Co musí škodovka mít, aby uspěla v Indii? Střešní okno a místo pro turban

„Je to zásadní změna v působení Škody Auto v Indii. Jsme zodpovědní také za Volkswagen, Audi, Lamborghini i Porsche,“ říká Jan Řepa, šéf produktového marketingu značky Škoda v indické firmě Škoda Auto Volkswagen India Private Ltd., jež od léta 2018 řídí projekt označovaný jako INDIA 2.0.

Převzetí zodpovědnosti za celou skupinu označuje manažer, světoběžník a sportovec Řepa za velkou životní výzvu a právě kvůli ní do Indie vyrazil. V Bombaji žije od roku 2017, přestěhoval sem i rodinu. A – jak říká – do Indie se zamiloval.

Jakou pozici Škodovka a celý Volkswagen dnes na indickém trhu mají?

Momentálně Škoda má 0,53 procenta. A celá skupina Volkswagen přes procento. Cílem projektu INDIA 2.0 je dostat se na pět procent do roku 2025.

Jak vypadá vaše výrobní základna v Indii?

Dnes máme montážní závod v Aurangábádu a výrobní závod v Púně. Ten původně vlastnil Volkswagen, dnes tam vyrábíme Škodu Rapid, náš klíčový produkt pro indický trh. Je to ale úplně jiný Rapid, než jaký znáte z Čech, z Číny nebo Ruska. V Aurangábádu se montují vozy Octavia, tou jsme v Indii roku 2001 začínali. Máme tam Superb, Kodiaq…

Vejdete se při růstu odbytu do stávajících závodů, nebo počítáte s otevíráním nových automobilek?

Vejdeme. O případném zvyšování stavů nejsem schopen mluvit, ale nová pracovní místa každopádně vznikají v technologickém centru, tam počítáme s 250 zaměstnanci. Už jich tam pracuje přes 200.

Jak je projekt INDIA 2.0 náročný investičně?

Počítá se s miliardou eur, 250 milionů eur investujeme jen do nového technologického centra.

Kdo si škodovky v Indii kupuje?

Škoda je tam brána jako prémiová značka, nejsou to nejlevnější auta. Naším konkurentem v Indii nejsou místní značky jako Tata nebo Mahindra, konkurujeme si spíš s Hondou, Hyundaiem…

Co děláte pro splnění úkolu dostat vozy koncernu Volkswagen na pětiprocentní podíl?

Hlavní způsob, jak dosáhnout lepší efektivity, je, dělat auta v Indii. Proto jsme tam také otevřeli nové vývojové centrum. (ve městě Chakan, 30 km od Púny – pozn. red.) Vyvíjíme tam dva nové modely. Letos jsme představili Vision IN, tedy koncept našeho auta, na veletrhu Auto Expo v Novém Dillí. Samozřejmě i výroba musí navýšit kapacitu. Škoda v Indii loni prodala 15 000 aut, ale když plánujeme prodeje přes 50 000 nebo celkově přes 100 000 jako skupina Volkswagen, tak to je velký rozdíl.

Kdo na vývoji indických aut pracuje? Indové, Češi, Němci?

Je to kombinace lidí se zkušeností z centrály Škody nebo z Volkswagenu a lidí, kteří znají místní trh.

Vy jste kdysi v nějakém rozhovoru říkal, že v Indii jsou všechny evropské nebo západní vozy vnímány jako prémiová auta. Čím se liší místní značky? Cenou?

Hlavně cenou, protože jejich hodnota vnímaná místním trhem je prostě nižší.

Jaký má pak ale smysl vyvíjet a vyrábět v Indii čistě indické auto? Neztratí indická škodovka image toho lepšího, západního vozu?

To vnímání si musíte zasloužit. Jde o kvalitu. Kdybyste se posadila do Taty, do Mahindry a potom třeba do Hondy nebo Škodovky, rozdíl hned poznáte i jako absolutní amatér. Člověk to pocítí, ještě než nastartuje a rozjede se.

