Článek
Pane ministře, v neděli přišla další smutná zpráva o úmrtí významné osobnosti. Zemřela herečka Vlasta Chramostová. Vy už jste potvrdil, že bude mít také pohřeb se státními poctami, můžete sdělit nějaké bližší detaily?
Ano, tady mohu. Podstatné je to, že ten pohřeb se bude konat v pondělí 14. října v 11 hodin v Národním divadle. Jsem přesvědčen, že Národní divadlo je nejlepší možné místo, kde se rozloučit s paní Vlastou Chramostovou. My jsme se poměrně rychle dohodli s ředitelem divadla a s Hereckou asociací, že se ujmou konání tohoto obřadu. V této chvíli spolu komunikujeme a já si myslím, že Národní divadlo se toho zhostí velmi dobře.
Vy jste k tomu rozhodnutí, aby měla Vlasta Chramostová pohřeb se státními poctami, dospěl sám, nebo to bylo až poté, co po tom někteří volali jako třeba předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který napsal komentář, že by si to Vlasta Chramostová také zasloužila?
To si myslím, mně to přišlo, že to bylo úplně samozřejmé. Nezdálo se mi, že na tom bylo něco moc k diskusi, vlastně jediná otázka, která byla, protože paní Chramostová strávila také řadu let v Divadle na Vinohradech, ale tady ta dohoda proběhla asi velmi rychle, mezi panem Töpferem a panem Burianem. To byla jediná věc, kterou bylo potřeba zodpovědět.
Myslím, že je naprosto jasné, že tady je nutné nabídnout podobně, jako to bylo v případě Karla Gotta. Já už jsem někde řekl, že to jsou ikony 20. století, které dnes odcházejí a každá sice se specifickým a individuálním příběhem. Všichni to podle mě cítíme, že si zaslouží pohřeb, ve kterém se stát přihlásí jako někdo, kdo to zaštiťuje, ale ta forma, samozřejmě, záleží na rodině, záleží v případě Vlasty Chramostové na Herecké asociaci, ale připadá mi, že tady nebylo nic k diskusi. Ta záštita státu, že se pohřeb koná ve státní instituci, že je tam státní vlajka a že budou pozváni někteří představitelé státu, takže to je to, že tady se dostane všech atributů.
Vy říkáte tady to nebylo k diskusi, u Karla Gotta to k diskusi bylo, protože se vedly spory o to, kdo si vlastně zaslouží státní pohřeb, kudy vede ta hranice?
Já si myslím, že v případě Karla Gotta to není tak jasné. Jako v případě Vlasty Chramostové mi okamžitě přišlo zřejmé, že Národní divadlo je to nejlepší místo k rozloučení. V případě Karla Gotta toto vůbec tak zřejmé nebylo. Nebylo na nás, abychom my toto primárně zodpovídali, protože já jsem od začátku říkal, že tohle je věc, kterou musí rozhodnout rodina.
Když jsem zjistil víc, tak jsem řekl, že to bude, řekněme, mezi rodinou a církví, ale od začátku jsem opakoval, že jakkoliv se k tomu stát má přihlásit a nabídnout ty státní pocty, protože se jedná o naprosto mimořádný životní příběh, který je spojený s životem společnosti a toho státu, tak jsem byl přesvědčen, že to hlavní se má odehrát mezi rodinou a, řekněme, církví. Když už jsem věděl, že ano a politici by se měli, jak jsem řekl, dokonce spíš držet stranou.
Držet stranou. Na druhou stranu vy jste, pane ministře, hned tweetoval, že tedy budete doporučovat po dohodě s rodinou státní pohřeb. Pak jste na Facebooku ta svá slova mírnil a vysvětloval jste, že jste doporučoval pohřeb se státními poctami. Takže jste tedy změnil názor, tak jak to tedy bylo?
