Co budeme v budoucnu jíst? Ta horší možnost je maso ze zkumavky, říká expert

Obecně přijímaný scénář, jak se koronavirus dostal mezi lidi, mluví o přenosu na wuchanském tržišti. Místě, kde se manipuluje a obchoduje s exotickými zvířaty, jako jsou netopýři nebo luskouni, určenými k jídlu. „Ani po pandemii se tento přístup, že co není jedovaté, se kvalifikuje jako potravina, nepodaří zejména v asijských kulturách vymýtit. Na druhou stranu jejich postoj k jídlu není úplně špatný. Zajišťuje jim v mnohém diverzifikovanější jídelníček. My naopak opomíjíme potenciál, který nám tu příroda nabízí, a pak se bojíme, zda bude v budoucnu co jíst,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor Jan Banout, expert na potravinovou bezpečnost a tropické zemědělství.

Je ovšem přesvědčený, že planeta je nadále schopna uživit rostoucí lidskou populaci. Chce to jen pár změn. „Chce to zapracovat na tom, jak s potravinami nakládáme. Na západě máme problém s plýtváním potravinami. Ale stejně velké množství potravin vyjde nazmar v rozvojovém světě. A to už při samotné produkci, kdy kvůli špatným technologiím plodiny nesklidí a velká část třeba obilí zůstane jednoduše nevymlácená na poli,“ popisuje Banout, děkan Fakulty tropického zemědělství České zemědělské univerzity.

Co s tím? Co budeme v budoucnu jíst? A jakou novou plodinu bychom měli začít na českých polích pěstovat? I o tom mluví ve víkendovém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

K vaší specializaci by se spíš hodila malárie, ale dostihl vás covid. Jak se řídí fakulta z karantény?

Teď opravdu špatně. Ačkoliv nepatřím do žádné rizikové skupiny, tak jej prožívám, řekněme, intenzivněji. Dlouhodobé horečky například. Je to velmi nepříjemné, ale snad to nebude trvat do Vánoc. Zatím proto fakultu musí řídit proděkani, kterým ale samozřejmě plně důvěřuji.

Jak moc koronavirová situace zasáhla fakultu?

Pro nás je největší problém, že jsme fakulta hodně orientovaná na zahraniční studenty. Takže už od jara učíme hybridně. České studenty a ty, kterým se sem podařilo dostat, prezenčně a ty, kteří museli zůstat doma, dálkově.

Kromě toho to brzdí samozřejmě náš výzkum, protože jsme instituce výrazně založená na tom, že potřebujeme cestovat. Teď se nám alespoň podařilo vypravit skupinku lidí do Etiopie, takže úplně jsme neustrnuli.

Vaší specializací je tropické a subtropické zemědělství. Změny klimatu tedy ještě Česko nepřivedly ani do subtropů, ale je něco v tamních postupech, z čeho bychom již měli čerpat inspiraci?

Pro nás je to především ukázka toho, jak by to u nás mohlo vypadat v rámci katastrofického scénáře. Neboli kdybychom špatně hospodařili s vodou a zároveň se ještě výrazněji než dnes projevila klimatická změna.

Inspirací i bez toho, aby tento scénář nastal, pro nás může být agrolesnictví, které v tropech výrazně pomáhá při nedostatku vláhy. Jde o koncept, kdy zemědělci pěstují jednoleté a víceleté užitkové rostliny spolu. Třeba ovocné nebo užitkové stromy, které dokážou na pozemku vytvořit takové mikroklima a dopad sucha v jejich blízkosti není tak intenzivní.

Mám si to představit jako například řádek jabloní a pás pšenice na střídačku?

Přesně tak. V tropech je to jen trochu jiné, než to můžeme uplatnit u nás. Tam jsou rozlohy polí do nějakých pěti hektarů, tak to mohou mít víc nahusto. Tady v Evropě, aby to bylo možné použít na větších farmách s dnešní technikou, tak dejme tomu, že ten pás obilí mezi stromy by měl mít nějakých 24 metrů.