V čem je evropská – nebo asijská, mluvíme-li o Hondě nebo Hyundai – kvalita?

Jednak v tom, že máte hodně výbavy. Jsou některé prvky výbavy, které v Indii prostě musíte nabízet. Třeba střešní okno. Na střešní okno, když se podíváte čistě uživatelsky, jakou vám přináší hodnotu, tak je to v Indii takřka nula. Je tam teplo a vy potřebujete hlavně dobrou klimatizaci. Otvíráním střešního okna jen pouštíte chlazení ven. Ale Ind střechou ukazuje, že na to má. Auto je tam symbol. Tím, že máte auto, vyjadřujete určitý sociální status.

My jsme dělali výzkumy mezi zákazníky, ptali jsme se: „Proč jste si koupil toto auto?“ Odpověď zněla: „No, mě povýšili.“ – „Takže vám dali víc peněz, proto jste si ho koupil?“ – „Ne, ne, já musím ukázat, že se změnil můj status, proto jsem si koupil Hyundai nebo Škodu Rapid nebo Octavii nebo Superb…“ Takhle to tam je.

K jaké společenské vrstvě patří v Indii Octavia, k jaké Superb?

Kupují je bohatší lidé, lze to přirovnat ke skupině zákazníků, kteří si tady kupují audiny, mercedesy, bavoráky. Octavia je přesně v tomto ranku.

Jak toho Škoda dosáhla? Když jste v roce 2001 do Indie vstupovali, měla Octavia slušné renomé, ale nebylo to statusové auto pro bohaté.

Na trzích, jako je Indie, vždycky máte zákazníky, kteří se chtějí něčím odlišit. Mám další takový příklad – Octavia RS. Ta v Indii něco znamená! Kdo si ji tam kupuje, zase si kupuje jednak určitou hodnotu, jednak image. Proto je v Indii velice úspěšná, byť to není levné auto ani náhodou.

Jak se ještě liší vaši indičtí zákazníci od evropských?

Hlavní rozdíl je v tom, že auta velikosti Rapidu už prodáváte jako tzv. „chauffer driven“. Že si koupíte auto a k tomu autu máte řidiče, který vás vozí.

Jak to ovlivní mé zákaznické chování, preference a vkus?

Sedíte vzadu, nedíváte se tolik na to, jak pohodlně bude sedět řidič. Sledujete, jak pohodlně budete sedět vy, jak bezpečná bude vaše rodina a samozřejmě, kolik vás to bude stát. Protože ať je to, jak chce, tak i tito zákazníci se dívají na ekonomiku provozu, spotřebu, cenu dílů a podobně. Další zásadní rozdíl je v tom, že cesty v Indii nejsou ideální pro rychlou jízdu. Je tam spousta zpomalovacích pruhů, spousta speed breakerů. Byť máte silné auto, stejně nemůžete jezdit rychle. Takže hledíte na to, jak auto bude pohodlné. Na rozdíl od Evropy, tam jsou také menší ráfky než v Evropě. A potom je tu výbava, kterou se zákazníci musí ukázat – to je to důležité střešní okno. A v současné době je důležitá i otázka konektivity.

Připojení na internet.

Ano, protože v Indii jsou datové služby extrémně levné. I opravdu chudí lidé mají mobilní telefony a neustále se na něco dívají. A když máte mobil s aplikacemi a jste na něj zvyklá zvenku, chcete, aby vám fungoval i v autě. Zato v Indii nepotřebujete vyhřívané sedačky, vyhřívaný volant nebo vyhřívané přední sklo ani přídavné topení. Spíš ventilované sedačky a úplně jiný komfort. Také tam jsou odlišné emisní normy, odlišné předpisy například na zatmavení skel.

Co rozměry auta kvůli indickým turbanům? Stačí standardní evropská výška škodovek?

Oni se do evropských škodovek i s turbany vejdou. Nicméně když teď navrhujeme dva nové modely pro Indii, tak prostor na zadních sedadlech sledujeme opravdu velice kriticky, kvůli prostoru na hlavu.