Protože jsem zjistil, že ten výraz státní pohřeb není správně chápaný a nedivili jsem se tomu, že není správně chápaný, protože státní pohřeb u nás není nějak definovaný.
Měli bychom spíš mluvit o té záštitě státu. A většinou, když lidé slyší státní pohřeb, tak si představí lafetu a gardy a salvy, a to samozřejmě je typ pohřbu, který se užívá, když zemře velký státník nebo představitel toho státu.
Je evidentní, že v případě Karla Gotta by řada těch věcí vypadala úplně nepatřičně. Já jsem prostě vždy měl pocit, že přece jen Karel Gott se snažil v životě držet určitý odstup od politiky, i když se mu to někdy nezdařilo, pravda. Já myslím, že v jeho životě je zřejmé, že on byl především zpěvák, kterého bavilo tohle řemeslo. A dělal ho jak nejlépe uměl, ale že politika nebyla prostředí, do kterého by se moc hlásil. Proto jsem myslel, že to neodpovídá té situaci, aby se politici do toho nutili.
Nemyslíte, že jste se třeba tím tweetem mohl unáhlit?
Já jsem měl na mysli právě to, že stát tady musí nabídnout svou roli. V tom jsem byl zajedno s panem premiérem. Stát musí dát najevo: Ano, toto je mimořádná věc a událost. My nabízíme vlastně to, že stát se k tomu hlásí a je připraven zajistit, co je potřeba, pokud rodina s tím bude souhlasit a pokud bude mít o to zájem. To bylo to, co ten tweet měl znamenat. A já jsem sám potom na vládu přišel s tím, že se domnívám, že je dobré to nazvat pohřbem se státními poctami. Zvlášť v situaci, když jsem už věděl, že státní pohřeb je u nás věc nedefinovaná. Každý ten pohřeb je individuální, je to věc skutečně vkusu a v případě, že to je politik, tak se to podle mě volí také podle toho, jak významný politik to je.
Tady si myslím, že v podobných případech je dobré mluvit asi do budoucna o pohřbu se státními poctami, protože bychom měli respektovat to, že je to událost, u které především rodina musí být ta, která si volí ten způsob a stát pouze může něco nabídnout.
Pojďme k vaší funkci ministra. Vy už jste si vyzkoušel předtím šéfa diplomacie, ta nová funkce, role ministra kultury, těší vás?
To, už jsem několikrát řekl, že mi připadá, že zahraniční politika a kultura jsou poměrně hodně věci, které si jsou blízké, protože v zahraniční politice rychle zjistíte, že to největší, co stát jako Česká republika může nabídnout, je právě kultura. Protože jestli v něčem jsme ve světě zajímaví a přitahujeme, tak je to především naše hudba, naše literatura a filmy. A i když to často jsou minulé filmy. To je pravda, že to je velmi slavná a silná minulost, dokonce mi připadá, že v tomhle jsme velmoc. To je vlastně to, co je největší značka toho státu. A zjistíte, že i zahraniční politika by se měla do značné míry snažit, já jsem se o to snad také trochu snažil, právě tyto značky, atributy nebo tyto součásti naší státní existence co nejvíce ve světě prosazovat.
A zpátky k té mé otázce, máte z té funkce radost?
Mám, protože mi dnes připadá, že to, co jsem já měl jako takový úkol v zahraniční politice. Také jsem to také několikrát opakoval, takže se to dá dohledat. Že vlastně vidím jako největší nebezpečí v Evropě to vytváření bariér třeba mezi Východem a Západem, že mi připadá, že Česko dnes strašně potřebuje komunikovat se svým okolím, se svými sousedy a s dalšími. Vlastně to je kuriózní, ale ta kultura, to je nejlepší nástroj komunikace a teď se povedlo třeba kultuře, ministerstvu kultury něco, o čem já jsem na ministerstvu zahraničí snil.
A co to bylo?
