Číně primárně o své lidi nejde, jen si buduje image, říká česká sinoložka

Vysoce nakažlivý koronavirus je vzhledem ke svému čínskému původu minové pole dilemat etických i politických. Čínský režim uplatňující mnohá represivní opatření se snaží nedostatečnou důvěru světových mocností v posledních dnech zvrátit zaobalováním do pohodové nálady. Chování hlavních představitelů čínské vlády je ale pro obdobné situace minimálně zvláštní a kontroverznější než obvykle.

Typickými výjevy posledních dnů ve státních médiích jsou veselá videa pacientů tančících v rytmu „moderní městské hudby“ a články s titulky navozující pocit, že virus je vlastně dobrá věc, protože „my jsme díky němu silnější a můžeme zase jednou zvítězit“.

V čele toho všeho stojí čínský prezident Si Ťin-pching, který se nechává slyšet, že díky jeho pozici v první linii boje proti koronaviru je vítězství Číny nezpochybnitelné. Přesto je však jeho chování a vystupování na veřejnosti netypické a světová média debatují jak o ohrožení jeho mocenské pozice, tak o funkčnosti čínského státního systému.

Předchůce Si Ťin-pchinga, Chu Ťin-tchao, v období řádění epidemie SARS navštěvoval nemocnice přímo v tehdejším epicentru dění. Oproti tomu Si Ťin-pching se na veřejnosti v poslední době ukazuje jen zřídka. Co jeho neobvyklé chování naznačuje?

To se skutečně těžko vysvětluje. Je to zvláštní i proto, že se dříve Si Ťin-pching na veřejnosti objevoval mnohem častěji než jeho předchůdci z období po kulturní revoluci, v čínských novinách jsou neustále zveřejňovány jeho výroky a projevy a stále je on tou ústřední postavou, která drží celý národ pohromadě a mobilizuje ho k budování lepší budoucnosti.

Ke koronavirové situaci se nejdříve nevyjadřoval, i když se už o ní na nižších úrovních menší zprávy objevovaly. Když už se k tomu vyjádřil na té nejvyšší úrovni, udělal to velmi střídmě, poté se zase odmlčel a úplně zmizel a teď se objevuje tím způsobem, jaký jste naznačila. Neodpovídá to především stylu jeho politiky. Nevím a absolutně na to nemám odpověď.

Nabízejí se přece jen nějaké možnosti?

Nabízejí se různé možnosti. Jednak nevíme, co je v pozadí jeho moci, jestli třeba nějaká skupina lidí, kterou on reprezentuje, před ním informace o tom, co se děje, nezatajovala. Nebo naopak se Si Ťin-pching mohl domnívat, že když o tom nebude mluvit a jen se budou potichu zavádět opatření, že to bude lepší, než kdyby se o problému mluvilo otevřeně.

Je i dost možné, že už žije v nějaké iluzi své všemocnosti. Sám mimo jiné prohlásil, že když on stojí v čele boje s koronavirem, určitě se situaci podaří vyřešit. Mívá iracionální výroky, možná je ponořen sám ve svém kultu a domnívá se, že všechno stojí a padá s ním. Těžko říct. Možná jde o mocenské spory v nejvyšším vedení komunistické strany a někdo se pokusil Si Ťin-pchinga upozadit.

Znamená to pro současné nastavení čínského systému zásadní zkoušku?

Zkouška systému je to především v tom smyslu, že se ukazuje, že je totálně dysfunkční. Byrokratický aparát, především ohledy na kontrolu veřejného mínění, neschopnost rozhodovat o důležitých věcech, aniž by rozhodnutí bylo předem odsouhlasené z nejvyšších míst – to jsou věci, které jsou páteří toho systému. A ten se teď ukazuje jako neschopný pružně reagovat na mimořádnou situaci, jakou ta epidemie je.

Do toho mohou hrát roli korupční zájmy. Někdo mohl mít zájem na tom, aby se co nejpozději zveřejnilo, že se něco děje z čistě ekonomických důvodů, a tak dále. Případ koronaviru ukazuje, že systém založený na vedoucí úloze jedné strany pro Čínu není nejlepší, jak se to čínské vedení snaží doma i v zahraničí vykládat.

Může to mít na současnou čínskou vládu nějaký závažný dopad?

Rozhodně rostou projevy nespokojenosti. Ale lidé jsou potenciálně nespokojení i v době, kdy nic neříkají, a prostě se s tou situací smíří a hledají si svoji cestu. Jestli dnešní nespokojenost ale bude mít zásadní dopad, tak to jde opět strašně těžko odhadnout. Nespokojenost se ale projevuje výrazně.

Brzy zasedá čínský parlament a nedávno jsem překládala petici, kterou čínští občané reagují na nedávnou perzekuci doktora Li Wen-lianga, který na epidemii upozornil jako jeden z prvních. Petice se obrací na parlament, aby se zasadil o dodržování ústavy, která (zatím jen formálně) zaručuje svobodu slova, a zaručil svobodnou výměnu informací mezi lidmi.

Není potom vzhledem k tomu všemu zvláštní, že se vedení Wu-chanu svým obyvatelům omluvilo za nepružné jednání a pozdní předávání informací? Z čeho to pramení? Přišel z vyšších míst pokyn, který by hodil vinu na vládu provinční úrovně, a centrální vláda by tak zůstala bez poškozené pověsti?

To bezesporu. Možná to wuchanský starosta udělal pod tlakem nejvyššího vedení, které bude chtít tu zodpovědnost svalit na nižší články mocenského aparátu, aby centrum, které má být tím nejdůležitějším ze všeho, nemělo poškozenou pověst.

