„Číny se bojíme více než Tálibánu.“ Ujgurové jsou v Afghánistánu bezradní

V severním afghánském městě Mazár-e Šaríf pomalu začíná usedat prach po překotném převzetí moci Tálibánem. Do jednoho z domů se nenápadně plíží jednotlivci, maximálně dvojice. O pozornost nikdo z nich nestojí. Jen těžko by hlídkám vysvětlovali svůj denní program - plánování útěku.

Členové místní ujgurské komunity za bílého dne zasedli k jednomu telefonu. Tíživou náladu v domě dokreslují jen zvuky aplikace Skype. Nejstarší z přítomných vyvolává jedno číslo po druhém ve snaze najít pomoc u aktivistů v zahraničí. Volaný v Turecku hovor nepřijímá. Další už ano, a sice slibuje, že udělá vše, co bude v jeho silách, všem je ale jasné, že momentálně nezmůže nic. Seance končící až po setmění žádné dobré zprávy nepřinesla. Nakonec se všichni rozcházejí, stejně nenápadně, jen ještě sklíčenější.

„Momentálně nemáme nikoho, kdo by nám pomohl,“ říká během setkání s novináři BBC jeden z afghánských Ujgurů. „Jsme vyděšení. Všichni jsou vyděšení.“

Stejně jako miliony dalších Afghánců se i Ujgurové v zemi probouzejí do reality, ve které vládne Tálibán. Stejně jako ostatní se i oni bojí, že se jejich životy promění v peklo. A nejen kvůli tálibáncům – nad Ujgury v Afghánistánu se snáší nebezpečí na druhou. V jejich domovině si postupně upevňuje pozici Čína, před kterou jejich rodiče a prarodiče před lety utekli.

V čínské severozápadní autonomní oblasti Sin-ťiang žije asi 12 milionů Ujgurů. Od roku 2017 proti nim a dalším muslimským menšinám čínská komunistická strana cílí kampaně hromadného zadržování, sledování, nucených prací, dle některých zpráv také nucené sterilizace, mučení a znásilňování. Již obligátní odpovědí Číny na tato obvinění je, že k žádnému porušování lidských práv nedochází. Detenční tábory mají být jen odbornými centry určenými k boji proti extremismu.

Mnozí afghánští Ujgurové, předpokládá se, že jde okolo dvou tisíc lidí, jsou přistěhovalci druhé generace, jejichž rodiče před mnoha desítkami let z Číny uprchli. Jejich afghánské občanské průkazy však stále jasně hlásají: „Ujgurové“ nebo „čínští uprchlíci“. Vakuum po Spojených státech tak začíná zaplňovat nejen Čína, ale také obavy z jejich pravých zájmů v Afghánistánu.

„To je teď největší strach Ujgurů tady,“ řekl v Kábulu padesátiletý Ujgur. Jeho rodina od převzetí moci Tálibánem neopustila dům. „Bojíme se, že Tálibán pomůže Číně kontrolovat naše hnutí, nebo že nás zatknou a předají Číně,“ dodal. Všichni afghánští Ujgurové, kteří hovořili s BBC, uvedli, že se od obsazení země Tálibánem schovávají doma a komunikují pouze příležitostně a výhradně po telefonu. „Jsme teď jako živí mrtví,“ řekl další ujgurský muž v Kábulu. „Příliš se bojím jít ven.“

„Už je to 10 dní, co sedíme doma, naše životy se zastavily,“ popsal další z Ujgurů, který se schovává se svou ženou a dětmi. „Na našich občanských průkazech je jasně napsáno, že jsme Ujgurové.“

Strach z Číny není neopodstatněný. Čínský stát v posledních letech rozšiřuje zásahy proti Ujgurům i za svými hranicemi. V některých případech jsou dotyční jen umlčení, v jiných zadrženi a vráceni zpět do Sin-ťiangu. Data zveřejněná v červnu organizací Uyghur Human Rights Project naznačují, že od roku 1997 bylo deportováno nebo vydáno nejméně 395 Ujgurů, reálné číslo však může být mnohem vyšší.