To byl ten veletrh v Lipsku. Ten nálet a útok. Osmdesát překladů českých knih do němčiny a to nebylo jenom Lipsko, to byl také Mnichov a další města. To byla neuvěřitelně úspěšná akce, dokonce i na německé straně máte neuvěřitelné ohlasy. A to si asi vy nepamatujete, ale já jsem vždycky říkal, že co nám strašně chybí v zahraniční politice, je komunikace. Já jsem vždycky říkal: My musíme komunikovat daleko víc, i se svými sousedy, a nestačí, když tam jednou přijdete na nějakou univerzitu.
Tomu rozumím, teď se dostáváme někam trochu dál, než jsem se ptala. Já se na to ptám i proto, že odvolávání bývalého ministra Antonína Staňka, vašeho stranického kolegy, trvalo několik měsíců. Další kandidát ČSSD Michal Šmarda přes prezidenta neprošel, tak jestli vy nejste tak trochu ministr z nouze ctnost.
To asi ano. A co jako? Tak nakonec to tak dopadlo a já tady vidím to, co jsem vám teď popisoval, že je tady práce, která mi připadá, že velmi dobře navazuje na to, co jsem dělal.
Vy jste sám i řekl, že jste ani ministrem být nechtěl.
No to jsem nechtěl. To jsem nechtěl být dlouhodobě a myslím, že to Honza Hamáček a všichni věděli. Ta situace vznikla tak, že mě Honza přivolal, abych přijel rychle domů. Já jsem byl zrovna v Německu. Říkal, že se mnou potřebuje mluvit, on znal můj názor. Já jsem mu odpověděl, že on má prosazovat naši nominaci a nesmí ustoupit, dokud nevyhraje. To jsem mu opakoval, že pro nás není kam ustoupit. A on mi řekl, že to nevypadá dobře, a tak mě postavil do situace, kdy mi řekl, že potřebuje pomoc a jestli mi na tom záleží tak, že bych měl udělat víc.
Takže jste neměl na výběr?
No vždycky máte na výběr. Úplně mi nepřipadalo fér mu říct: Tohle si vypij sám, protože jsem se cítil, že jsem součástí toho společenství, o které šlo. Takže jsem mu nakonec na to kývl, i když se dá doložit taky, že jsem se tomu bránil dlouho.
Ale jenom, abych vám to dopověděl, protože mi připadá zásadní to, co teď tady mohu dělat. To, že teď se snažíme i o podobnou účast na veletrhu knih v Paříži. Teď je tady možnost po tom velkém úspěchu v Německu pokusit se dobýt frankfurtský veletrh. To bylo opravdu to, co mi připadalo, že je strašně důležité ve vztazích Česka vůči sousedům. Vypadá to, že mě až příliš zajímá zahraničí, ale není to samozřejmě jediné téma pro mě. Česká kultura si zaslouží daleko větší podporu i v tom ji dostávat ven, to je jedno z velkých témat a tady pokračuji v něčem, co jsem už dělal jako ministr zahraničí.
Pane ministře. Vy nejste nebo pan Šmarda nebyl jiný případ, se kterým měl Miloš Zeman problémy. Byl to také pan Poche, kterého jste chtěli na ministra zahraničí, nepřipadá vám to, že si Miloš Zeman mohl zasednout na ČSSD, nebo ČSSD neumí nabídnout dobré kandidáty?
Nevím, s Milošem Zemanem to je složitý vztah a mrzí mě, že tady to nedopadlo jinak, protože to se protahovalo opravdu neúnosně a bylo to už na hraně, také proto jsem souhlasil s tím, do toho vstoupit, protože mi připadalo, že už je to špatně nejen pro sociální demokracii.
