Článek
Jeho tým vydal na začátku roku zprávu, že Česko zažívá nejhorší sucho za 500 let. Ani pár dní deště na tom nic nezměnilo. Podle bioklimatologa Miroslava Trnky šlo jen o krátkou přestávku, kdy si vegetace oddechla. „Bohužel začíná další část epizody, kterou zažíváme už šestý rok. Čeká nás proměnlivější klima s většími výkyvy,“ říká vědecký pracovník Ústavu globální změny Akademie věd ČR.
V Česku teď chybí v průměru asi 400 litrů vody na metr čtvereční. „Průměrně naprší za rok asi 700 litrů, takže máme deficit tak sedm osm měsíců,“ říká zakladatel projektu Intersucho.
Profesor z brněnské Mendelovy univerzity v rozhovoru pro Seznam Zprávy navrhuje, jak se suchem bojovat.
Vyhlídky ani na letošek podle vás zatím nejsou moc příznivé. Podle čeho tak soudíte?
Když reprodukujeme, jak se bude vyvíjet počasí na základě předchozích šedesáti let, tak nám to dá pravděpodobnost normálního nasycení půdy. V některých oblastech je šance, že se dostaneme na počátku srpna do normálu nasycení půdy, nižší než třicet procent. Tedy deficit ve svrchní vrstvě půdy je tak hluboký, že může dost dobře vydržet další tři měsíce a to nemluvíme o stavu podzemních vod. Tam je situace podle kolegů z hydrometeorologického ústavu ještě horší.
Z pohledu sucha máme za sebou pět hrozivých let. Vidíme zdecimované lesy jako přímý dopad. Jak může dál ovlivňovat náš každodenní život?
Těžko se to odhaduje, ale co znepokojuje vodohospodáře, jsou stavy podzemní vody. V řadě oblastí platí regulační opatření a to ještě ani nezačalo klimatologické léto. Sucho je zdánlivě milosrdný extrém v tom, že nás dennodenně nenapadá, nepůsobí oběti na životech. Ale je záludné, protože efekty se postupně vrší. Odcházejí nám lesy. Ze statistik je vidět, že přibývá dní s požárně vhodným počasím. Máme nízké průtoky v řekách, což zvyšuje znečištění. A jako perlička, i naši sousedé se ptají, proč jim nepouštíme tolik vody jako v minulosti. Jsme v horní části povodí a to sucho má i nadnárodní konsekvence. Takže i sousedy začíná zajímat, co vůbec s krajinou děláme.
Mluvili jsme o deficitu v podzemí. Znamená to, že bude v obcích přibývat cisteren s pitnou vodou, protože jinde nebude?
Bohužel ano. V letošním roce je pravděpodobné, že se tomu zase nevyhneme. Doufejme, že obcí bude co nejméně, ale určitě je to postihne. Běží státní programy, které se snaží zdroje vody v těch nejohroženějších místech zajišťovat. Problémy jsou ale tak velké, že nejde naráz vyřešit všechno. Prakticky vždy jsou způsoby, jak situaci řešit, ale řešení prostě musí mít patřičnou prioritu. Nejsme odsouzení, že budeme bez vody, ale při naší nečinnosti, nebo chybných opatřeních se to stát může. Častější a intenzivnější epizody sucha v krajině nás bohužel nejspíše neminou. Abychom se vyhnuli výraznému zhoršení situace a nežili hůře než naši předkové a naše děti hůře než my, musíme se vypořádat s celkovou změnou klimatu. Tuhle odpovědnost z nás nikdo nesejme.
Takže je problém, že přenášíme odpovědnost na jiné?
Vrací se nám přístup, že změnu klimatu musí řešit ostatní státy, a že se nás netýkají ani její dopady. Sucho posledních let ukazuje opak. Zatím to relativně zvládáme bez poškození ekonomiky, ale vnímejme to jako varovný prst.
Co tedy můžu udělat jako jednotlivec pro boj se suchem?
Každý má různé možnosti. Základním postojem je obecné šetření se zdroji, důraz na místní zdroje a aby naše aktivity, podnikání či návyky byly dlouhodobě udržitelné vzhledem k životnímu prostředí. Cokoli s podstatnou uhlíkovou a vodní stopou spotřebovávejme uvážlivě. Vždy můžeme volit věci a potraviny, o nichž víme, že životní prostředí tolik nezatěžují.
Můžete uvést konkrétní příklady?
Část energie, kterou teď beru ze sítě, můžu odebírat ze solárních panelů. I v bytovém domě nemusíme zalévat z vodovodního řádu, ale dešťovou vodou. Nemusí to být přece jenom s podporou nějakého vládního programu.
A jak působit aktivně v krajině?
