Císař pán je nahý! Daniela Kolářová o své první roli i zkušenosti v politice

Vy působíte tak plaše, chvílemi až nepřístupně. Je to dobrá výbava pro herečku?

Každý je úplně jinak uplácaný. Já jsem si kdysi také myslela, že jsem spíš extrovertní osoba, ale časem jsem nějak zjistila, že mně spíš vyhovuje taková polosamota. Ne úplná, ale prostě nepotřebuji být středem pozornosti. Spíš si takhle v tichu uvažuji. Když se rýpu v hlíně, člověka napadá spousta věcí, rekapitulujete určité události nebo svoje postoje, postoje jiných lidí k určitým věcem… Ale asi jsem spíš introvert.

Platíte za ženu, která všechno dělá naplno, je zodpovědná. Jak se to slučovalo s tím, když jste se po roce 1990 dostala do politiky? Byla jste poslankyně. Herců a lidí z umění tam byla spousta, ale jenom někteří z nich to brali vážně a vy zrovna ano.

Já měla takový pocit strašné zodpovědnosti, protože jsem v Praze dostala tolik preferenčních hlasů. S tím jsem vůbec nepočítala. Prosila jsem, aby mě na kandidátce dali úplně dozadu, chtěla jsem pomoct, ale pak jsem dostala tolik hlasů… a to jsem považovala za tak strašně zavazující, neflákat se, pracovat. Byly to dva roky, ale vím, že jsem odešla úplně vyřízená. Bylo to fakt náročné. Navíc je strašně zvláštní, že dostanete tolik preferenčních hlasů a pak najednou na vás lidé na ulici zle pokřikují, tak se to tak zvláštně vyvažovalo. O to víc si člověk musel dávat pozor, aby zbytečně neabsentoval, aby byl v obraze, aby uměl s lidmi na besedách o těch věcech mluvit. Ale co bylo strašně zvláštní, jak se vám před očima odehrávalo takové nepopsatelné divadlo: tehdy se rozdělilo Občanské fórum na ODS, ODA a na Občanské hnutí…

A začaly boje?

Začaly boje. Nejdříve se všichni zdravili, byli slušní a pak se začali napadat, byli nepříjemní, arogantní. S některými lidmi jakoby to zdání té legrační moci, byť na poslaneckém postu, tak cvičilo, že se vám proměňovali před očima. Neuvěřitelně. Ze začátku tam přišli jako slušní lidé a najednou to byli nesmiřitelní nepřátelé, kteří se škatulkovali a kdesi cosi. Ta prvotní euforie byla pryč.

Jak vidíte politiku dnes?

Jsem silně znepokojená. Když jsme vstupovali do Evropské unie, byla jsem ráda, že se vracíme do toho západního prostoru s křesťanskými hodnotami. Nejsem nějak nábožensky orientovaná, ale chápu, že existuje něco jako Desatero, je to základní etický kodex, na kterém funguje právní řád, že jsou to meze nastavené v etice… A teď s hrůzou sleduji, že někde jsou schopní to dodržovat a u nás je to jakoby jedno. Nechápu postoj určité části veřejnosti, že jim je jedno, že předseda vlády je bývalý spolupracovník StB. Vůbec si neumím představit, že by v roce 1992 nebo 1994 něco takového mohlo projít. A najednou to nevadí. A to se pak valí směrem dolů: když je to možné tady, tak proč ne jinde? To je strašně nebezpečné. Možná jsme k té svobodě přišli strašně lehce. Nevím…

Kdyby dnes někdo přišel s nabídkou, šla byste znovu do politiky?

Asi ne. Mě to tehdy skutečně velmi vyčerpalo. Také už po těch třiceti letech mám zase za sebou kus nějakého života, už bych na to neměla sílu. Navíc se o sobě domnívám, že jsem dost emotivní, že i když jsem se tam naučila jaksi ukáznit a korigovat, tak pořád se mnou ještě ty emoce mávají do té míry, že se – myslím – do politiky nehodím.

Ale pro herectví ano, protože tam je emotivnost určitě dobrá výbava.

To je předpoklad. S tím pracujete.

Jak jste se k herectví vlastně dostala? Vaše maminka byla účetní v divadle, znamenalo to, že jste odmalička chodila do divadla, zamilovala se v šatně do té vůně?

Jednak jsem chodila v neděli jako holčička na pohádky. Ale maminka mě potom neprozřetelně půjčila do pohádky Císařovy nové šaty v karlovarském divadle, v první půlce jsem hrála kuchtíka zámecké kuchyně, v té druhé jsem byla ta holčička, která křičí, že císař pán je nahý. A tam jsem se do toho divadla zamilovala. Nebylo to tak, že jsem byla od prvního okamžiku rozhodnutá. To až pak na střední škole jsem se rozhodla, že se pokusím udělat zkoušky na divadelní fakultu.

A klaplo to hned napoprvé?