Bylo to špatně i pro kulturu. Připadalo mi, že tím trpí vláda, takže jestli se bereme vážně, že tu vládu bereme jako určitou cestu ke stabilitě v Česku. Nebo že můžeme do mimořádných voleb a budeme mít situaci jako v Izraeli a jinde, když víme, že tyto volby by nepřinesly žádnou velkou změnu. Takže chápete, mě to mrzí, že jsme se nedokázali s panem prezidentem dohodnout a že to nešlo rychleji. Je mi to líto, ale vy musíte hrát s kartami, které máte. A teď šlo o to, nějaké řešení najít.
A teď hrajete stabilní hru s těmi kartami, které máte? Myslíte si, že teď vláda je stabilní, když jste nedokázali prosadit ani napodruhé svého kandidáta?
Nakonec jsme řešení našli. Mně připadá, že to je to, co politická scéna může udělat, že se prostě musí domluvit. To je naše řemeslo a naše práce. Povedlo se to, tak doufejme, že stabilita chvilku vydrží.
Jak si vysvětlujete to, že jste nevadil Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi, protože i mezi vámi byly dost velké roztržky, nevyjadřovali jste se vzájemně příliš hezky o sobě?
Tak to je pravda, že to byla složitá historie.
Vy jste o panu Babišovi dokonce řekl, že to je cizopasný fíkus.
To bylo pěkné.
Nevím, jestli se to panu Babišovi úplně líbilo.
No, on přišel za mnou docela s úsměvem a říkal mi, že ten fíkus je také pozitivní rostlina a že on je fíkus, který neparazituje.
To jste měli takové botanické okénko.
Tohle jsme přežili. Samozřejmě ty vztahy jsou konfliktní, no a co? Tak jste v politice. Tak do ní nejdete proto, abyste si jenom budovala přátelství. Politika je, že máte určitou představu, zájmy a program a samozřejmě narazíte.
Často jsem se přel nejenom s Andrejem Babišem, ale i s Milošem Zemanem, měli jsme každý jinou představu a já se to snažím říkat otevřeně. Možná to, že jsou ochotni se bavit se mnou dál, je dáno tím, že v něčem ty moje karty jsou přehledné. Já nemám nějakou animozitu. Já vím, že když někdo má mandát, tak je pro mě partner a já si ho nevybírám. Politika mě naučila, že jednám s lidmi, kteří možná nejsou moji přátelé, že bych se s nimi sám od sebe třeba nescházel, ale tohle je profese a v ní mám úkol. Hrát to, k čemu nám voliči dají karty. A za ty roky jsem se to naučil brát, že tohle je práce, která se od nás čeká. Když jsem nastoupil jako ministr zahraničí, tak pravděpodobně jsme ani já, ani prezident neměli úplnou radost z toho, že teď spolu budeme muset komunikovat.
To jste četl z jeho vyjádření?
Když jsme se poprvé sešli, tak to opravdu bylo dost rozpačité. My dva jsme nebyli po všem tom, co jsme spolu absolvovali, úplně ideální pro to, abychom se dohodli na věcech zahraniční politiky. Mně to připadá, že časem, prostě tak jsme se museli o tom bavit, a že je v tom i určitá profesionalita. Snad jsme si uvědomili, že jsme si souzeni a že vlastně lidé nejsou zvědaví na to, abychom jim dále říkali, co se nám na nás nelíbí. Oni chtějí po nás, abychom plnili tu roli, kterou máme, a ta byla velice zásadní.
Myslíte si, pane Zaorálku, že budete lepší ministr než váš stranický kolega Antonín Staněk?
Nezlobte se, jsem tam pár dní, takže co ze mě bude, to se ukáže.
Tak asi nějaké ambice máte.
Ambice mám. Pomoci. Já jsem na té kultuře odhalil nebo přišel na věci, které si myslím, že byly zamrzlé. Nic se s nimi dlouho nedělo. Možná dělo a já jsem o tom nevěděl. A teď mi připadá, že je nejvyšší čas.