To ale v rámci našich velkých lánů s obří technikou nezní jako něco, co by se mohlo stát velkým trendem, byť nás sucho již trápí…

Zkušenost ze suchých oblastí tropů ukazuje, že druhou možností – a mnohde jedinou – je pěstovat rostliny pomocí závlahových systémů. A to je ještě dražší varianta než omezit výkon velké zemědělské techniky na širých lánech.

Jak tedy vypadá černý scénář u nás, co se zemědělství týče?

My stále předpokládáme, že aktuální změny klimatu jsou výkyvem, který se podaří ukočírovat. Ale pokud ne, pak by tu mohla běžná teplota stoupnout o několik stupňů Celsia a citelně by to snížilo intenzitu srážek.

Částečně jejich proměnu pozorujeme už dnes. Celkový úhrn třeba za letošní rok bude v pořádku, ale to rozložení se proměnilo. Když jsem byl malý, tak tady byly velmi mírné deště a něco, čemu říkáme tropický liják, u nás neexistovalo. Teď ale celkem běžně tady máme situace, kdy během několika málo vteřin spadne na jednotku plochy obrovské množství vody a na místo toho, aby půdu sytilo vláhou, tak způsobuje vodní erozi.

Bude se kvůli tomu muset měnit to, co pěstujeme?

Buď to, co pěstujeme, nebo způsob, jak to pěstujeme. Když padá velké množství vody najednou, tak potřebujete zvýšit retenční schopnost půdy, jinak se vám odplaví. Jednou cestou je udržovat v půdě dostatečné množství organické hmoty. Čím víc jí tam máte, tím víc vody půda pojme. A u pěstovaných plodin je pak rozdíl v jejich hustotě osazení. Když máte hustě osetou louku travou, tak zadržovací schopnost je mnohem vyšší než na poli kukuřice, kde naopak dochází k erozi půdy.

Více organické hmoty, říkáte. Tedy více hnojit?

Ano, potřebujeme víc hnojit, ale organickým materiálem, což se v našem industriálním zemědělství v podstatě neděje. Je závislé na průmyslových chemických hnojivech, ale ta půdu neobohacují o organickou složku. To vám udělá normální hnůj nebo kompost, což je doména ekologického zemědělství.

A znovu je to otázka ceny. Chemická hnojiva jsou jednoznačně levnější a zatím máme natolik kvalitní půdu, že si to u nás můžeme dovolit. Ale ve výsledku pak pěstujete v hlíně rostliny, jako byste je pěstoval formou takzvané hydroponie, kdy je máte ve skleníku v umělém substrátu a jen do nich dodáváte živiny. Ale do půdy těmito hnojivy nic nedostanete a vyčerpáváte ji. Ovšem kdyby někdo zkusil na polích s pšenicí klasický organický hnůj, tak se pak za to obilí nedoplatíte.

Máte nějaké odhady, jak dlouho jsme schopní udržet tento systém zemědělství, než vyčerpáme půdu?

To je obtížná otázka. Půda, když se o ni dobře staráte, je nevyčerpatelná. A industriální zemědělství jednou narazí na jeden zásadní limit. V umělých hnojivech jsou tři základní složky – dusík, draslík a fosfor. První dvě jsou jednoduše vyrobitelné. Fosfor ale musíte mít z přírody. A doly na fosfor jsou asi tři a jednou tam dojde. Nad tím se budou muset zemědělci zamyslet, protože jedinou jinou cestou, jak dostat fosfor do půdy, jsou organická hnojiva.

Podívejte se na „tropy v Praze“. Aneb tady Fakulta tropického zemědělství bádá mimo jiné nad tím, jak přeskakují patogeny jako koronavirus na člověka.

Když se ještě vrátím k myšlence, jestli se bude měnit to, co pěstujeme. Občas se tu už snažíme o olivy nebo kiwi. Je nějaká plodina typická pro tropy či subtropy, na niž bychom se měli zaměřit a patří mezi těch asi dvacet základních, kterými se krmí lidstvo?

