Čím víc peněz, tím víc svobody, říká olympionička Eva Samková

Evo, zamotá to člověku hlavu, když se stane ve dvaceti letech olympijskou vítězkou?

Nevím, jestli mně to zamotalo hlavu tak, že bych byla nějak na výši... Spíš je to unavující. To, co mělo být správný vrchol kariéry, přijde na začátku. To je takové...

Je to závazek?

Je to asi závazek. A navíc má člověk najednou mnohem více povinností a program se mu naplní mnohem víc. A to tak, že třeba ani nestíhá trénovat. Musela jsem si na to zvyknout, ale už jsem se to naučila.

Jsou tam věci, které vám vysloveně vadí? 

Je tam občas něco takového. Ale zároveň vždycky, když se člověk na to podívá, tak vidí, že jsou tu sice nějaké povinnosti vůči médiím a sponzorům, ale díky tomu pak zase můžu závodit. Musím si to srovnat tak, že v určitou chvíli je to potřeba a pak zase mám třeba týden volno. Je dobré to správně vyvážit.

Co dělá Eva Samková, když má volno?

Já jsem na koních. Zrovna teď jsem přijela taky z koní. Na koních jsem byla celý víkend, a to je hrozný relax. Člověk nemusí nějak extra přemýšlet. Jenom prostě dělá s koňmi, vozí jim vodu a krmí je... Ve stájích je vždycky dost práce. Čistím si tím hlavu.

Saxofon...

Asi bych měla hrát víc, ale poslední dobou to moc nezvládám. Ale chci si ho koupit znovu, protože mám jeden starší a dostala jsem příspěvek od babičky k narozeninám, abych si koupila nový. Tak se do toho musím opřít.

Máte nějaké ambice ohledně hudby?

To asi ne. Jen mám ambici, abych sama se sebou byla spokojená, jak na to hraju. Nebo aspoň abych trochu hrála.

Protože asi přemýšlíte, co po ukončení kariéry. Vy jste dokonce řekla, že chcete jezdit tak do třiceti, protože později vám to už připadá dětinské. 

No, nevím, jestli dětinské... Myslím, že je potřeba, když třeba člověk vidí, že bude jezdit pár posledních sezon, tak je dobré se na to nějak postupně připravovat. Spíš bych to nechtěla mít tak, že ukončím kariéru a najednou nebudu vůbec vědět, co dělat a budu se tak nějak hledat. Já doufám a věřím v to, že to přijde samo. Že se třeba něco namane a zároveň už nebudu mít takovou sílu a ten drive do celoročního trénování. Uvidím, ale těžko se to dá takhle předvídat. Myslím, že úplně nejsem typ sportovce, který by vydržel jako Jarda Jágr takhle dlouho...

To jsem se chtěla zeptat, jestli je dětinské, když Jaromír ještě pořád hraje?

Zrovna Jarda je borec. Dětinské asi ne. Já zkrátka nechci být na sport úplně „fixlá". Jarda to má jinak. Ten na to „fixlý" není, ten to prostě jenom má strašně rád a nemůže bez toho být. A je to jeho náplň a pořád ho to baví. Dokud mě to baví, tak myslím není problém. Jen bych se toho nechtěla držet za každou cenu zuby nehty jen kvůli tomu, abych něco dělala.

A máte nějakou mlhavou představu, co potom? Působíte na mě jako vichřice a moc si vás neumím představit někde v kanceláři. 

Tak to vůbec ne. Já obecně si ani moc neplánuji, ale začala jsem studovat sportovní školu FTVS, takže pak budu pokračovat asi tímhle směrem. Většina sportovců pak samozřejmě trénuje nebo dělá něco podobného. Ale bůh ví, jak to bude. Každopádně mě to s dětmi baví. Pořádáme s nimi kempy, je to tam super. Takže už teď s dětmi pracuji a zároveň můžu něco zužitkovat ze školy.

Vy jste se poprvé dostala na snowboard v šesti letech, na lyže vás postavili ve dvou. Co radíte malým dětem?

Malým dětem se samozřejmě strašně těžko radí. My máme naučenou nějakou terminologii s trenéry, a to děti nechápou. Tomu úplně rozumím. Prostě je to pro ně složité a je to poprvé v životě, co něco takového slyší. Tak se prostě spíš snažíme s nimi společně jezdit. Ty kempy nejsou od toho, abychom tam jenom stáli a peskovali je. Snowboarding prostě takový není. Ráno dáme pár rozjížděcích jízd, následuje slalom. Pak jdeme do trati, potom třeba skákat. Samozřejmě záleží na tom, jaké jsou podmínky. Ale snažíme se, aby si to ty děti užívaly - a my si to užíváme s nimi. A jaké rady... Nejčastější chyby samozřejmě jsou, že děti nejezdí po hranách. Učíme je tedy jezdit po hranách, učíme je, aby nebyly ohnuté, neměly koleno dovnitř... A tak dále. Ale to jsou základní chyby, které dělá skoro každý. Já jsem  to taky hrozně dlouho měla. A asi v patnácti jsem se tedy přeučovala. Dnešní děti mají tu výhodu, že se je snažíme přeučit už v deseti, dvanácti, třinácti letech.