Ať už to byla Národní galerie a stejně tak otázka platů. To není na meditování. Já jsem okamžitě padl doprostřed debat o státním rozpočtu. Připadá mi tedy, to si nechci nějak moc vyskakovat, ale to, že se podařilo a že jsem byl součástí hovorů, které jsem vedl i o celém rozpočtu s panem Hamáčkem a s paní Maláčovou a samozřejmě s paní Schillerovou jako ministryní financí. Ta jednání se podařila. Podařilo se dát o 1 500 Kč víc. Podařilo se paušálně zrušit první tabulku a potáhnout do té druhé. To pro kulturu znamenalo, neříkám bůh ví co, v případě takového knihovníka z 20 tisíc na 22 200. Rozumíte, není to tak velké, ale je to aspoň první krok. Je to konkrétní věc, která se podařila v tom úvodu.
Rozumím, a ty věci…
Teď bych potřeboval pomoci živému umění, to je další věc, o které jednám s paní ministryní Schillerovou. Rozumíte – teď na nějaké bilance, nezlobte se, je opravdu velice brzo.
Rozumím. A od toho živého umění k tomu, co jste říkal, že to tam bylo u ledu, zmrazeno. Byly věci, za které mohl Antonín Staněk?
Já mám pocit, že ten problém ministerstva kultury je delší. Mně se zdá, že v této zemi se to tak naučilo brát, že ta kultura je opravdu ten poslední. Myslím si, že role ministrů kultury ve vládě nebyla jednoduchá.
Ale vy jste v té vládě už druhé volební období, tak nejde to právě i se sociální demokracií?
Možná. Jde to úplně za všemi, že jsme to akceptovali. A jestli jsem si myslel něco jiného, no tak jsem to měl říct dříve. Teď to vidím zblízka a připadá mi, že to je vážně špatně a je to dlouhodobě špatně. A podle mě to v té zemi rostlo už dlouho.
Podle mě to rostlo už někdy od těch devadesátých let, kdy tady někteří říkali, že nárok na existenci má jen ten, kdo si na sebe vydělá. Chápete ten útok na veřejný sektor. My jsme to hájili v oblasti zdravotnictví jako sociální demokraté. Hájili jsme to třeba v sociálních službách. A já dneska jsem přesvědčený, že si to stejně tak nutně zaslouží kultura.
Peníze, které dáváme divadlům a orchestrům v regionech, to se bere jako dotace, ale to je prostě to, aby byl vyrovnaný přístup kultury pro ty lidi, kteří užívají prostředky. To je stejné, jako když je dáváme do zdravotnictví a nemocnic ne kvůli lékařům, ale kvůli pacientům. Ty peníze do kultury dáváme nejen kvůli orchestrům, my to dáváme pro ty lidi, aby v těch místech měli lidé šanci na kulturu, protože když tam nic takového nebude, tak to bude jeden z důvodů, proč v těch městech a obcích nebude nikdo žít, protože nebudou přitažlivé.
Rozumím, pane ministře, pojďme k těm rozhodnutím, které už jste udělal. Vy jste třeba zrušil výběrové řízení na šéfa Národní galerie plus další kroky, které dělal váš předchůdce. Proč jste to udělal?
Když mluvíme o Olomouci nebo o té galerii. Když jsem se s tím seznámil, tak jsem možná některým věcem částečně rozuměl, že se staly. I když si myslím, že mohly být lépe vysvětleny, třeba v případě Národní galerie.
Kladl jsem si otázku, jestli tak, jak to řešil dramaticky, jestli to bylo úplně odpovídající i v případě Olomouce. Také jsem si říkal, že přece na základě toho, co jsem tam našel, není možné jen tak někoho odvolat. Zdálo se mi to nepřiměřené a to jsem panu Staňkovi řekl.
Kvůli tomuhle někoho odvolat ze dne na den a navíc na něho podat trestní oznámení, to mi připadalo příliš. Navíc mi připadalo, že to znamenalo poměrně dost těžký úder pro ty organizace. Vezměte si Olomouc, tam to bylo na půl roku ochromeno, takže jestli tam byly problémy, tak se to prostě mělo řešit jinak.