Z kolika procent bude vaše indické auto ještě škodovka?

To se nedá spočítat, ale jisté je, že si Škoda zachovává svůj designový jazyk, stoprocentně.

Jak je indický trh pro Volkswagen důležitý ve srovnání s Evropou a Čínou, což jsou vaše klíčová odbytiště?

V Indii žije 1,3 miliardy lidí, ročně se tam prodají zhruba tři miliony aut. Loni tam trh, pravda, poklesl – na 2,8 nebo 2,9 milionu aut oproti plánovaným 3,3 milionu. Ale i tak je to veliký trh. Prodává se tam pořád ohromné množství motorek, ale jak ekonomika roste, tak pořád víc a víc lidí si kupuje auta.

V Číně dnes Škoda prodává čtvrtinu svých aut, protože země zaznamenala obrovský hospodářský růst a bohatnoucí střední třída prahne po autech. Má Indie podobný vývoj?

Pro mě je to nesrovnatelné, Indie a Čína.

Jak se v Indii projevuje hospodářský růst?

Bohatí bohatnou rychleji a chudí rychleji chudnou. Střední třída zatím hledá, kterým směrem půjde. A nemá se podle mého názoru úplně dobře. Měla by táhnout ekonomiku, ale zatím to tak není, není tu takový sentiment konzumu. Ti lidé ještě necítí bezpečí svých příjmů. Aspoň takhle já to vidím. Minimálně v Bombaji.

Takže střední třída v Bombaji si dnes kupuje už auta, nebo ještě motorky?

Kupuje si auta. Ale u střední třídy to ještě je něco mezi „mám řidiče“ a „nemám řidiče“. Je to vidět hlavně u mladých lidí, kteří si chtějí auto užívat, chtějí ho řídit. Mladá generace je trošku jiná oproti standardní konzervativní indické společnosti.

V čem se liší mladí Indové od generace svých rodičů?

Zříkají se tradic, které se ještě pořád drží na vesnicích nebo v menších městech. Nejtypičtějším příkladem je, že manžela nebo manželku mladým vyberou rodiče. Tam nepřipadá na vesnicích v úvahu žádný vztah před manželstvím. Ale mladá generace ve městech, třeba v Bombaji, se už víc blíží tomu, čemu jsme zvyklí tady v Evropě. Už je tam cítit trochu volnost.

Jak vypadá život škodováckého manažera v Bombaji? S jakými lidmi se stýkáte?

Zaprvé s lidmi z kanceláře. Ve zhruba stočlenném týmu jsem jediný Čech, pak jeden Angličan a jeden Polák. Kolegové Indové jsou většinou mladí kluci nebo pánové v mém věku. Dva své kolegy učím plavat, protože Indové moc neplavou. A pak se potkávám s různými sportovci. Jezdí tam skupiny cyklistů a cyklisté se vždycky nějak potkají.

Šéfem indické Škody je Ind Gurpratap Boparai. Byla jasná volba, že podnik povede místní manažer?

Nevím, já se těch jednání neúčastnil, ale považuji ho za to nejlepší, co Škoda mohla na indickém trhu získat. To je úžasný člověk, neuvěřitelný, má charisma, rozumí trhu. Já si ho nesmírně vážím. Z mého pohledu je to jeden z nejdůležitějších kroků, který Škoda udělala, že vybrala takového supermanažera.

Máte v Bombaji rodinu, 12letou dceru… Jak se Evropanům žije v indické megapoli?

Výborně, je tam teplo (směje se). To sluníčko oceňuji a pak lidi kolem. Indové jsou strašně laskaví, vstřícní, hodní – někdy až moc, že vás to otravuje. Na to člověk není zvyklý, tahání za loket, těsnější kontakt, nedodržování určité privátní zóny. Ale to je prostě jiná mentalita. V Indii je krásně, kromě monzunů. Byla jste v Indii?