Takže vy jste začala soutěžit ve třinácti, a pak jste se ještě přeučovala. 

No určitě. Protože já jsem začala sice v šesti, ale ve třinácti jsem dělala freestyle. Až v patnácti jsem přišla do týmu, ve kterém jsem teď. A samozřejmě ten snowboardcross je úplně jiný. Takže pokud jsem chtěla něčeho dosáhnout a někam se posunout, tak jsem se přeučovat musela.

Když ty děti sledujete, je něco, co se jim dá závidět? Vy už máte za sebou četná zranění, tudíž asi máte i větší pud sebezáchovy. Zatímco děti jsou ještě pořád tabula rasa a nebojí se... 

Dětem se dá závidět to, že padají z menší výšky. To mají dobré. Ne, samozřejmě mám čím dál větší strach a obavy, když vím, kolikrát jsem spadla a zranila se. Ale zároveň si myslím, že je to dobře. Když jsem byla malá, vůbec jsem neřešila, kam mám jet a jak rychle mám jet. A když mi to prostě někdo řekl, tak jsem to udělala. Samozřejmě pak jsem se párkrát zranila... Super je takové to vyvážení. Některé děti jsou opatrnější, některé zase ne a my se je snažíme naučit, že je to nebezpečný sport, ale pokud budou připravené a budou u toho přemýšlet, může se to nebezpečí dost omezit.

Soutěžit jste začala ve třinácti. Jak snáší prohru dítě ve třinácti a jak ji snášíte v dospělosti? Berete to víc s nadhledem, nebo naopak?

No, možná dospělí ten nadhled postupně ztrácejí. Záleží i na tom, jak moc je to dítě urputné. Já jsem měla asi to štěstí, že jsem od začátku jezdila s tím, že občas se něco povede, občas ne, a nebyla jsem z toho nějaká na nervy. Za to myslím můžou i moji rodiče. Oni mě do toho vůbec necpali. Neléčili si mou kariérou nějaké své prohry. Měla jsem naprosto volné pole. Mamka mi spíš říkala, ať jedu opatrně. Díky tomu to bylo super, svoji cestu jsem si našla sama. Vždycky jsem musela nějak sportovat, ale bylo jim jedno, jestli to budu dělat rekreačně, nebo závodně.

Bojí se o vás?

Bojí se, určitě. Máma občas nekouká, občas je z toho nervózní... Ale obecně to moji rodiče zbytečně moc neprožívají, ani se tím nijak nechlubí. To je sympatické.

Když zavzpomínáte na olympiádu v Soči, bylo to hodně dramatické? Protože ze začátku to vypadalo, že vám štěstí absolutně nepřeje. Natáhla jste si stehenní sval, vykloubila rameno...

je pravda, že tréninky byly nepříjemné. A hlavně před závody je ještě testovací den a já jsem byla vybraná jako jeden z testovacích jezdců. Vyzkoušela jsem si část tratě a do tréninku jsem šla se super pocitem. A pak zase ty dva tréninky za sebou nebyly to „úplně ono“. Ten stehenní sval byl nepříjemný, ale zároveň to nebyla zas taková bolest, takže jsem to v průběhu trati vůbec necítila. A na vypadlé rameno jsem už zvyklá. Nejvíc nepříjemné pro mě bylo, že jsem tu trať při tréninku neprojela ani jednou.

A prý jste si i tajně pobrečela bolestí.

No, už jsem z toho byla na nervy. Říkala jsem si: „Panebože, já to tady snad neprojedu.“ Ale ten druhý den tréninku jsem jakžtakž projela. Jen to nebylo úplně ono. Myslím, že jsem to zvládla díky tomu, že nemívám trému. A zároveň mi fakt bylo dvacet a vůbec jsem to neřešila. V životě jsem na olympiádě nebyla. Spíš jsem to brala jako nějaké normální závody...

Co vlastně rozhoduje? Čekala bych, že jedna z hlavních věcí bude psychická kondice. 

To určitě.

A jestliže vy jste byla takhle vystresovaná, co se stalo, že jste najednou všem vytřela zrak? 

V den závodu jsme měli dvě tréninkové jízdy, pak kvalifikaci a až pak závod. Já jsem si to tedy vlastně projela celé a zjistila jsem, jak jsem na tom fyzicky a jezdecky. Samozřejmě ne jako teď, protože člověk se pořád zlepšuje. Ale byla jsem na tom v tu dobu dobře. Šlo jenom o to, abych si dokázala, že to projedu. A to jsem si dokázala už při těch dvou tréninkových jízdách. Asi to člověk nesmí zbytečně prožívat. Když se na to moc upne... Přece se svět nezboří, když člověk nevyhraje.

Takže vám pořád zůstává ta radost z jízdy?

Přesně tak. A bavilo mě to.

A jste pověrčivá? Vyjela byste bez knírku? 