Ne organizaci na půl roku uvrhnout do úplně rozkladného stavu. A podobně si myslím, že nedobrá situace vznikla v Národní galerii. Mně to připadalo, a to jsem panu Staňkovi řekl, po tom, co jsem se s tím seznámil, že tomu úplně nerozumím, jak je možné, že se odhodlal k tak razantním krokům, které mají takový dopad na osobní životy lidí, protože když na někoho ministr podá trestní oznámení, tak to není legrace, to se také z toho někdo může úplně sesypat.
Kdy bude nové výběrové řízení na šéfa Národní galerie? Už máte nějakou představu? A nebojíte se, že by se tam mohl přihlásit třeba i pan Fajt? Je to ta možnost, která je ve hře?
Nevím, ničeho se nebojím. Já si nemyslím, že tady vzniknou nějaké složité situace, protože na to, co se ptáte teď, přece i sám pan Fajt řekl, že ne.
On řekl, že se podruhé do stejné řeky nevstoupí, ale jestli třeba tohle není varianta, že se vrátí zpátky do čela…?
Já bych to teď neřešil. Podařilo se mi dát dohromady novou garanční radu. Do jejíhož čela jsem jmenoval pana Ing. arch. Josefa Pleskota. Ta rada bude možná o něco větší než v této chvíli. Těch deset členů. V nejbližších dnech svolám tuto novou garanční radu a ta bude mít zadání. To zadání pro garanční radu Národní galerie je, aby dala dohromady a zpracovala vše, co je třeba na to, abychom měli skutečně, řekněme, výběrovou komisi, která by byla schopná vybrat nejlepšího možného šéfa Národní galerie, kterého bychom potřebovali.
Na všechny otázky, jak to řízení vypsat, způsob, jak to celé pojmout, jak to otevřít, zavřít nebo oslovit lidi, by měla odpovědět garanční rada, která začne zasedat pravděpodobně velice brzy. Já s ní budu v kontaktu.
Co to je brzy?
Rada by se do 14 dnů měla sejít a já teď hledám datum proto, na kdy bych ji svolal. A sejdu se s nimi, řeknu jim, v čem je to zadání a jejich práce. A protože je tam Josef Pleskot, tak jsem si docela jistý, že to bude mít tah a výkon. Nemůžeme to hnát, protože musím dát prostor pro to, aby se to pořádně probralo. A musí být jasné, že tohle je věc, kde ta odborná veřejnost musí mít představu o tom, kam se pohybujeme. A pak dáme dohromady tu výběrovou skupinu, na základě toho, co nám připraví garanční rada, a ta bude vybírat skutečně ředitele Národní galerie. Do té doby, jak jste si asi všimla, jsem učinil určité změny v tom vedení.
Ano.
Jmenoval jsem do funkce ředitelky dočasně paní Anne-Marii Nedomu. Protože podle toho, co o ní vím, tak je schopna tohle období překlenout tím, že tam provede takový finanční a organizační audit, abychom věděli, v jakém stavu přesně galerie je, aby byla maximálně konsolidovaná.
Chtěla bych probrat ještě jedno téma, a to české soubory, které se chystaly do Číny. Víte už, kolik jich se tam nepodívá?
No, to vám v této chvíli nemohu říct úplně jistě, protože pokud mám teď správnou informaci, že se pražská radnice chystá vypovědět smlouvu s Pekingem, což teda ke mně dolehlo, tak si myslím, že to je rozhodnutí, které může mít další důsledky na česko-čínské vztahy v oblasti kultury.
A jaké důsledky předpokládáte nebo jakých se obáváte?
