Co dělat celý den na pokoji? Přeji si už jen zemřít, říká seniorka

„Udělali jsme vše, co jsme mohli, situace je ale drsná. Uvědomujeme si, že pro rodiny i personál je to velice těžké,“ píše se v prohlášení domova důchodců ve 12. pařížském obvodu. Zařízení financované nadací Rotschild zveřejnilo ve středu děsivou bilanci: koronaviru zde podlehlo už 16 osob, 84 dalších je nakažených.

První případ koronaviru zaznamenali v domově, kde žije přes pět stovek lidí, 11. března. Od té doby se navzdory úsilí personálu nemoc rychle šířila. V domově žijí lidé, kteří často trpí i jinými nemocemi a vůči nákaze koronavirem jsou proto obzvášť zranitelní.

Většina z obětí viru je starší 90 let, nejmladší zesnulé je 75 let, napsal deník Le Parisien. Mezi nakaženými je i dvacet ošetřovatelů, kteří se o klienty domova starají. Úřady už do pařížského zařízení poslali tým psychologů, kteří jsou k dispozici pozůstalým.

Pařížský případ ale bohužel není nijak výjimečný. V regionu Ile-de-France, jenž leží ve středu země, se koronavirus vyskytl podle Regionální zdravotní gentury (ARS) v celkem 148 zařízeních. Od té doby v nich zemřelo přes šest desítek lidí, není ale jasné, zda kvůli koronaviru nebo z jiných příčin. I proto se tato úmrtí v oficiálních statistikách vlády o obětech COVID-19 neobjevují.

To samé platí I u dvaceti úmrtí v domově důchodců ve městě Cornimont v departementu Vosges na severovýchodě země. Tato oblast je součástí regionu Grand Est, nejvíce postižené části Francie. Jen 40 kilometrů odtud leží město Mylhúzy, hlavní epicentrum epidemie koronaviru ve Francii. Úřady předpokládají, že právě z něj kdosi nemoc do domova důchodců přinesl. Dalších 38 seniorů z domovů důchodců pak nemoci podlehlo v departementu Bas-Rhin, který je rovněž součástí regionu Grand Est.

Před několika dny dorazil na ministerstvo zdravotnictví naléhavý dopis, v němž na obrovské riziko, jemuž jejich klienti čelí, upozorňují šéfové domovů pro seniory. Ti upozornili zejména na nedostatek masek. Pascal Champvert, šéf Asociace ředitelů domovů důchodců, varuje, že by na koronavirus mohlo v těchto zařízeních zemřít až 100 tisíc lidí. „Zmínili jsme toto číslo, ale samozřejmě je třeba dělat vše proto, abychom se tomu vyhnuli,“ řekl televizi BFM.

Ministr zdravotnictví Olivier Véran následně ujistil, že domovy důchodců budou mít k dispozici půl milionu masek, které žádají.

Kromě nedostatku ochranných prostředků je problémem i chybějící personál, na nějž už dlouho upozorňují odbory. Thierry Amouroux, šéf Národní unie ošetřovatelů, si stěžuje, že v domovech důchodců není kvůli personálu možné zajistit ani sedm minut denně na to, aby mohli senioři chodit s doprovodem na toaletu. „I lidé, kteří netrpí inkontinencí, budou muset nosit pleny. Jen proto, že personál, jehož část onemocní, nebude moci doprovázet každého na toaletu,“ citoval ho deník La Provence.

Nynější smutnou realitu v domovech důchodců popsala deníku Ouest France obyvatelka zařízení ve městě Ille-et-Vilaine. Ve městě je už 119 případů koronaviru, domov důchodců proto přijal nezbytná opatření, jež ale ze života seniorů dělají peklo. Navštěvovat je nemohou jejich blízcí, zrušilo se kolektivní stravování i volný pohyb po chodbách.

„Hlavu mám v pořádku, můžu se i pohybovat. Už ale nevidím, proto jsem v domově důchodců,“ vyprávěla takřka devadesátiletá žena přejmenovaná pro potřeby článku na Odette. Někteří senioři se nyní cítí opuštění svými rodinami, protože trpí Alzheimerovou chorobou a zapomínají, co jim personál o pandemii sdělil.

„Od neděle jsme všichni zavření na pokojích. Jak dlouho to může trvat? Tři týdny, měsíc? Jak můžete žít tak dlouho v jedné místnosti? Od neděle jsou mé dny strašné,“ postěžovala si stará paní. O půl deváté jí na pokoj přinesou snídani, v poledne pak oběd a v šest večer večeři. Kromě toho se pečovatelky zastaví jednou během dopoledne a jednou odpoledne, aby se seniorů zeptali, jak se mají. Zdrží se pět minut, někdy méně. Musejí pospíchat, aby stihly sesbírat talíře po jídle.

„Dříve jsme na jídlo chodili do jídelny, seděla jsem u stolu pro čtyři lidi. Povídali jsme si, pro mě to byl nejhezčí okamžik dne společně s představeními, která tu organizovali. Ale teď? Mezi jídlem nedělám nic,“ zoufá si Odette, která si kvůli zraku už nemůže ani číst. Zapovězené jsou nyní i návštěvy jiných pokojů.

„Co teď můžu dělat? Volá mi syn, mohla bych zavolat i jiným lidem. Musím ale obtěžovat personál, aby mi vytočili číslo. Mají už takových věcí dost na práci. Tak se mi vracejí špatné vzpomínky, které bych si raději nepřipomínala. Před pár dny mi bylo devadesát let. Upřímně si za těchto podmínek přeju už jen jedno: co nejrychleji zemřít.“