Čína má virus pod kontrolou? Za cenu lidských tragédií, říká čínský umělec

Čínský umělec Badiucao přijel do Prahy na festival Jeden svět. Ten kvůli šíření koronaviru zrušili. Dílo disidenta, který emigroval do Austrálie, tak paradoxně ožívá v centru Prahy, kam v noci ze čtvrtka na pátek instaloval svoje díla.

Vyobrazil na nich wuchanského doktora Li Wen-lianga, jenž se jako jeden z prvních snažil upozornit na nebezpečí šíření nového koronaviru. Je po smrti. Jeho odkaz byl tak k vidění na Lennonově zdi, „u kyvadla“ na Letné nebo na pražském Novém Městě. Na druhém plakátě je čínský prezident Si Ťin-pching.

Vaše rodina stále žije v Číně, vy jste emigroval. Jste s lidmi v Číně stále v kontaktu?

Ano. Ještěže máme internet, komunikace je snazší. Přestože se samozřejmě vláda snaží udělat vlastní síto, co se dostane dovnitř a co ven. Dostávám i tak spoustu cenných informací, co se v zemi děje.

Je to jako v Hlavě XXII, z nějakého zvrhlého principu může člověk pochopit, co se v Číně děje spíš zvenku. Jedním z příkladů může být i to, co se teď snažím představit světu, „Wuchanský deník“.

O co přesně jde?

Poté, co se ze šíření viru stal v Číně národní problém, Wu-chan se prostě uzavřel. A nejen, že to lidi uzavřelo fyzicky, ale hlavně se nedostali ani k potřebným informacím. Nemohli komunikovat.

Dostali se do takové černé díry. Kterou sice svět viděl, ale oni neviděli nic. Dostal jsem se k jednomu člověku, který takhle zůstal uvězněný ve Wu-chanu a získal jeho důvěru, ačkoliv nevím, jestli je to muž nebo žena. Tento člověk mi ale posílá svoje deníkové zápisky a já se snažím je šířit dál světem.

Co je vlastně jeho největší emoce? Naštvání? Frustrace?

Zoufalství. Samozřejmě, že je důležité zavřít oblast, kde se šíří nebezpečný virus. Ale musíte to udělat za nějakých podmínek. Za prvé, když máte dostatek zdravotnického materiálu a jídla pro ty, kteří jsou zavření. Za druhé, že jste naprosto transparentní se všemi dostupnými informacemi. Ani jedno se ve Wu-chanu nestalo. Lidé, kteří tam žijí, se začali strachovat, co budou druhý den jíst. Nedostali se ani k rouškám, ani k teploměrům.

A to ani v nemocnicích, nemají tam ani dostatek testů. Takže všechna čísla, údaje ohledně nakažených z Číny jsou hodně diskutabilní. Mnoho lidí zemřelo ještě dřív, než jim určili diagnózu, a tak se nikdy nedostanou do statistik.

Další věc je to, že tamní obyvatelé absolutně netuší, kdy by to mohlo skončit. Nemají v sobě žádnou naději.

Čína ale tvrdí, že má všechno pod kontrolou.

Přesně tak, ale i teď lidé nevědí, jestli tomu mají, nebo nemají věřit. A celý svět se nyní soustředí jen na virus a na nic jiného. Čínu všichni vyzdvihují, jak to zvládla, jak umí efektivně řešit takové věci. Co ale svět nevidí, je, za jakou cenu to Čína udělala. Všechny nemocnice ve Wu-chanu například přijímají pouze pacienty s COVID-19. I když jste třeba v pozdní fázi rakoviny, nebo jiné vážné choroby, pomoc nedostanete. Spousta lidí tam umírá.

Slyším mnoho děsivých příběhů. O tom, že rodiče museli zůstat doma a nevycházet a jejich děti zemřely, protože neměly co jíst. Tragédie se tam dějí každý den a v médiích, zvlášť v těch čínských, najdete jen ty úspěchy a sebechválu, jak to vláda zvládá skvěle. Ale to i ve světových médiích. A kdo tedy bude vyprávět jejich příběhy? To je podle mě úkol umělců.

Zní to, že lidé musí být opravdu naštvaní, není to podhoubí pro revoluci? Nemůže to nějak zásadně Čínu změnit?

Ne. To se nikdy nestane bez mezinárodní pomoci. Čína hraje moc důležitou ekonomickou roli. Kdyby se v Číně něco změnilo, ovlivní to byznys. Samozřejmě že z dlouhodobého hlediska by to bylo prospěšné pro všechny. Všichni ale vidí jen ty krátkodobé dopady. Nikdo z ciziny tedy nepomůže, aby Číňané něco začali. A udělá to někdo jen kvůli lidským právům? To je obrovská otázka – morálka, nebo peníze. A já na ni nevidím pozitivní odpověď.