Vzhledem k tomu, že stále věřím tomu, že úplně zásadní klimatická katastrofa nenastane, tak olivy a podobné plodiny u nás zůstanou raritou.

Je ale jedna plodina z těch základních, která by u nás dávala smysl. A to je sója. Pokusy s jejím pěstováním tu byly už někdy v 50. letech, ale u konzumentů se neuchytila. Ale to se myslím také změnilo. Navíc je jako luštěnina velmi bohatým zdrojem bílkovin a lépe snáší teplejší klima. Kromě toho, že se dá využít pro produkci potravin, je velmi vhodná i při výrobě krmiv pro hospodářská zvířata.

Proměnu toho, co tu máme nebo co tu roste či bude růst, ale můžeme vidět mnohem výrazněji v jiném oboru, a to v lesnictví. Neboli případ kůrovce, kterému se v teplejším klimatu lépe daří a napadá smrky. A ty se budou muset postupně přesunout více na sever a my tu budeme muset volit jiný typ dřevin.

Když se oprostím od české kotliny, co budeme jako lidstvo v budoucnu jíst?

To je velká otázka. Zemědělství je v současnosti na křižovatce. Jedna cesta je, že budeme ještě větší inženýři, než jsme dnes. Půjdeme do extrémů, jako jsou už dnes salátové továrny, kdy ve velkých budovách pěstujeme lociky jako hydropony pod umělým zářením. Známe i příběhy uměle z kmenových buněk vypěstovaného masa. Je to stále ještě drahé, ale cena rapidně klesá. Jestliže před lety, kdy se s tím začalo, byl jeden burger za 20 tisíc dolarů, tak dnes je cena na nějakých deseti. Nicméně ještě stále je tu problém s chutí, protože je to jen libové a chybí tuk, který je nositelem chuti.

Nebo se vydáme cestou, a té jsem zastáncem, kdy industriální zemědělství přestane jen čerpat z půdy maximum a vrátí se trochu k přírodnímu cyklu a začne do půdy vracet organickou složku. A to i za cenu toho, že budou potraviny dražší. Zároveň jsem přesvědčený, že i tak jsme schopni jako lidstvo vyprodukovat dost, abychom se všichni uživili.

Pardon, ale to mi přijde jako „uživili rozvinutý svět“. Protože, když to přeženu, nám je trochu jedno, jestli chleba stojí třicet nebo padesát korun. Ale v rozvojových zemích, kde jsou pod hranicí chudoby miliony lidí?

Bezesporu je cena potravin v rozvojových zemích klíčová. Ale mám k tomu pár poznámek, na které se často zapomíná. V zemích, kde lidé trpí hlady, jde většinou ne o to, že si je nemohou koupit, ale že tam z politických důvodů, jako jsou válečné konflikty, nejsou. Druhá věc. Tím, že bude málo potravin, se hájí intenzivní zemědělství, jenže 60 procent potravin, které se ve světě zkonzumují, se produkuje na malých farmách do pěti hektarů.

Takže i při opuštění modelu industriálního zemědělství je planeta schopna nás i při rostoucím počtu obyvatel uživit…

Já jsem přesvědčený, že ano. Jen to chce ještě zapracovat na tom, jak s potravinami nakládáme. A to má také dva rozměry. Západní a rozvojový. Celkově se ve světě vyhodí zhruba třetina potravin. A my to tu máme spojené jen s naším konzumem a plýtváním. To je ale jen jeden rozměr. Samozřejmě velmi důležitý, že zbytečně nakupujeme a vyhazujeme. A s tím máme něco udělat.

A druhá část je, že ale stejně tak velké množství potravin vyjde nazmar v rozvojovém světě. A to už při samotné produkci, kdy kvůli špatným technologiím plodiny nesklidí a velká část třeba obilí zůstane jednoduše nevymlácená na poli.

Pak je tu další věc. Neustále nám stoupá kalorická spotřeba. Od 60. let neustále roste. Denně spotřebováváme víc a víc kalorií a přitom se víc nehýbeme, takže energetický výdaj spíš klesá. Tudíž na jedné straně máte dle statistik asi 900 milionů hladových lidí na světě a proti tomu 1,4 miliardy obézních.