No, bez knírku jsem tenhle rok vyjela jenom jednou při první jízdě závodu. Pak jsem si to uvědomila, takže jsme knírek dodělali v průběhu závodu. Spíš teda trochu pověrčiví jsme. Ale ne nějak extrémně. Prostě normálně.

Takže talisman vlka a knírek.

Přesně tak. A zároveň se neříká „poslední jízdu“. Vždycky se říká „ještě jednu". Nikdy neříkáme poslední jízdu, to mě naučili, když jsem byla malá. A jsem na to už zvyklá.

A jste v situaci, kdy si můžete dnes už vybírat sponzory? 

Myslím, že jo. Samozřejmě se to snažíme vyvažovat, aby to mělo pořád nějakou sportovní a lidskou tvář. I to moje vystupování a portfolio. A troufám si říct, že se všemi, nebo s totální většinou sponzorů, mám přátelský a kamarádský vztah.

Takže to nesouvisí se svobodou? Mluvila jsem o podobném tématu s Agnieszkou Holland - první, co se naučila v Hollywoodu, bylo, že čím méně peněz, tím více svobody. Ve sportu to neplatí?

Samozřejmě se to musí vyvážit. Ale v mém případě zatím platí, čím víc peněz, tím víc svobody. Samozřejmě když má člověk víc kontraktů se sponzory, musí také být na těch akcích. Ale zároveň si můžu dovolit víc trénovat. Z toho sportovního hlediska mám větší svobodu, protože si můžu dovolit jet na delší soustředění do Jižní Ameriky a já nevím kam všude. Takže jsem díky sponzorům naopak víc svobodná, protože cestuju a trénuju. A díky tomu pak ty další výsledky můžou přijít.

A můžete si dovolit podobnou věc, jako teď udělala biatlonistka Gabriela Koukalová, když nepodala ruku šéfovi Mezinárodní biatlonové unie kvůli dopingu? 

Já bych si to asi zatím nedovolila, protože my v našem sportu takový problém nemáme. Ale oni to samozřejmě mají úplně jinak, je to jiný sport, vytrvalostní, takže doping se tam asi projevuje víc. My snowboardcrossaři jsme s ruskými sportovci úplně v pohodě. Samozřejmě, že je tam nějaká jazyková bariéra, ale jsou to hrozně milí lidé a všichni dohromady se máme rádi. Myslím, že takovýhle problém nemáme, ale...

A principiálně souhlasíte s tím, když se sportovec staví za takovou věc?

No to určitě, samozřejmě. Ale u nás je snowboardcross malý sport a navíc je to dynamická disciplína, takže doping nemá takový význam. Jedeme v šesti lidech a v tom, že mě někdo srazí, si dopingem nepomůžu. Ale všichni ten sport máme rádi a snažíme se chránit tu sportovní stránku. Podle mě by to tam nikdo neudělal.

A s tou svobodou souvisí třeba i právě olympijské hry v Soči, které byly z politického hlediska velmi kontroverzní. Americký prezident, polský prezident, francouzský prezident, německý prezident – ti všichni odmítli jet. Český prezident jel. Někteří sportovci zvažovali, že by nejeli právě z politických důvodů, kvůli zákazu propagace homosexuality u mladých v Rusku. Co vy? Myslíte si, že sportovec má jenom sportovat, nebo má vyjádřit svůj názor třeba tím, že na olympiádu nepojede? A mohla byste si tohle vzhledem ke svým sponzorům vůbec dovolit? 

Já všechny takové kontroverzní otázky řeším tím, že pokud se o to zajímám a pokud mám pocit, že té situaci nebo tomu tématu rozumím, tak se k tomu nějak vyjadřuju. Případně se k nim vyjadřovat můžu. Ale já obecně politickou scénu tolik nesleduju, tudíž si myslím, že mi úplně nepřísluší se k tomu nějak vyjadřovat. Opravdu nemám přehled. Takové chování sportovců může mít velký dopad a není úplně ideální někoho mystifikovat. Ale ať už Gabriela nebo myslím Leopold König jsou v těchto věcech poměrně aktivní, tak pokud se o to zajímají a je to jejich srdcová záležitost, tak proč ne.

To znamená, že my novináři jsme všichni řešili, zda mají politici jet do Soči nebo ne, zatímco sportovci to neřešili téměř vůbec.

Člověk je tam v tu chvíli opravdu uzavřen v olympijské vesnici, potkáváte se tam s jinými sportovci, a za sebe můžu říct, že ta atmosféra tam skvělá byla. Původně jsem se toho trochu bála. Bála jsem se, že se třeba nebudeme schopni s pořadateli anglicky dorozumět. Ale byli úplně skvělí. Byli tam mladí studenti, kteří všichni uměli anglicky, byli hrozně milí, usmívali se, a ta olympiáda organizačně byla fakt dobrá. To, co se děje okolo a to, že tam byla jedna olympijská dálnice a hned vedle toho stála dálnice pro nomální lidi, bylo asi opravdu kvůli bezpečnosti. A víte, mně v tu dobu bylo devatenáct dvacet – a byla jsem úplně mimo.