučení z pedagogicko-psychologických poraden. V dalších městech ovlivňuje rozdělení žáků do konkrétních škol spádovost určitých, třeba sociálně vyloučených, lokalit.

V Česku jsou ale i města, ve kterých se podařilo úroveň takových škol zlepšit.

„Tím velmi známým a často zmiňovaným je Krnov, který změnil spádové obvody. Jsou ale i města, která vyloženě se spádovostí manipulují, aby děti ze sociálně vyloučených lokalit chodily do určitých škol. Minimálně před několika lety bylo takovým městem Kladno,“ jmenuje příklady Čada.

Nevyrovnanost mezi školami dokládají také statistiky testování PISA. Česko má podle nich jedny z největších rozdílů napříč školami ze zemí OECD. Tuzemské školství je tak z tohoto pohledu světem extrémů. Na jedné straně je tu skupina elitních základních škol a gymnázií se skvělými výsledky, kam své děti posílají ambiciózní rodiče, a na té druhé školy s mizernou kvalitou včetně těch segregovaných, kde zůstávají žáci, jejichž rodiče žádné velké aspirace nemají nebo pro ně vzdělání nepředstavuje takovou hodnotu.

Rozdíl mezi školami se projevuje i ve volbě následné studijní dráhy jejich absolventů. Analýza segregace v základních školách upozorňuje na statistiky, podle nichž si obecně volí střední vzdělání s maturitou 69 procent žáků základních škol, 30 procent jde na učňovskou školu a procento chce získat nižší kvalifikaci. Čísla nasbíraná na 40 nejvíce segregovaných školách ukazují ale úplně jiný obrázek. Pouze 28 procent školáků pokračuje na střední školu s maturitním oborem, 29 procent se na střední nehlásí vůbec, 30 procent volí studium s výučním listem a 11 procent získá nižší než učňovské vzdělání.

Agentura pro sociální začleňování přitom spočítala, že stát zaplatí za člověka s nedokončeným středoškolským vzděláním 13 milionů korun za jeden pracovní život. Pokud zvládnou dvě třetiny z 1 500 žáků ze sociálně vyloučených lokalit jen základní školu, přijdou podle agentury veřejné rozpočty do roku 2067 o 1,78 miliardy korun.

„Problémem je, že to vyhovuje většině místních aktérů i části romských rodičů, kteří mají menší aspirace. Odnesou to ale zaprvé ty děti, jejichž uplatnitelnost je omezená na celý život, a zadruhé soudržnost společnosti. Když se budeme řídit logikou svůj k svému a Romové celý život stráví vzděláváním mezi Romy a my naopak celý život neuvidíme ani jednoho Roma, tak se soužití většiny s menšinou nedá nastartovat,“ varuje Prokop.

Řešení ale podle sociologů nejsou jednoduchá. Na centrální úrovni je dlouhodobým problémem podfinancování českého školství a nedostatek kvalitních pedagogů. Nejdůležitější je ale práce přímo v oblastech, kde existují segregované školy. Záleží tak na vůli starostů, úředníků a místních ředitelů škol. Odborníci radí, že je potřeba upravovat spádovost, pracovat s dopravní obslužností, zlepšovat situaci v sociálně vyloučených lokalitách, ale i podívat se na školy jako takové. Nejohroženější jsou v tomto ohledu menší zařízení, která se snadněji segregují.

„V jednu chvíli možná nezbude nic jiného, než ty školy zavírat a rozmístit jejich žáky do dalších škol,“ dodává Prokop.