Článek
Už pěkně dlouho. V redakci sportu se Robert objevoval už v osmdesátých letech minulého století. A patří k ní pořád.
V současné době ovšem musí mít pořádně zamotanou hlavu. Situace kolem koronaviru není zrovna optimální, mírně řečeno. Nákazu hlásí leckteré kluby, zápasy se odkládají. Což je mrzuté pro hokejisty, fanoušky, ale pro „televizáky“ dvakrát. Máte v plánu vysílat konkrétní utkání a můžete se až v den zápasu dozvědět, že se hrát nebude. Ne vždy lze nutnou techniku přemístit na jiný stadion, tím spíše, když jsou zrušeny třeba dva či tři zápasy kola. To pak toho máte k řešení opravdu hodně.
Třeba musíte připravit program i na dobu, kdy se nic nehraje, nejsou povoleny žádné venkovní aktivity. Tak jako na jaře. Potom má hlavní slovo archiv. S ním si Robert skutečně vyhrál. A to i přesto, že spousta důležitých záznamů v minulých desetiletích doslova vyletěla komínem a dnes jsou buď natrvalo ztraceny, nebo se shánějí po celém světě. Ovšem taková spartakiáda z roku 1985, ta je archivována vskutku skvěle. Kdo ví, třeba se někdy na obrazovkách objeví.
Je několik věcí, které máme s Robertem společné. Jednou z nich je vzpomínka na olympijské vysílání z Londýna. Poprvé vyjela posádka České televize s velkým studiem, z něhož odbavovala celé vysílání na dvou programech a mnoha internetových streamech. Konečně jsme mohli naživo mluvit s českými úspěšnými sportovci nedlouho po závodě z očí do očí, nikoli přes sklo kamery a zvukové linky. Tohle byl i pro Roberta úplně jiný svět a jeden z vrcholů profesní kariéry.
Dobrá zpráva je, že na rozdíl od některých mladších kolegů Robert rozhodně netrpí syndromem vyhoření. Práce ho zjevně baví a hned tak bavit nepřestane. Tudíž se bude ještě pěkných pár let své profesi věnovat. A potom? I o tom šla řeč v nejnovějším díle Ušáku…