Ale je opravdu těžké se k tomu vyjadřovat. Zároveň může hrát svou roli to, že se starosta jako regionální představitel do značné míry identifikuje se svým regionem a upřímně chce dát lidem najevo lítost nad tím, co se stalo, možná i naznačit, že by se o záležitosti kolem epidemie hrozně rád staral lépe, ale nešlo to, musel se podřídit požadavkům Pekingu. Hraje tam roli spousta faktorů, kdy nejsme schopní jednoznačně říct, jestli to bylo tak či onak.

Hierarchie rozhodování, včetně souhlasu s předáváním informací, je jasná. Ona, myslím, není nikde transparentně popsána, ale to, že tato hierarchie existuje, je všem jasné, stejně tak existence interních směrnic, jakým způsobem reagovat na mimořádné události potenciálně celostátního významu. Zároveň je jasné, že v Číně existuje pnutí mezi centrální vládou a regionálními vládami. Ústřední výbor KS Číny a čínská vláda mají snahy všechno maximálně centralizovat a mít pod kontrolou. Snahou regionálních vlád je také získávat pozice, jsou ale pod tlakem centrálních orgánů. Toto napětí je v pozadí celé dnešní čínské domácí politiky.

V historii má Čína více epizod, kdy okolní státy neinformovala zrovna otevřeně a nepodávala přesná statistická čísla. Myslíte, že je to důvod toho, proč Čína nyní mnohem víc komunikuje s okolním světem? Poučila se?

SARS, který řádil v roce 2003, byl velký mezinárodní skandál. Čínské orgány ho několik měsíců zatajovaly doma i mezinárodně a z hlediska mezinárodního společenství a WHO to bylo považované za projev neuvěřitelné nezodpovědnosti, která takříkajíc ohrožuje lidstvo.

Čínská lidová republika se snaží mít co nejlepší mezinárodní pověst a pozici. A ještě před Si Ťin-pchingem zahájila strategii, která je zaměřená na obsazování pozic v mezinárodních organizacích, aby se postupně stala globální vůdčí silou světového společenství. Vedle těchto velkých mocenských ambicí je zde také celkem primitivní důvod vytěsnit z mezinárodních organizací Tchaj-wan. Například pod tlakem ČLR Tchaj-wan, který byl původně členem WHO, musel z této organizace odejít. Tyhle politické důvody spolu se skandálem se SARS vedly k tomu, že se tentokrát čínská vláda chová transparentněji než minule.

A teď už se dá za transparentní alespoň považovat?

Ona transparentní nebyla a není. O tom zvláštním viru a počínající epidemii se vědělo už minimálně od poloviny prosince minulého roku. Ale doktora Li Wen-lianga poté, co svým kolegům poslal vzkaz, že se děje něco divného, začala vyšetřovat policie, místo aby se okamžitě přijala potřebná opatření k zastavení epidemie.

Dejme tomu, že snaha vypadat u veřejnosti lépe vedla k tomu, že se Čína přiznala nebo zveřejnila informace podstatně dříve, než to bylo v období SARS.

Na druhou stranu je ale také možné, že WHO, která zpočátku říkala, že se nic vážného neděje a že Čína má šíření nemoci pod kontrolou, své prohlášení pod čínským vlivem zmírnila. Protože už v době, kdy WHO vydala první doporučení, bylo jasné, že epidemie ve Wu-chanu pod kontrolou není.

Čína se možná snaží stát se globální vůdčí silou, ale vždyť případ Li Wen-lianga, který o nákaze jako první varoval, byl vyšetřován za šíření lží a nakonec sám nemoci podlehl, svědčí o opaku a ty snahy si Čína sama podkopává…

Rozhodně. Pro mě je navíc pobuřující, že se snaží tvářit zodpovědně a transparentně, ale vůbec nedbají na svoje lidi a jde jim jen o image před mezinárodní veřejností. Co bude s jejich vlastními lidmi, je méně podstatné, ale pro tento režim příznačné. Jednotliví lidé tady nic neznamenají.

Dá se vůbec věřit číslům a statistikám, která čínská vláda zveřejňuje?

Určitě to je lepší, než bývalo. Ale v okamžiku, kdy se epidemie rozšířila takovým způsobem, je těžko představitelné, aby se všichni lidé dostali vůbec k lékaři. Vezměte si počty lidí v Číně, nehledě na to, co úřady chtějí nebo nechtějí hlásit, není dost dobře možné vše podchytit. Jsou místa, kde se lidé k lékaři ani nedostanou. Zdravotní péče je v Číně těžko dostupná. Zdravotní střediska nemají vybavení na to, jak přítomnost koronaviru zjistit. Nezapomínejme, že v Číně se zdravotnictví platí a spousta lidí ani nepůjde k lékaři, protože na to jednoduše nemá. Si Ťin-pching sice nedávno prohlásil, že finance v tomto případě nesmí hrát roli, tak doufejme, že stát přece jen převezme náklady na léčení.

Takže Číňan, který přijde k lékaři s podezřením na koronavirus, musí za testy zaplatit?

Z počátku epidemie lidé, kteří se dávali vyšetřit a měli negativní výsledek, zaplatit museli. Jen když byl výsledek pozitivní, neplatili. A pro obyčejné chudé lidi, kterých je v Číně většina, to představuje opravdu hodně peněz. Každopádně čísla o nemocných, uzdravených a mrtvých berme jako orientační a buďme rádi, že je máme. Určitě ve městech, jako je Šanghaj a Peking, je situace lépe podchycená než v menších městech nebo ve Wu-chanu. Co se děje ve Wu-chanu, to se jednou dozvíme, ale už dnes je jasné, že je to humanitární katastrofa.