Nebyla, ale kdysi jsem četla román Když nastaly deště. Popisuje tragickou monzunovou povodeň.

Monzun je taková letní bouřka, která trvá tři až čtyři měsíce, bez přestání. Zhruba po měsíci dvou vás to přestane bavit. Nicméně Indie je tak veliká, že se tomu dá vyhnout a cestovat.

Narážíte v životě nebo v práci na kulturní odlišnosti, na které jste si musel těžce zvykat?

Dodržování času. A to, že Ind vám těžko řekne, že něco nejde nebo že něco neudělal. Oni vám všechno slíbí a to jejich „in the minute“ neboli za minutu… Je to někde mezi minutou a hodinou, ale klidně v řádu dnů. A oni vždycky říkají: „ Ne, ne, to je jedna minuta, jedna minuta…“ To vás ze začátku hodně štve, ale oni to ani jinak neumí. Ale jinak jsou Indové, aspoň ti, co já poznal, velice inteligentní, velice pracovití a strašně chytří. To se mi líbí, jak přemýšlí o věcech…

Co vás Indie naučila?

Být tvůrčí. A pak, já se dnes cítím jako Ind. Když jsem tam, vždycky říkám: „Nedívejte se na mou kůži, dívejte se na mé srdce. Já mám indické srdce.“ Já jsem si Indii zamiloval. Když jsem tam jel, nevěděl jsem o ní nic. Ale dala mi strašně moc. Klid. Nebo svoje bohy. Věříte, že mám všude indického boha Ganéšu? Mám ho doma, v autě, mám ho vždycky u sebe. Je to dobrák, posel štěstí. Počkejte, já vám ho musím ukázat!

(vstává a přináší figurku boha se sloní hlavou) To je Ganéša. Ale Ganéšu, toho vám musí někdo dát, protože pak teprve přináší štěstí. Takže já dávám Ganéši a dostávám Ganéši. Ta víra, kterou Indové mají, je hodně žene dopředu a pomáhá jim. Takže já jsem to přijal, mám svého Ganéšu a věřím, že mi pomáhá.

Ještě něco je ve vašem indickém srdci?

Soutěžení s Indy o to, co si navzájem dáváme. Když jsem viděl, jak mě Indie přijala, rozhodl jsem se, že i já jí musím něco dát. Takže učím ty kluky plavat.

Jak dlouho tam chcete zůstat?

Pět let, pak se chci vrátit do Česka.

Spousta Čechů se ze zahraničních misí nechce vracet domů. Ostatní Češi se jim zdají nerudní, uzavření, závistiví, bezohlední k sobě. Indové, tak jak je líčíte, musí být pravý opak. Chce se vám zpátky k uzavřeným Čechům? Nebo to jsou jen předsudky?

Víte, já pracoval v několika zemích. Byl jsem stevard, létal jsem, byl jsem v Kongu, půl roku ve Vietnamu, já se naučil na jednotlivých národech vždycky najít to hezké. Na Češích se mi líbí, že jsou takoví švejkové. Že i když je nejhůř, tak do toho šoupnou nějaký vtip a nakonec se všemu zasmějí. To snad nikde jinde ve světě není.

Zpátky k vaší práci: prosíte někdy Ganéšu, aby vám pomohl dostat se s prodejem Volkswagenu v Indii na těch pět procent?

Jistě (směje se), já mu říkám: „Drž mi palce.“ A on pomůže vždycky, s tím mám zkušenost. Když jsem byl v Indii na svém prvním triatlonovém závodě, tak v hotelu měli také Ganéšu. Tak jsem k němu ráno došel, poprosil jsem ho, jestli by mi mohl pomoct, aby nebyla ostuda. No, a byl jsem celkově druhý a vyhrál jsem kategorii. Takže pak jsem za ním zašel, poděkoval a řekl: „Hele, díky moc, nebudu toho využívat pravidelně, ale když bude potřeba, tak prosím udělej to pro mě zase.“ Prostě nade mnou drží ruku, protože jinak nevím, jak by to dopadlo.