Co s námi udělal covid? „Totálně zploštil čas,“ říká sociolog

Pandemie covidu změnila agendy vlád a podobu života na ulicích. Jak ale poznamenala každého z nás? A co vypověděla o stavu české společnosti? „Spousta lidí popisuje, jak se jim zploštil čas a nedokážou rozlišovat, jaký je zrovna den, týden. Nevědí, co dělali včera nebo před hodinou,“ říká Stanislav Biler, známý brněnský sociolog, publicista a spisovatel.

Covid ukázal spoustu tváří naší země: hromadné šití roušek, prim v Evropě, později naopak totální bezmoc ohledně počtu úmrtí. Jaké poselství o české společnosti za poslední rok podle vás převažuje?

Myslím, že hlavně chaos. Už předtím jsme tušili, že český stát není v nejlepší kondici. Epidemie to velmi zevrubně dokázala.

A co nám řekla o jednotlivcích, překvapili vás v něčem Češi?

Ani ne. Když loni na jaře začala epidemie, vzedmutí solidarity bylo pozitivní. Podle mě selhala spíše politická reprezentace, která nebyla schopná držet jednotnou linii proti covidu a dodat občanům energii a důvěru. Pak tedy není vůbec překvapivé, že občané po roce zmatených informací a neustálého zavádění různých opatření prostě vyhořeli. Ale na začátku platilo, že společnost na tom byla mnohem líp než její politická reprezentace.

Není teď právě nízká důvěra lidí ve schopnosti státu alarmující, nemůže vést k větším nepokojům ve společnosti?

Může, ale také nemusí. Na to se vážně těžko odpovídá. Volby jsou už za půl roku. Je pravda, že extremistické strany nijak výrazně neposilují a neobjevují se nové, které by se na vlně nespokojenosti vezly.

Na první pohled to vypadá, že v posledním roce jen počítáme nakažené či hospitalizované a řešíme, která opatření zrovna platí. Pozorujete nějaké podstatnější změny společnosti?

Myslím, že se v tuto chvíli nedá mluvit o jednotné společnosti ohledně dopadů na lidi a jejich reakce. Společnost se segmentovala podle toho, jak na koho opatření dopadla. Není to jen o tom, jak si kdo vede z ekonomického pohledu, ale třeba kde pracuje. Najednou se rozevřely obrovské nůžky mezi lidmi z kanceláří, kteří snadno přešli na home office, mohli pracovat dál při zajištěném příjmu. Řešili třeba, jak s tím skloubit domácí výuku dětí. Pak tu máme další část společnosti – lidi ze zavřených služeb, restaurací. Ale máme tu také lidi, kteří dřív před covidem jen přežívali na brigádách a nedosáhnou teď na jakékoli kompenzace. Společnost je tak rozdělená na několik částí. Některá z toho vyjde poměrně dobře, ale jen v relativním srovnání. Když jste třeba půl roku s dětmi doma na home office, rozhodně vám to nepřidá na psychické pohodě.

Půjde rozevření nůžek zase trochu stáhnout, zacelit nebo je konec epidemie ještě podtrhne?

Myslím, že podtrhne, jen tak to zacelit nepůjde. Umíme hrubě propočítat ekonomické statistiky nakažených a hospitalizovaných, nárůst státního dluhu, ale konkrétní dopady na jednotlivce? V tuto chvíli vlastně vůbec nevíme, jaké jsou a budou. Určitě nebudou jen ekonomické, ale také psychické a velmi individuální. Jsme stále v krizi, všichni skřípou zaťatými zuby, aby to vydrželi. Určitě přijdou dopady ve formě posttraumatických poruch. Asi až s odstupem několika let uvidíme, co s námi pandemie provedla.

Mluvili jsme o tom, že se tu hodně řeší počitatelné statistiky nakažených a mrtvých, ale už se asi těžko spočítá, co s dětmi udělá téměř rok bez škol, v čemž je Česko evropský unikát.

