Článek
Zjištění studie porovnávající změny v těle astronauta Scotta Kellyho a dálkového plavce Benoîta Lecomteho podle vědců přispělo k lepšímu pochopení změn lidského těla po dlouhodobém pobytu ve vesmíru a může lépe připravit astronauty například na plánované cesty na Mars.
Astronaut se vyšetření podrobil po 340 dnech na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Plavec zase po neúspěšném pokusu přeplavat Pacifik, který ukončil po 159 dnech a 2821 kilometrech, přičemž již předtím měl za sebou mnoho dálkových tras.
Benoît Lecomte na startu svého pokusu přeplavat Pacifik v Japonsku. Skončit měl v Kalifornii.
Výsledkem studie je zjištění, že u obou jedinců se projevila výrazná srdeční atrofie, což je jednoduše řečeno ztráta tkáně.
„Když jsme se podívali na levou komoru, zjistili jsme asi 20 až 25 % úbytek celkové hmotnosti po čtyřech až pěti měsících, co pan Lecomte strávil plaváním,“ cituje BBC spoluautora studie Jamese MacNamaru ze Southwestern Medical Center Univerzity v Texasu. „U kapitána Kellyho jsme za rok ve vesmíru zjistili 19% až 27% ztrátu hmotnosti,“ dodal vědec.
Úbytek tkáně v srdci je podle vědců důsledkem toho, že jde o velmi „plastický“ orgán, který se umí dobře přizpůsobovat. Ve vesmíru, kde nepůsobí gravitace a srdce tak proti ní nemusí pumpovat krev vzhůru, orgán ztrácí tkáň, a jak se ukázalo, nevyváží to ani cvičení, které astronauti právě z důvodu prevence tohoto jevu musí dělat.
Zlenivělé srdce u plavce vědce zaskočilo
U plavce Lecomteho jde zase o důsledek dlouhých hodin v horizontální poloze a také nadnášení vodou. Lecomte podle BBC při svém pokusu plaval necelých šest hodin denně a k tomu každou noc osm hodin spal, což znamená, že v horizontální poloze, kdy srdce rovněž nemusí pumpovat krev nahoru, strávil asi 17 hodin denně. Podle profesora Levina z Institutu pro cvičení a environmentální medicínu v Dallasu to dohromady s působením vody znamená pro srdce podobné podmínky jako při pobytu ve vesmíru.
Že ani u plavce ale tyto podmínky nevyvážila námaha srdce fyzickou aktivitou, pro vědce bylo velkým překvapením. „Byl jsem přesvědčený, že Benovo srdce atrofie nepostihne. A to je jedna z těch hezkých věcí na vědě - nejvíc se poučíte, když přijdete na něco, co jste vůbec nečekali,“ řekl Levine.
Podle vědce se tím ukázalo, že když člověk plave mnoho hodin denně, „není to jako když plave Michael Phelps“. Dálkový plavec podle Levina po celou dobu dává do svých pohybů co nejméně energie a srdce tím tolik nezatěžuje. „Není to moc velká aktivita. Malá úroveň fyzické aktivity neochrání srdce před adaptací na absenci gravitace,“ řekl Levine.
Změny nejsou trvalé. Riziko představují hlavně ve vesmíru
Podle BBC je známo, že tyto srdeční adaptace nejsou permanentní. I srdce obou sledovaných mužů se po návratu do normálních podmínek podle studie vrátila do běžných rozměrů.
Přesto je ale pro vědce důležité pochopit, jak proces těchto adaptací funguje a jak daleko může zajít. Ve vesmíru totiž kromě ztráty tkáně v srdci dochází například i k roztahování srdečních síní a to může způsobit, že srdce pak bije rychleji a nepravidelně. Obyčejně to sníží výkonnost člověka při fyzické zátěži, ale v krajním případě by to mohlo i zvýšit riziko infarktu, což se ve vesmíru rovná katastrofě, píše BBC.
Tělo během vesmírného cestování je také vystaveno vyšším dávkám radiace, které mohou urychlit projevy různých srdečních chorob. Astronauti před misemi prochází patřičným vyšetřením, ale nějaké riziko u nich vzhledem k tomu, že se obyčejně jedná o lidi ve středním věku, existuje.
Proto vědci plánují ve svých výzkumech pokračovat. Levine je například součástí programu NASA, v rámci kterého bude sledovat změny v tělech 10 astronautů po jejich dlouhodobém pobytu mimo planetu.