Ano. Kdyby to neklaplo, tak jsem měla jako variantu, že bych šla studovat knihovnickou školu a pak bych to zkusila ještě jednou.

Po narození svého druhé syna jste v divadle nedostávala role. To jste měla nějaký průšvih?

Tehdy vám nikdo nic na papíře nedal, nikdo mě nepozval k nějakému pohovoru. Domnívám se, že to vzniklo rok po porodu druhého syna, byla jsem objednaná na menší gynekologickou operaci. Počítala jsem s tím, že si to vyjednám o prázdninách, abych v divadle nezpůsobila žádné zmatky, ale když jsem tam volala, tak mi v té porodnici řekli, že to o prázdninách nepůjde, že budou malovat. A dali mi termín na květen. Tak jsem to šla říct v divadle příslušné tajemnici. V té době odjíždělo divadlo do Moskvy na pohostinské vystoupení s hrou Car Fjodor, kde jsem hrála malou roli, a s Čapkovým Loupežníkem, kde jsem hrála Mimi. Nastalo zděšení, ale obě role šly alternovat. Já absolvovala operaci, divadlo se vrátilo a pak jsem najednou nedostala žádnou novou roli: v divadle, v rádiu, v televizi. Prostě nic. To skutečně trvalo asi rok a půl nebo dva roky. Tak jsem se mohla věnovat dětem. Ale pocit to byl strašný, protože jsem nevěděla, co se stalo.

Šla jste se zeptat?

Ne, to jsem tedy nešla. Já jsem pořád čekala, že mi to někdo vysvětlí. Až po roce 1989 jsem se dozvěděla od Jaromíra Hanzlíka, o co šlo. S Jaromírem nás za komunistů nutili vstoupit do strany. Dělali to pokoutně, individuálně. Bylo to asi třikrát. prostě jsme do strany ani jeden nevstoupili, tak nás takzvaně rozsadili, jak jsem tomu říkala.

Do té doby jste hráli spolu…

Pořád. A od té doby prostě ne. Někde existoval zákaz, že nesmíme být společně obsazovaní. Nikde to nebylo napsané ani potvrzené, ale takhle to prostě bylo. Takovéhle věci se děly. Ale z hrdosti jsem se skutečně nechodila nikam ptát.

V divadle vám prý dokonce i jeden z kolegů vyčetl, že jste si pořídila děti, že mrháte svým talentem. Je to pravda?

Je to pravda. Byl to starší kolega, který od toho okamžiku, kdy jsem čekala už druhého synka, tak na mě přestal mluvit, přestal mě zdravit. Do určité doby nebylo zvykem, aby si herečky pořizovaly děti, prostě se měly věnovat jenom umění. Teď už je to naštěstí naprosto normální a běžné. Možná jsem to pomohla prolomit.

Sedíme na zahradě vaší chalupy, kterou jste s vaším mužem, Jiřím Ornestem, vybudovali z ruin. Líbilo se mu tady? Měl to tady rád?

Měl. On si to užíval, protože tady měl klid. Hodně překládal, četl, psal. Tady měl klid a pohodu.

Jiří Ornest prodělal operaci srdce, potom ho postihla mozková příhoda… Potom ještě pořád hrál divadlo, schvalovala jste mu to?

To bylo ještě komplikovanější. Jemu špatně fungovala jedna chlopeň, předtím ještě absolvoval prohlídku na urologii a byla mu zjištěna rakovina prostaty. Při té konzilium rozhodlo, že první bude operace chlopně a až potom se bude řešit to druhé. Operace chlopně dopadla výtečně, ve 12 hodin jsem tam volala, všechno bylo v pořádku odoperováno. A během půlhodiny doputoval nějaký cucek k mozku a byla z toho mozková mrtvice. Celou tou rehabilitací se oddálilo řešení té prostaty. I když pak následovala operace, tak už to začalo být zlé. Bylo ještě období, kdy sice špatně chodil, s hůlkou, ale ještě mohl trošku hrát divadlo. Bylo to fajn od Divadla Na Zábradlí, že ho zvali. Ale pak najednou už přestal i chodit a byl z něho ležící pacient. Po posledním pohovoru v Motole, při poslední prohlídce, mi bylo řečeno, že mu zbývá posledních pár měsíců života. Byl ale doma. Naštěstí Šimon (syn, pozn. red.), protože pracoval v Jedličkově ústavu, znal tu sociální oblast, tak nám vyjednal kontakt na Cestu domů, chodili nám pomáhat, k nim ještě dvě sestřičky z vršovické diecéze, když jsem měla práci. Když jsem uvařila, tak ony to pak ohřály, aby se najedl, ošetřily ho, podaly mu léky. Všichni mi takhle pomohli.

Co byste poradila lidem, kteří se najednou musí o někoho starat, neumí to, nejsou na to zvyklí? Skoro všichni říkají, že chtějí zemřít doma, ale realita je taková, že většina lidí zemře v nemocnici.