Pro řadu lidí je to jejich smysl života, pro většinu něco co si neumí představit, protože krajina nepatří nějaké cizí mocnosti nebo panstvu. Krajina patří obyvatelům, kteří v ní žijí. V devatenáctém století existovaly okrašlovací spolky, které zlepšovaly životní podmínky ve městech. Podobně bychom se mohli chovat v krajině i mimo intravilán po dohodě s vlastníky a obcemi. Taková dobrovolná činnost jako výsadba stromů či péče o zeleň v krajině může dostat do krajiny prvky, které zvýší zástin, sníží rychlost větru a zajistí větší rozmanitost. Často taky zapomínáme na to, že půda někomu patří. Často lidem, kteří na ní nehospodaří. Žijí třeba ve městě a k tomu poli třeba ani nemají vztah. Je určitě kontraproduktivní říkat zemědělci, jak na tom pozemku má hospodařit, ale lze vyjádřit konkrétní přání.
Jaká tedy?
Jako pronajímatel očekávám, že se mi nebude zhoršovat kvalita půdy. Pokud bude nájemce na mém pozemku řádně hospodařit, nemusím třeba zvyšovat nájem nebo snížím pachtovné a prodloužím je na více let, protože budu vědět, že se tam zemědělec bude chovat na základě naší dohody. Pro vlastníky je nyní často rozhodující jen výše pachtu. Když zemědělci soutěží, kolik zaplatí pronajímateli, tak je to nutí, aby ekonomicky netratili. Smlouvy jsou často postavené s jednoletou výpovědní lhůtou a to je taky problém. Nemůžeme se pak divit tomu, že zemědělci hospodaří takovým způsobem. Tohle mohou stovky tisíc vlastníků ovlivnit. Není to ale o tom, že rozhodnu mailem z obýváku, ale budu s nájemcem aktivně jednat, zajímat se co se děje na pozemku a být sám ochoten něco obětovat, například výši pachtu. Jistě udělat to nemusím i to je moje právo. Ale pak bych neměl říkat, že zemědělci „špatně“ hospodaří, pokud se o to svým malým dílem nezasadím.
Mluvil jste o vnímání krajiny. Odcizila se nám?
Ano. Nelze ji vnímat tak, že je to něco, o co se postará někdo jiný. Může ji zlepšit každý jednotlivec svým aktivním přístupem a nečekejme, že to vyřeší jen stát. V jednotlivostech nemůže být nikdy tak efektivní jako aktivní a přitom vnímaví občané.
Říkal jste, že nejbolavější místo jsou malé zásoby podzemní vody. Jak to na nás konkrétně dopadá?
Zhruba polovina obyvatel naší země odebírá vodu z podzemních zdrojů. Ty jsou nenahraditelné. Některé z nich jsou vydatností závislé na chodu počasí a nejsou dimenzované na tuto intenzitu sucha. Kdyby trvalo rok nebo dva, budou podzemní zdroje bezpečné, ale vidíme dramatický pokles. A je potřeba říct, že jej nevidíme jen u nás.
Jaké problémy řeší sousední státy?
Třeba v oblasti Moravského pole v severovýchodním Rakousku je vidět pokles podzemních vod v řádu několika metrů. I sami kolegové jsou překvapení rychlostí a dramatičností poklesu. Je to věc, která se netýká jen nás. Snažíme se teď v diskuzi opustit klišé, že si za sucho můžeme primárně sami kvůli hospodaření v krajině a zemědělcům. To samozřejmě nepomáhá, ale není to původní příčina. Ale je třeba to pojmenovat a udělat opatření v krajině, abychom průběh dalšího sucha zmírnili.
Když mluvíte o tom, že sucho je v celé střední Evropě. Není náš boj trochu beznadějný?
Oproti sousedům máme obrovskou výhodu. Všechna naše voda spadne u nás. Nejsme závislí na tom, kolik nám upustí soused v řece. Co si uděláme, tady se projeví. Takže to beznadějné není. Když provedeme řadu drobných a zásadních opatření, jako společnost půjdeme touto cestou, tak dokážeme snížit zranitelnost vůči suchu.
A co role státu?
Jsem přesvědčený, že má a musí jasně říct: Ano, tohle chceme, tomu dáme podporu legislativní a finanční. Ani ne tak ve smyslu zásadních dotací, ale formou konkrétních programů, které budou firmy a zemědělce pozitivně motivovat k adaptaci. Uděláš-li takové opatření, můžeš například investici rychleji odepsat a zaplatíš nižší daň. Pro stát je přece výhodné, že díky investici nebudeš v době sucha tak zranitelný. A taky je třeba říct, že když uděláš všechna opatření a stejně budeš zasažený, tak stát pomůže.
Co když daná opatření firma, nebo zemědělec neudělají?
Je to samozřejmě jejich volba, ale pak bychom měli těmto subjektům omezit případnou pomoc v době sucha. Řešení následků sucha pravidelným vyplácením odškodného jen konzervuje nevyhovující stav. Je samozřejmě třeba říct, že u podobných opatření nejsou hned vidět výsledky a když byla zaváděna třeba v USA, byla zvolena více než pětiletá přechodná lhůta. V dnešní době se klade důraz rychlou akci, ale v boji se suchem ji neuvidíme. Proto to není populární téma pro politickou debatu. Sucho je o dlouhé systematické práci a to není mediálně vděčné. To platí obecně, u nás, v Rakousku i v USA.