No a konečně je jistě potřeba se zamyslet nad tím, co s potenciálními potravinami děláme. My jen něco okolo 40 procent vypěstovaných obilovin sníme. Nějakých dvacet procent spálíme na výrobu energie. A zhruba třetina produkce jde jako krmivo pro hospodářská zvířata, protože stoupá spotřeba masa. Vždyť jsme si ho zvykli jíst skoro každý den. Tak aspoň na fakultě jsme zavedli bezmasé pondělky. Což může mimochodem udělat každý, je to i zdraví prospěšné a pomůže to v menší spotřebě. Což je zase krůček k tomu, že se jako lidstvo tady na planetě v pohodě uživíme.

Jsme ochotni se omezit, abychom tedy tolik neplýtvali?

To je trochu komplexnější problém než jen omezit se. V tom, aby jídlo nevyhazovali spotřebitelé, stačí dlouhodobá osvěta, abychom nakupovali jen to, co zvládneme spotřebovat, a nevytvářeli zbytečné zásoby, které pak stejně vyhodíme.

Je to také na straně dodavatelsko-odběratelských řetězců. Třeba v supermarketech. Tam si kupujete dnes květák na kus. No a to znamená, že se chce, aby měl zhruba 500 gramů. Jeden jako druhý. Ale květák je přece rostlina, která si prostě vyroste, jak se povede. A když zemědělec vypěstuje dvoukilový květák, tak mu ho nechají na poli, protože ho do sortimentu nebudou chtít.

Nebo jiný příklad. V obchodech máte mrkve jako pastelky, všecky pěkně rovné vedle sebe. No to u kořenové zeleniny není normální. A zase i tady vznikají různé osvětové akce, které propagují tu „ošklivou zeleninu“. Protože je pořád lepší ji sníst, když už jsme ji vypěstovali, než nechat shnít na poli.

To je ta západní část problému. Co s rozvojovým světem?

Tam musíme dostat trošku lepší technologie. Ale vyhnout se tomu, abychom jejich postupy přivedli k našemu industriálnímu zemědělství. Je třeba nechat je částečně spjaté s přírodou a zajistit, že budou půdu obdělávat šetrně.

Mimochodem – je paradoxem, že z těch 900 milionů lidí ohrožených hladem jsou polovina rolníci, které jejich hospodaření neuživí. Tímto směrem by měla být napnuta rozvojová pomoc. Neboli na zlepšování zemědělských systémů v rozvojových zemích, aby si byli schopni vyrobit potraviny udržitelně a zamezilo se ztrátám úrody, o kterých jsem mluvil.

Je to i způsob, jak v těchto méně rozvinutých zemích či oblastech postupně zabránit tomu, aby lidé nejedli „kde co“ a pak se nestávaly takové lapálie, jako je třeba koronavirová pandemie?

To bude velmi složité. Já do Asie jezdím velmi často a tamní kultura je v tomto směru úplně jiná než tady. Tam platí, že pokud to není jedovaté, kvalifikuje se to jako potravina. A to s sebou přináší velká rizika nejen přenosu chorob, ale i vymizení druhů, protože tam prostě jedí i chráněná zvířata. Po určitou dobu může hrozba pandemie tuto kulturu trochu oslabit, ale je tak silně zakořeněná, že se to spíš nijak významně nezmění.

Na druhou stranu ten jejich přístup k potravinám není vůbec špatný. Díky tomu totiž mají mnohem bohatší jídelníček, diverzifikovanou potravu. A to je z hlediska potravinové bezpečnosti v tom širším slova smyslu také důležité. My naopak absolutně nevyužíváme naše zdroje, které máme. My jsme si zvykli jíst jen pár druhů masa. Přitom tu máme spoustu druhů, které vůbec nevyužíváme. Třeba bychom mohli jíst víc divočiny.

Zkrátka v mnohém opomíjíme potenciál, který nám tu příroda nabízí, a pak se bojíme, zda bude v budoucnu co jíst.