Přesně tak. Nejsou zaktivované programy, které by se už teď dětem věnovaly. Ani děti nebudou tvořit jednu homogenní skupinu. Je rozdíl, jakým způsobem zavřené školy prožívalo dítě zajištěných rodičů na předměstí, které mohlo lítat venku a mělo k dispozici svůj vlastní počítač. A pak tu máme druhou část – a nemusíme se bavit jen o nejchudších – ani ve střední třídě není běžné, že by dítě z prvního stupně mělo vlastní počítač a místnost na učení. Už tohle nastavilo velké rozdíly, jak se s tím popasovat. Školství v Česku po několik dekád produkuje děti podle vzdělání jejich rodičů. Vzdělání vašich rodičů velmi předurčuje, jak na tom se školami budete vy. A tohle se projeví i v domácí výuce. Školy spoustu povinností nahrnuly na rodiče, jenže je rozdíl, jakým způsobem se s výukou popasují rodiče vysokoškoláci nebo rodiče se základním vzděláním. Tady je obrovská disproporce. Takže nelze podle mě mluvit o jedné generaci covidových dětí, každé to postihne jiným způsobem. Za mě ale rok bude hodně poznat. Opět je nutné podotknout, že nevíme, jak přesně. Nemáme z minulosti žádnou srovnatelnou událost. To se týká i celkových dopadů na společnost. V textech se odborníci vracejí až ke španělské chřipce před sto lety. Ale chybí nám jakékoli další měřítko. Takže plaveme ve vodě a nedohlédneme následky.

Na druhou stranu, třeba ve druhé světové válce děti logicky mimo jiné trpěly bez školní docházky. A jejich generace pak znovu vystavěla poválečnou Evropu.

To jsou podle mě rozdílné věci. Po válce byla Evropa zbořená a nějak se postavit musela. Zpětně to vypadá, že se budovalo a bylo to pozitivní, ale vyrůstaly generace psychicky zdeptané válkou – to je věc jiná.

Zatímco školy byly v Česku velmi dlouho zavřené, těžký průmysl měl v podstatě neomezenou zelenou od vlády. Projevilo se v tom materialistické přemýšlení elit vycházející třeba ještě z dob socialismu?

Je to hodně bizarní. Jsme průmyslová země, ale neznamená to, že jsme zpět v padesátých letech minulého století. Průmysl v celku ekonomiky nehraje klíčovou roli, je to třeba jen třetina na hrubé přidané hodnotě. Zbytek se upozadil, aniž by kdekoli proběhla nějaká debata. Nevíme ani proč. Jeví se to tak, že si to průmysl vyřval a vláda na to kývla. Mohlo se zdát, že cílem všech opatření je zachránit lidské životy a zdraví, ale po tom roce to tak nevypadá. Prioritou bylo za každou cenu udržet průmysl v chodu a strategií, jak toho dosáhnout, bylo takzvaně nepřehltit nemocnice. Ani se tolik nemluvilo o tom, kolik lidí umírá, jako spíš o kapacitě lůžek. Z toho tak vyplývá, že kdybychom měli dvojnásobnou kapacitu nemocnic, tak si můžeme dovolit dvojnásobný počet nakažených a mrtvých.

Takže v tom vidíte strategii cíleného promoření lidí na hraně kapacit nemocnic?

Všechno tomu nasvědčuje a tvrdí to i spousta expertů, kteří vládě radili nebo radí. Je to jediná strategie, kterou lze dosud vypozorovat.

Na druhou stranu Češi krizi až na pár extremistických demonstrací prožívají s jistou apatií a ozývali se ve větší míře maximálně jen na sociálních sítích. Neměli vyslat zřetelnější signál nesouhlasu?

To bylo těžké. Nikdo nevěděl, co nastane, a vláda po celý rok prezentovala opatření ve stylu: „Vydržte ještě dva týdny a pak už to bude dobré.“ Nikdy se neřeklo: „Pozor, nařízení potrvají až do dubna zhruba takto.“ Pak by reakce lidí byla asi jiná. Ale vláda to vždycky prezentovala touto salámovou metodou. Lze to svým způsobem chápat. Myslím, že prostě nebylo proti čemu se bouřit. Až zpětně se vyjevuje, že šlo hlavně o to, aby nemocnice nepadly, ale nevládla skutečná priorita epidemii stáhnout k nule. Kdyby tu taková priorita byla, tak se zavře všechno včetně průmyslu, vyjma nějakých kritických odvětví, která vypnout nejdou. A to bylo zajímavé vládní PR. Do balíčku průmyslu se zabalilo všechno. Jde si představit, že nemůžeme vypnout hutnické pece, ale není to tak u všech odvětví průmyslu. Nikdy se nevedla debata o tom, co z toho je vlastně strategická věc, která musí běžet, a co naopak vydrží tři týdny odstavené.