I s ohledem na to jedná vláda dostatečně, když to premiér nebo jeho ministři nemohou hned prodat třeba na facebooku?
Pokud dobře počítám, současné sucho zasahuje do funkčního období tří vlád. Musíme tedy sucho řešit nějakou strategií po shodě napříč politickým spektrem. Můžeme si třeba odsouhlasit nějakou chartu a podle ní jet. I v současné exekutivě už se přišlo na to, že nestačí jen sanovat škody. Když někomu povodeň třikrát zaplaví dům, asi není dobré jej na stejném místě obnovovat. Podobně to vidím v případě sucha. Ale nechme tu adaptaci hlavně na subjektech a obcích. Vláda zařídí jen legislativní rámec, strategické propojení vodárenských soustav. Ale víc po státu ani chtít nemůžeme.
Nicméně kritici namítají, že se reálně vláda zmohla jen na programy typu Dešťovky. Co byste jako odborník a člen Národní koalice proti suchu z vládního pohledu zlepšil?
Na srdci mi leží změna filozofie, přístupu. Když chceme v krajině prosadit změnu, často nastavujeme kontrolovatelná opatření. Třeba v určitý čas vysadit konkrétní plodinu. Na papíře to vypadá dobře. Zemědělec pak musí nasadit nějakou meziplodinu, přestože ví, že v době sucha ta plodina ani nevzejde. To tlačí k tomu, že se opatření dodržují jen formálně.
Jak z toho tedy ven?
Daleko víc bych se klonil k tomu, abychom mnohem víc oceňovali finální výsledek. Jak k tomu dojdeš, je na tvé volbě, ale odpovídáš za výsledek. Zmiňoval jste Dešťovku. To není vůbec špatný program. Ale podobná opatření by měla mířit především do oblastí, které se suchem potýkají a nemají například žádný vydatný zdroj vody. Pro ně má být bonifikace. Když provedu výraznou úsporu v obci, která má napjaté vodní zdroje, tak může být efekt překvapivě velký a umožním jim, aby s místními zdroji vody vystačili déle. Veřejné prostředky jsou prostě omezené. Je samozřejmě vždy chvályhodné, že šetřím vodu. Ale proč máme my všichni z veřejných zdrojů přispívat na to, že v oblasti kde je vody relativní dostatek, budou mít nižší účet za vodu? Podobně je to s podporou zemědělců. Jsou technologie, které můžou zlepšit hospodaření s vodou na polích. Ale my nijak výrazně nepreferujeme zranitelné oblasti ve financování těchto investic. To bychom mohli a a měli a není to opatření, které by se mělo zavádět roky.
Boj se suchem je dlouhodobá záležitost. Kdy se konkrétní opatření projeví?
Nedělejme si iluze. Když ta epizoda probíhá, většinou rychle nevybudujete nové zdroje a nedá se zavést systémové opatření, které na půdě zlepší hospodaření. Na to potřebujeme vlhké roky. Když je sucho, zemědělec toho moc neudělá. I kdybychom rychle postavili přehrady, o nichž se mluví, tak máme problém je naplnit.
Nedělejme si iluze. Když ta epizoda probíhá, většinou rychle nevybudujete nové zdroje a nedá se zavést systémové opatření, které na půdě a v krajině zlepší hospodaření. A především na to, aby se stav krajiny zlepšil a zvýšila se její schopnost odolávat suchu, potřebujeme využít čas v těch na vláhu bohatších letech. Když je sucho, zemědělec toho už moc neudělá. I kdybychom rychle postavili přehrady, o nichž se teď mluví, tak je obecně problém je v suchých letech naplnit. Ale to je jejich podstata. Plní se tehdy, když je vody nadbytek. Moc dobře to vystihuje tento desítky let starý obrázek našich kolegů z University of Nebraska který ukazuje hydroNelogický cyklus. Od paniky v době sucha po apatii v době, kdy je vody dostatek. A ti nás už před léty učili, abychom nepromarnili čas během sucha a vysvětlovali společnosti, že je nutné se připravit na sucho, které přijde v budoucnu. Poučit se a jednat.
HydroNelogický cyklus. University of Nebrasca.
Kdy tedy počítat s efektem. Za rok, nebo třeba deset let?
Omezení spotřeby například zavedením progresivně rostoucí ceny podle výše odběru funguje rychle. Bude trvat pět či deset let, než by se projevila masivní obměna technologií jak v domácnostech, tak v průmyslu a zemědělství. Když mluvíme o tom, než se v plné míře projeví šetrnější hospodaření na půdě, to je záležitost jedné generace, ale pozitivní efekt uvidíme už po pár letech. Ale okamžitého efektu do druhého dne u sucha nedosáhneme.