„Čína masivně investovala a navázala úzké diplomatické styky se státy ve Střední Asii a výsledkem je, že se na Ujgury v těchto zemích zaměřuje místní policie a čínští agenti,“ vysvětlil BBC Mehmet Tohti, známý ujgurský aktivista v Kanadě. „Z předchozích zkušeností víme, že úzké diplomatické styky s Čínou vedou k pronásledování Ujgurů.“

Je tak možné, že podobnou strategii Čína plánuje i s Tálibánem, ačkoli je Tálibán s Ujgury historicky propojen, konkrétně s ujgurskými militanty, které Čína označuje za hrozbu pro její bezpečnost. Pevnější pouto má však Tálibán s Čínou. Afghánistán s ní sdílí krátkou pozemní hranici a podle analytiků schopnost supervelmoci poskytnout technologii a infrastrukturu a propůjčit tak legitimitu novému režimu pravděpodobně trumfne jakoukoli solidaritu s muslimskými Ujgury.

„Čínský projekt Pásu a stezky nabízí spolupracujícím zemím ekonomický vliv. Na oplátku Ujgurové slouží jako obětní beránci,“ řekl Bradley Jardine, analytik z Wilson Center. „Tálibán bude doufat v ekonomické ústupky a tolik potřebné investice z Číny. Ujgurové v Afghánistánu by mohli, když to řeknu hrubě, posloužit jako vyjednávací měna.“

V červenci Čína pozvala do Tchien -ťinu vyšší delegaci Tálibánu. Ministr zahraničí Wang I prohlásil, že očekává, že skupina „sehraje důležitou roli v mírovém procesu obnovy země“. Tálibán slíbil, že „nikomu nedovolí použít afghánskou půdu proti Číně“.

Tohoto paktu jsou si Ujgurové v Afghánistánu dobře vědomi. Zprávy o rostoucích diplomatických vztazích se šíří ujgurskými komunitami po celé zemi, stejně jako povědomí o pronásledování Ujgurů v zahraničí.

„Všichni víme o vztahu Tálibánu s Čínou a obáváme se, že lidé, kteří uprchli, budou jejím primárním terčem,“ řekla Ujgurka z Mazár-e Šaríf, která vyrostla v Sin-ťiangu. „Přestali jsme nakupovat a opouštět dům,“ řekla. „Žijeme ve strachu. Potřebujeme pomoc. Prosím, pomozte.“

Na rozdíl od některých jiných potenciálně ohrožených skupin v Afghánistánu nemají Ujgurové státního spojence, který by vystupoval jejich jménem - což je skutečnost, která by je za vlády Tálibánu mohla učinit zranitelnějšími. „Toto je komunita bez jakéhokoli zastoupení státu,“ řekl Sean Roberts, profesor z Univerzity George Washingtona a autor knihy Válka proti Ujgurům. „Sledují, jak jiné země zachraňují lidi, kteří jsou buď občany, nebo etnicky příbuzní – Kazaši, Kyrgyzové. Ale Ujgurové musí mít pocit, že za ně nikdo nemluví.“

Nevládní skupiny vynakládající úsilí, aby se Ujgurové dostali do bezpečí, se však potýkají se stejnými překážkami jako všichni ostatní. Ujgurský uprchlík žijící v Turecku Abdulaziz Naseri řekl BBC, že s pomocí Ujgurů v zemi shromáždil seznam jmen a předložil jej prostřednictvím ujgurských skupin vládním úředníkům v USA, Velké Británii a Turecku.

„Děláme maximum, abychom je dostali ven,“ řekl Naseri. Daleko od Kábulu, v Mazár-e Šaríf, to však vypadá jako běh na dlouhou trať. I v nepravděpodobném scénáři, kdy by rodinám bylo nabídnuto odcestování z hlavního města, představuje dvoudenní cesta autem přes kontrolní stanoviště Tálibánu nebezpečí v podobě kontroly občanských průkazů.

„Mezi muslimy se říká, že žít bez naděje je myšlení ďáblovo,“ říká otec ujgurské rodiny schovávající se v domě v Mazár-e Šaríf. „Ale od svého narození v Afghánistánu pamatuji jen válku. Čtyřicet let války, rok za rokem,“ řekl. „Už se nestarám o sebe, jen o své děti, zejména o své dcery. Doufal jsem, že se jim dostane vzdělání a stanou se lékařkami.“

Do Číny nikdo z jeho rodiny nikdy nevkročil. O zadržovacích táborech a údajném zneužívání v Sin-ťiangu pouze četli. Života za vlády Tálibánu se kvůli vlastním zkušenostem bojí. „Číny se ale bojíme víc,“ řekl, „je to něco, co si neumíme představit.“