Dokládá to tedy podle vás, že vláda svá opatření nemá podložená tvrdými daty, za což ji koneckonců kritizoval i Ústavní soud?

Pokud si pustíte nějakou tiskovku německé kancléřky Merkelové nebo jiných evropských premiérů, tak velmi dlouze vysvětlovali, k čemu konkrétní opatření je, proč se zavádí, co se tím sleduje. My jsme toto nikdy neslyšeli. Prostě přišla opatření a teď to pár týdnů vydržte. To je další neuvěřitelná věc. To samozřejmě žádnou důvěru nebudí, zvlášť když spousta opatření byla za den dva přepracována, revidována nebo dementována. Babišovi se dlouhodobě vyčítalo, že není politik, ale spíš manažer a technokrat. Ta krize si přímo říkala o manažerské a technokratické zvládnutí – epidemiologové byli schopní nabídnout mustr opatření – jenže se ukázalo, že Babiš žádný technokrat ani manažer není. Do technického problému, jak zabránit šíření nemoci v populaci, zatáhl politiku a tím debatu zničil.

Zmínil jste roli premiéra, ale napadají vás české fenomény covidu, které vybočují z evropských kulis?

Ve společnosti ani ne. Skupiny podléhající dezinformacím jsou všude. I v Německu policie rozhání demonstrace lidí, kteří se bouří proti opatřením. Bohužel se na tu specifičnost musíme opravdu dívat spíš z pohledu politiky než z pohledu běžných lidí, kteří se s tím perou, jak nejlíp umí.

Přibývá lidí, kteří úplně ztratili víru v systém a věří třeba tomu, že je covid vymyšlená záležitost?

Nemáme data, jak přesně to posoudit. Minimálně prvního půl roku jsme ale také mohli sledovat masivní selhání určité části lékařských elit, které vyjadřovaly nesmysly. Nebyli odborníky v oblasti epidemiologie, ale protože mají titul profesor nebo šéfují nějaké nemocnici, pro veřejnost znamenali autoritu. A nikdo po běžné populaci nemůže chtít, aby rozlišovala jednoho profesora medicíny od druhého a koho mají poslouchat. Byla to obrovská ztráta soudnosti části těchto odborníků, který neupozadili svoje ego a nemlčeli. A samozřejmě i části médií, která jim neustále dávala prostor, protože z toho byly křiklavé titulky a rozporné zprávy. Člověk tedy ani nemusel brouzdat po dezinformačních webech a přeposílat tajné e-maily. Mohl citovat z běžných médií mainstreamové profesory a tlumočit, že epidemie je blbost.

Takže nejen pandemická krize, ale i krize toho, čemu mám jako jednotlivec věřit?

Je to tak. Pokud člověk nemá denně několik hodin času si porovnávat zdroje a náhodně k němu připlouvaly útržky informací, tak si každý mohl poskládat úplně jiný obrázek epidemie.

Říkalo se, že 11. září 2001 a útoky na New York promění svět. Lze predikovat, co s námi udělá tato epidemie, posílí nás nějak?

Jedenácté září změnilo hodně věcí, ale asi nelze říct, že by něco významně posílilo. Je tady možnost epidemii vzít tak, že nám ukázala naše slabé stránky. Poukázala na obrovské rozdíly států, třeba ve školství nebo administrativě. Úřady ukázaly neschopnost pružně reagovat a přizpůsobit se situaci. I za ten rok je spousta věcí kostrbatých. Ocitli jsme se v krizi a evidentně nemáme stát, který by krizi zvládl. Je jedno, jestli je to epidemie, příště to může být něco jiného. Pořád tu bude stát, který nám neumí rychle pomoci. Tohle by šlo vzít v potaz a stát zreformovat, ale zásadním způsobem, ne okrašlovacím. V tom vnímám potenciál, ale ne nutnost, že se to tak stane.

Přitom za poslední rok se Česko v digitalizaci zdravotnictví nebo školství posunulo takovým způsobem, jak nedokázalo ve dvou předešlých dekádách. Takže hrozí, že znovu zakrníme?