Naštěstí se začínají rozrůstat tyhle úžasné organizace, ale lidé jsou tam strašně špatně placení. Těžko ale radit, protože vás to zaskočí a musíte to nějakým způsobem řešit. Dokud na to stačíte sama nebo se s rodinou nějak dokážete vystřídat, tak to jde. Ale pak to přeroste vaše možnosti, protože vás to vyčerpává i psychicky, vy musíte dodávat sílu a naději a dělat, že všechno bude v pořádku…

A to jste chodila hrát?

Samozřejmě, protože to si neumím představit, že bych jinak vydržela. Ale musela jsem mít jistotu, že doma o něj bude postaráno. Když jsem měla nějakou práci, tak jsem to takovýmto způsobem kombinovala. Ale bylo to strašně vyčerpávající, protože se trápíte tím, že vám někdo řekne, že vaše blízká osoba má před sebou pár měsíců a vy nevíte, kdy to nastane… Naštěstí ale zemřel v klidu, v čistotě, doma.

Jak to zvládáte dnes?

Špatně. Tak střídavě. Pro mě je vlastně ta příroda – sekat trávu, přesazovat, rýpat se v hlíně – strašně osvobozující. Nějak tu energii ze sebe vydám a dostanu z té přírody nějakou zpátky. Ale představa, že bych trávila Vánoce v Praze v bytě sama, tak to by nešlo…

Když dnes vidíte Jiřího Ornesta v televizi na obrazovce nebo když řekne někdo jeho jméno, co se vám vybaví jako první?

To je strašně těžké. Já si pouštím rádio, tak ho občas slyším, jak něco čte nebo recituje, protože to dělal fakt výtečně. To je nedefinovatelné. To se vám třeba vybaví i nějaká hádka, kterou jsme spolu vedli. Nebo když jsme spolu často chodili po horách. Jezdili jsme kdysi stopem na Slovensko, do Tater. Nebo na vodu. Naposledy jsme spolu byli v Pyrenejích… Tak takovéhle střepy. Ale všechno možné. Záleží na tom, v jakém stavu vás to zastihne, co se vám vybaví. Učím se žít sama.

Co z Jiřího Ornesta vidíte v synech? V čem jsou stejní?

V synech vidím asi takovou urputnost, že když se na něco zacílí, tak za tím dokážou nekompromisně jít. To je jedna z vlastností, kterou měl: když si něco předsevzal, tak na tom fakt strašně důsledně dokázal pracovat.

Vy jste začínala s divadlem jako holčička. Jak jste to měli se svými syny, vedli jste je k hraní, nebo naopak?

Naopak! My jsme je drželi co nejdál od divadla. Pravda je, že jsem někdy kluky vzala s sebou, když jsem šla něco vyřídit do divadla, oni milovali rekvizitárnu, ta je pro děti něco úžasného. Když jsme hráli Hamleta, tak tam byly meče, umělá kuřata… To byl pro ně zázrak. Ale od hraní divadla jsme je spíš odrazovali. Kdyby to chtěli dělat, tak by jim v tom nikdo nedokázal zabránit, ale naštěstí to u nich takhle silné nebylo.

Překvapili vás výběrem svých povolání? Šimon začal pracovat v Jedličkově ústavu, z Matěje se stal počítačový expert.

To mě překvapilo. Šimon nejdříve strašně hezky vyřezával, chodil na střední keramickou školu, tak jsem si myslela, že se bude věnovat tomuto výtvarnému oboru. A najednou jednoho krásného dne přišel s tím, že začne pracovat v Jedličkově ústavu. Já jsem říkala: Neblázni, vždyť za nějakou chvíli vyhoříš, to je strašně těžká práce, ale jeho to bavilo. Samozřejmě si musel udělat spoustu kurzů a přednášek, aby tu problematiku pochopil a dokázal se v ní pohybovat. A pak ho napadlo založit The Tap Tap, což byl takový první stupeň dobré integrace do normální společnosti: spojit profesionální muzikanty s těmi lidmi, dát jim motivaci, aby z toho měli radost a naučili se pracovat, systematicky zkoušet, chtít studovat a tak dále. Dál se rozvíjet. To tedy velká úcta! Protože se jim to vede a je to fajn.

A váš syn Matěj?

Matěj se zamiloval do počítačů. Studoval na konzervatoři bicí a pak najednou přeskočil na počítače. A teď se ho musíme chodit na všechno ptát, protože on všechno ví a já nevím tedy skoro vůbec nic, ale on je „ajťák“…

A asi dobrý, když teď pracuje v zahraničí.

To je. Protože už je tam poněkolikáté, vždycky si ho vyžádají. Naprosto nechápu, kde se to u něj vzalo, co pomohlo ho k tomu oboru navigovat a uplatnit se v něm.

Co vám dělá největší radost?

Když jsou lidé rádi spolu a nehádají se. Když jsou na sebe lidé milí a příjemní a dokážou si pomoct, když je to zapotřebí.

Tak já vám přeji, ať té radosti máte co nejvíc.

Děkuji. Nápodobně.