Článek
Maláčová sice odmítá mluvit o reformě, půjde prý jen o úpravy systému. Podle kusých informací, které vypouští jako testovací balonky, to ale zatím vypadá na menší důchodovou revoluci. Ani ta ale základní problém se stárnutím populace vyřešit nemusí.
Maláčová chce především rozdělit první pilíř zajišťující průběžné financování penzí na pilíře dva. Jeden by byl financován přímo ze státního rozpočtu a vyplácela by se z něj pouze základní, státem garantovaná penze, pro všechny občany stejná.
Druhý „podpilíř“ má být saturován z povinného sociálního pojištění a penzistům by z něj šla zásluhová složka penze, odstupňovaná podle toho, kolik během pracovní kariéry do důchodového systému odváděli.
Je to rozumný plán, který zprůhlední financování penzí a hlavně dá lidem šanci lépe odhadnout budoucí důchodové příjmy.
Pokud se systém dobře nastaví, bude snaha o získání co nejvyšší zásluhové složky motivovat lidi k tomu, aby odkládali odchod do penze, což je žádoucí. A jasnější výhled do budoucnosti je navíc povede k tomu, aby se sami a aktivně od mládí starali o své důchodové zabezpečení.
Má to ovšem háček: Zatím netušíme, jak vysoká a v jakém poměru ke mzdám a životním nákladům má garantovaná penze být. Na co má důchodci stačit.
Garantovaná chudoba?
Šéfka vládní Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudová v tomhle směru přece jen něco naznačila v rozhovoru pro Echo24: podle ní by se základní penze mohla pohybovat mezi šesti až 10 tisíci korunami měsíčně.
Činila by tak jen polovinu až dvě třetiny dnešní penze (letos činí průměrný důchod 13 319 korun měsíčně, vláda slibuje do konce svého mandátu růst na 15 tisíc). A pohybovala by se pod hranicí chudoby, která dnes pro jednočlennou domácnost činí necelých 12 tisíc korun.
I skromná jistota hrazená ze státní kasy by ale i tak znamenala velký dopad na rozpočet: 6tisícový garantovaný důchod by při současném počtu necelých tří milionů penzistů potřeboval z eráru ročně přes 200 miliard korun.
Zdroje nejsou
Momentálně stát na penze nedoplácí nic: pomyslný důchodový účet (hradí se z něj nejen starobní, ale i invalidní důchody) je v plusu a vystačí si s příjmy ze sociálního pojištění. Není to ale samozřejmost. Při poklesu ekonomiky padá do minusu, z něhož se čím dál hůř dostává. V minulých letech stát musel schodek vyrovnávat až desítkami miliard ročně.
Zavedení mimořádného pravidelného výdaje na státem garantované penze si bude žádat zavedení mimořádných pravidelných příjmů – jak jinak než daňových. Ministryně Maláčová nechce vyšší zdanění práce, systému by podle ní měly pomoci firmy zdaněním kapitálu nebo zisků.
Na obzoru je ale zatím jediná taková daň, a to daň digitální, uvalená na nadnárodní technologické obry. Ta ovšem přinese jen jednotky miliard ročně.
Sociálními demokraty navrhovaná sektorová daň pro banky je už passé. Vláda návrh na zdanění bank přetavila v dobrovolné příspěvky finančních domů do nového investičního fondu. Ten má sloužit – jak z názvu plyne – státním strategickým investicím, nikoliv penzijnímu systému.
Koho zdanit dál? Automobilový sektor, jemuž hrozí problémy kvůli probíhajícímu nástupu elektromobility? Energetiku, kterou čekají investice do nových elektráren? Adepti na krmení garančního „podpilíře“ důchodového systému zrovna ve frontě nestojí.
Přiškrtit živnostníky? Nereálné
Není-li kde brát ve velké ekonomice, mohly by teoreticky chybějící peníze do státní kasy plynout z malé: od živnostníků. Je jich u nás přes milion a léta se mluví o tom, že jejich odvody na sociální pojištění jsou tak podhodnocené, že statisícům z nich hrozí ve stáří chudoba.
Jenomže změna odvodového systému pro OSVČ je nereálná. Vyšší zdanění by mohlo živnostnickým stavem těžce otřást: mnoho řemeslníků nebo malých obchodníků má tak nízké příjmy a minimální rezervy, že by vyšší nároky prostě neutáhli. Politik, který by s podobným návrhem přišel, by spáchal politickou sebevraždu, takže to těžko někdo udělá.
Jsou i další cesty, ovšem ze stejné politické říše snů: výrazně víc zatížit daněmi či odvody bezdětné občany a přinutit je tak, aby do společné kasy odváděli částky odpovídající nákladům, jež mají rodiče na péči o děti a jejich výchovu. Přinutit lidi k povinnému spoření ve třetím pilíři. Zvednout majetkové daně.
Nic z toho ale není politicky průchodné. Pořád není tak zle, aby voliči akceptovali utahování opasků. Národ doutnání penzijní časované bomby sice tuší, je ale za obzorem jeho představivosti.
Státní penzijní fond
Ministerstvo práce a sociálních věcí má také snahu alespoň dostat víc peněz do třetího důchodového pilíře – do systému soukromého penzijního spoření. Navrhovaná cesta ale vede do slepé uličky.
Maláčová chce založit státní penzijní fond, který má garantovat lepší zhodnocení vkladů a nižší poplatky za správu účtů. A tím lákat nové a aktivnější střadatele.
Potíž je v tom, že státní instituce zpravidla hospodaří méně efektivně než soukromé firmy na konkurenčním trhu. Hrozí, že by nový fond nakonec tak jako tak musel dotovat stát. Existují mnohem jednodušší a levnější cesty, jak lidi do osobního spoření na stáří tlačit: Víc ho propagovat. Varovat před nižší státem garantovanou penzí. Rozšířit a hlavně zefektivnit paletu pobídek.
Kde brát?
Ministryně Maláčová soudí, že český důchodový systém si může větší nárok na státní rozpočet do budoucna dovolit. Podíl důchodových výdajů na HDP u nás v roce 2018 činil 8,3 procenta, evropský průměr je asi 12 procent. Takže to vypadá, že máme oproti Evropě vlastně pořád rezervu.
Jenomže, jak upozorňuje šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová, srovnání kulhá. „Jednak se v některých evropských státech penze daní, zatímco u nás ne. Takže se srovnává nesrovnatelné. A kromě toho západní země mají horší demografickou strukturu než my: jejich populace je starší, naše teprve stárne.“
Se stárnutím české populace i u nás podíl důchodových výdajů na HDP poroste. „Nemůžeme si ale dovolit tento podíl zvyšovat, aniž bychom jasně a transparentně řekli, z čeho budou penze hrazené,“ říká Zamrazilová.
Tohle ale zatím pokusné balonky vypouštěné z Ministerstva práce a sociálních věcí nenaznačují ani náhodou.