Bylo by bezva, kdyby se někdo toho potenciálu chopil. Ale znamenalo by to domluvu napříč politickým spektrem. Už jen, jak jste zmínil školství nebo zdravotnictví, to jsou obrovská témata, která nemůže zvládnout zreformovat jediná vláda za čtyři roky. Naše reprezentace politiků by tak musela udělat něco jako vlády ve Finsku nebo Dánsku, kdy se strany dohodnou na základních parametrech, jak se má stát v příští dekádě vyvíjet. Aby zajistily, že střídající vlády si nebudou navzájem rušit reformy. V tomto ohledu jsem spíš skeptik.

A jak epidemie změní návyky jednotlivců?

Když zmíním třeba lidi na home office. Mohou tam jít dva faktory proti sobě. Lidé, kteří teď pracují doma v izolaci, často po měsících zjistili, že ten kancl s kolegy není vůbec špatný a že být sám týdny zavřený je psychicky velmi náročné. Je to deprivující zkušenost jako někde na samotce ve vězení. Ale do toho může jít tlak některých firem, které zjistily, že dokážou dobře fungovat se zaměstnanci doma. Mohou si tak snížit náklady namísto vydržování velkých administrativních center. Tyhle dvě věci by se mohly v ideálním případě skloubit.

Lidi asi také velmi zajímá, co se stane s cestováním. Třeba letecká doprava už před pandemií možná přerostla nějakou mez udržitelnosti a například ve Francii zákonně ruší kratší vnitrostátní lety. Co předpokládáte vy?

Je to hlavně otázka šíření mutací nemoci a dostupnosti očkování. Jestli to dopadne dobře, budeme mít covid pasy, s nimiž půjde cestovat po světě. V takovém případě bychom se vrátili víceméně do normálu. Stejně také můžou vzniknout uzavřené ostrovy typu Evropská unie, v nichž zůstaneme uzavření. Myslím, že by se na nějakou dobu nic tak hrozného nestalo. Ale epidemie určitě nepotlačila chuť lidí cestovat. Naopak. Spousta lidí si uvědomila, jak jim to chybí. Ale možná vezmou zavděk třeba jen sousedním Slovenskem a zjistí, že není nutné letět na druhý konec planety.

Zmínil jste covid pasy. Jak problematické bude dělit společnost na očkované a neočkované, testované či netestované?

Můžou vzniknout dva systémy, ale stejně oba povedou k tomu, že kdokoli bude moct, tak se raději naočkuje. Můžete si představit, že vás pustí na koncert jen tehdy, pokud se prokážete očkováním nebo absolvováním testu s platností několika hodin, což může být velký „vopruz“ s ohledem na každou akci.

Zní to logicky, ale není to přece jen ztráta svobod a stylu dřívějšího způsobu života?

Je to možné. Ale třeba v tomto jedenácté září svět také změnilo. Už dvacet let při létání platí mnohem přísnější prohlídky a vstupy do letadla. Na začátku to vyvolalo pobouření, protože šacování je otrava, ale tak nějak jsme si zvykli a zapomněli jsme, že to bývalo jinak. Covid pasy budou vyvolávat diskuze tak rok dva a pak už si na předešlou dobu vůbec nikdo nevzpomene.

Napadají vás další změny?

Změna priorit. Ve svém okolí i na sociálních sítích vidím deprivaci v tom, jak lidem chybí sociální kontakty s jinými lidmi. Tohle vám dojde až ve chvíli, kdy to nemáte. Věřím, že v tomto epidemie pozitivně zpřehází životní priority nás všech.

Také vnímáte, že člověk bez běžných kontaktů a kulturního života postrádá smysl svého fungování?

Určitě ano. A zjišťujeme to i na formách komunikace, přes všemožné počítačové programy. Není to jen o tom vidět obrázek toho druhého, ale fyzický kontakt a interakce naživo je pro nás lidi ohromně důležitá. A je velmi těžké bez toho žít. Tahle smyslová deprivace může mít dlouhodobé následky. Spousta lidí popisuje, jak se jim zploštil čas a nedokážou rozlišovat, jaký je zrovna den, týden. Nevědí, co dělali včera nebo před hodinou. To jsou důsledky sociální izolace.

Takže očekáváte, že při oslabení epidemie v létě přijde na řadu nějaký velký večírek podobný oslavám konce války?

Myslím, že ano. Může to být potenciálně velký letní večírek.