Vy jste musel obětovat mnohé proto, abyste dělal to, pro co jste se narodil. Například rodinu. Kde se ve vás na takové ultimativní kroky bere odvaha?

Já nechci vyzývat režim. Nejsem hrdina. Jen chci dělat umění. A protože jsem se v Číně narodil a vnímám ji, v mé tvorbě vystupuje. Proto jsem se stal nepřítelem režimu. Proto se do mě trefuje. Ale určitě jsem to nedělal právě s tímto úmyslem. Jen jsem reagoval tak, že jsem si to nenechal líbit a nepodřídil se.

Vzhledem k historii mé rodiny, ve které jsou umělci, mi doma říkali dvě věci: Věříme, že jsi talentovaný, že máš být umělcem a že všechno má svou cenu.

Já se považuji za velmi šťastlivého, protože jsem jako umělec uspěl, lidé mě znají. Ale jak říká Spider-Man: „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Chci používat svoje umění inteligentně.

Máte někdy strach?

Proto si zakrývám obličej. Nejsem odvážný, jsem srab. Proto dělám věci obezřetně. Když ale dojde na moment, kdy se musím rozhodnout mezi ztrátou své integrity a hrozbě nebezpečí, vyberu si nebezpečí.

Takže strach v tom určitě je…

…zcela jistě. Nedá se ho zbavit. Je to trochu jako být HIV pozitivní. Sice se to nedá vyléčit, ale dokážete to držet pod kontrolou. Dokud nenajdou ten správně namíchaný lék. A já věřím, že ten správně namíchaný lék pro mě je umění.

No a na čem teda teď zrovna pracujete?

Koronavirus! (nervózní smích) Jak víte, Jeden svět byl zrušen. V Praze jsem do víkendu, takže bych rád Praze daroval nějaký street art. Myslím, že bude úplně jasné, co tím chci říct.

Jak se vlastně v Praze cítíte?

Mám k ní velmi dobrý vztah. A to díky Havlovi. Praha je pro mě takový prapor demokracie a svobody. Jsem tu poprvé, ale přijel jsem s velmi obdivným pocitem. Ale. Omlouvám se za to „ale“.

Já k tomu mám spoustu „ale“…

…přesně tak. Poté, co jsem tu mluvil se spoustou lidí, Havlův odkaz se tu začíná zapomínat. A vaše země čelí podobným démonům v podobě síly vládnoucí třídy. A to je zničující. Nicméně je to realita. Svět nefunguje jako „žili šťastně až do smrti“. Praha je nádherná, ale podobně jako Čína tak trochu čeká, až se zase probudí.

A to mluvíme jen o Praze, situace mimo ni je úplně jiná. Tady ještě odkaz Václava Havla žije a my víme proč. Jenže mimo hlavní město je to hodně rozdílné…

To si umím představit. A v Číně to není jiné. Část propagandy se řídí heslem „můžeme demokracii sníst?“. Když se ale člověk zamyslí, tak ano, i demokracii potřebuje k tomu, aby měl jídlo.

Já sama jsem hodně naivní, ale nepřestává mě fascinovat, jak snadno se dokáže zrodit síla z cizího strachu.

Strach je opravdu ta nejnebezpečnější věc. A pravda je, že první věc, kterou jsem se dozvěděl, hned, jak jsem přiletěl do Prahy, je vaše politická situace.

Opravdu? Jak?

První, co mě v jakékoliv zemi, kam přijedu, zajímá, je politika. Takže tam vedla i moje konverzace s řidičem, který mě vezl z letiště do hotelu. Ptal jsem se ho na to, jak to tu máte. Řekl mi, že odkaz Havla se tu zapomíná, že máte v politice jednoho silného muže, který už tu chvilku je a plánuje to ještě na nějakou dobu. To byl pro mě šok. Omlouvám se za svoji ignoranci, ale to pro mě opravdu bylo překvapivé, protože vás vnímám jako zemi s úžasnou historií.

A není to jen naše situace, takhle vypadá celá střední Evropa…

Jak říkáte, není to ojedinělý případ. Vypadá to, že dobré časy skončily. Musíte čelit více a více výzvám. Když se lidé cítí nejistě, automaticky přilnou k někomu, kdo je, i třeba zdánlivě, ochrání. Není to poprvé v historii. Doufám, že budeme všichni dost chytří.