Já jsem si myslel, že se podaří docílit toho, aby to skončilo. Aby čínská strana přestala s tou praxí, že vlastně neumožňuje souborům, které přijíždějí z hlavního města Prahy, účinkovat v Číně, ale teď mi připadá, že ta šance je menší také proto, že se tu diplomaticky nedaří.
Vy jste z jednání s velvyslancem dokonce odešel, tak bylo diplomatické?
Já jsem měl pocit, že mi skoro nic jiného nezbylo, pokud vám někdo řekne, že si to ty soubory způsobily samy. Vy řeknete, že tomu nevěříte, on vám řekne, že se těžko dá jednat, pokud není vzájemná důvěra, tak se ten rozhovor stává takový lehce absurdní, jestli se se mnou shodnete.
Není můj úkol se s vámi shodnout, nejednám s čínským velvyslancem.
Ne, já se snažím, abyste si představila tu situaci, kdy vám začne někdo vykládat něco podobného. Já vím naprosto bezpečně, že to nebyl samozřejmě ten krok k tomu, že se nejelo do Číny, nebyl prostě způsoben. Ti s tím počítali a měli to v plánu a bylo to pro ně i docela zásadní.
Rozumím, ale vy jste přece jen ministr, neměl byste mít třeba, řekněme, tužší kořínek…?
Ano, asi měl, asi pořád byste měla být trpělivá, pořád byste to měla všechno vidět, někdy mě to dopaluje, že když dodržujete všechna tahle pravidla, tak vlastně z vás někdo takhle udělá idiota, jako ze mě udělal pan čínský velvyslanec, který mi tvrdil, že ty soubory si to způsobily samy. Takže se chovám, a myslím, že vždycky jsem se choval, poměrně korektně. Tady mi to prostě přišlo, že to překročilo, protože jsem v minulosti snažil tomu obrazu Číny spíš pomoci, pomoci tu Čínu přiblížit, abychom té zemi rozuměli.
Tím, že jste připravil to prohlášení čtyř ústavních činitelů?
To nevím, jestli myslíte jako ironickou otázku.
Já to nemyslím jako ironickou poznámku, já se normálně ptám.
Ne, to přece nebylo o žádném zlepšení vztahů. V té situaci to bylo úplně něco jiného a já jsem to už vysvětloval mnohokrát. Šlo o to, že my jsme si dohodli určitá pravidla hry. Řekněme, že už pár let předtím.
Součástí toho bylo, že budeme respektovat to, že jsme rozličné systémy a mezitím třeba také to, že ministr zahraničí nemá šanci a nemá vůbec možnost v demokratickém systému říkat starostům a primátorům měst, co mají nebo nemají říkat, ale zároveň jsem respektoval to, že jsou určité danosti jako například, že se budeme hlásit k té politice jedné Číny, kterou má Evropská unie.
To je naše politika, ne čínská. Ty formulace byly velice důležité, a že to budeme respektovat, když nám Čína řekne, že jsou určitá pravidla, která by chtěla, abychom respektovali, takže to budeme dělat. Ve chvíli, kdy se stalo, že jsme to porušili my, tak jsem prostě cítil, že ten problém je na naší straně. Proto jsem souhlasil s tím, abychom řekli: ne, tady se stal přešlap. Platí to, co jsme řekli tehdy. Ale teď jsme v situaci, kdy to podle mě dělá čínská strana.
A proč se s čínskou stranou scházet?
Jako s čínskou stranou, já jsem ministr kultury, já nejsem ministr zahraničí.
Tomu rozumím, ale šel jste tam jako ministr kultury stejně jednat s čínským velvyslancem. Tak jestli třeba ještě plánujete nějakou schůzku, nebo už to necháte na panu Petříčkovi jako šéfovi diplomacie.
Já si myslím, že to raději nechám na panu Petříčkovi. On to nebude mít jednoduché, ale tohle je věc diplomacie.
Říká Lubomír Zaorálek, který byl naším hostem. Děkuji za to.
Také děkuji za pozvání.
