Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vážné zdravotní problémy prezidenta Miloše Zemana vyvolávají otázku, nakolik je hlava státu po parlamentních volbách schopná vykonávat svoji funkci. Podle některých politiků i ústavních právníků nastal čas, aby ho obě parlamentní komory zbavily výkonu ústavních funkcí.
Podobná situace s nemocným prezidentem se už jednou řešila – za komunistického režimu v 70. letech minulého století.
V červnu 1972 postihla tehdejšího československého prezidenta Ludvíka Svobodu mozková příhoda. Stalo se to během recepce na počest indické premiérky Indiry Gándhíové, která přicestovala na státní návštěvu.
Bývalému generálovi z 2. světové války bylo tehdy 76 let a měl za sebou čtyři roky působení na Pražském hradě. Po kolapsu na recepci se přidaly další zdravotní potíže a Svoboda se po poradě s rodinou rozhodl, že už nechce pokračovat ve druhém funkčním období.
Špičky vládnoucí komunistické strany v čele s generálním tajemníkem Gustávem Husákem však nejdřív nesouhlasily. Považovaly Svobodu za osobnost, která měla stále důvěru veřejnosti a pomáhala udržovat klidný průběh „normalizace“, tedy utužování totalitního charakteru režimu, jež následovalo po vpádu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968.
Svoboda souhlasil a v březnu 1973 se nechal opět zvolit. Druhé období však bylo od začátku ve znamení vleklých a postupně se zhoršujících problémů. Jeho indispozice se projevila už při skládání prezidentského slibu. Místo Svobody musel přečíst text slibu jeden z místopředsedů federálního parlamentu.
„Koncem března 1974 nastoupil léčbu močových cest ve Státním sanatoriu, po propuštění do domácího léčení se však u něho dostavila série příhod plicní embolie, oboustranný zánět plic a pohrudnice,“ popisuje historik Michal Macháček v životopise Svobodova nástupce Gustáva Husáka.
Po podání těžkých sedativ Svoboda dokonce upadl do kómatu. Lékaři konstatovali, že jeho choroba je nevyléčitelná. Začala vážná fáze jednání o výběru nového prezidenta.
Podobně jako nyní v případě Miloše Zemana se na jaře 1974 mezi lidmi spekulovalo, co s prezidentem vlastně je. Šly zvěsti, že Ludvík Svoboda už nežije a že vedení KSČ tají jeho úmrtí, aby to nenarušilo oslavy prvního máje.
Tehdy režim reagoval tak, že veřejnost začal informovat.
„Vedení Státního sanatoria a lékařské konzilium sděluje, že přes intenzívní péči zůstává zdravotní stav presidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody nadále velmi vážný. Stálé lékařské konzilium trvale sleduje všechny změny zdravotního stavu a zajišťuje nezbytnou léčbu,“ napsal 30. dubna na první straně hlavní stranický deník Rudé právo. Věrohodnost informace měl zřejmě posílit seznam podepsaných ošetřujících lékařů, kteří jsou vyjmenováni pod textem.
Během léčby zastupovala Svobodu podle ústavy federální vláda. Prezidentův zdravotní stav se nakonec zlepšil natolik, že mohl být propuštěn do domácího ošetřování. V té době však už bylo ve vedení KSČ zřejmě rozhodnuto, že jako prezident druhé funkční období nedokončí.
Informace o tom, jak se Ludvík Svoboda tehdy stavěl ke svému dalšímu působení na Hradě, nejsou jednotné.
Podle sepsaných vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové-Svobodové chtěl odstoupit, šéf komunistické strany Husák však abdikaci odmítl se zdůvodněním, že by lidé nevěřili verzi o dobrovolném odchodu. Někteří historici, například Jiří Pernes, naopak tvrdí, že se Svoboda prezidentské funkce vzdát nechtěl.
Iniciativy se chopil fakticky nejmocnější muž v zemi Gustáv Husák. Postupně si prosadil, že Svobodu nahradí on a přitom zůstane generálním tajemníkem ÚV KSČ. Námitky jeho vnitrostranických odpůrců utichly, když takovou kumulaci funkcí podpořil sovětský komunistický šéf Leonid Brežněv.
Rozhodující krok se udál na jednání nejužšího vedení komunistické strany v květnu 1975. Účastníkům byla předložena lékařská zpráva, podle níž Svobodův zdravotní stav nedovoloval, aby mohl řádně vykonávat funkci, ani splnit normální podmínky při abdikaci. Husák společně s předsedou federální vlády Lubomírem Štrougalem pak ostatním poreferovali, jak je Svoboda během návštěvy nemohl poznat a nebyl schopen vést rozhovor.
K tomu, aby mohl Gustáv Husák plynule převzít prezidentskou funkci, se však muselo sáhnout na Ústavu. Novela ústavního zákona o československé federaci, která dostala neformální přezdívku Lex Svoboda, stanovila, že pokud prezident nemůže vykonávat svůj úřad déle než jeden rok, Federální shromáždění může zvolit nového prezidenta.
Bylo příznačné, že přípravu novely měl na starosti blízký Husákův spolupracovník, místopředseda vlády Karol Laco. Bezpochyby se snažil o právně čisté řešení. Podle pozdějšího hodnocení odborníků byl však problém v tom, že se dodatek uplatnil zpětně, retroaktivně. To i v poměrech nesvobody odporovalo základními ústavním principům.
V té době však úpravu nikdo veřejně nezpochybňoval. Ještě koncem května 1975 byl Husák zvolen novým prezidentem.
Ludvík Svoboda, který po skončení v prezidentské funkci žil ještě více než čtyři roky, byl až do smrti pečlivě vyzdvihován.
Husák v doprovodu Štrougala navštívil bývalého prezidenta den po svém zvolení. Předali mu Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR. Po Svobodovi byla pojmenována tanková divize a vojenská vysoká škola ve Vyškově.
Po úmrtí v září 1979 vystrojili komunisté Svobodovi státní pohřeb. Ačkoli si to Gustáv Husák původně nepřál, smuteční průvod směřoval z Pražského hradu. Podle dobových zpráv se na průvod přišlo podívat více než 300 tisíc lidí.
