Chybějící roušky i informace? V domovech seniorů se báli postihu, když promluví

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Selhal stát při ochraně seniorů?

Z toho, co jsem slyšela od jednotlivých zástupců domovů, tak mi ve většině případů říkali, že v polovině března, kdy jsme začínali s touto iniciativou, buď neměli žádné roušky nebo jenom velmi omezený počet a opravdu byli pro to, aby pomoc přišla co nejdříve, a říkali mi, že zatím ta pomoc ze strany zřizovatelů nepřichází.

Jak si vysvětlujete vy osobně to, že jsme po celou dobu slyšeli, že musíme chránit právě ty nejslabší, a pak přichází zprávy o tom, že několik domovů se potýká s koronavirem?

Já jsem ten hlavní přelom vnímala až teprve v té době, kdy zemřel ten 95letý pán. Předtím celkově jak společnost, tak i média informovala primárně o tom, že senioři jsou v nebezpečí, ale konkrétní pomoc se na domovy obrátila až po informaci o úmrtí toho pána.

Vy jste vozila do domovů ochranné pomůcky. Co vás osobně nejvíc zasáhlo? Vlna solidarity, kdy lidé šili roušky, nebo to, co vy nazýváte jako neprolomitelnou hradbu mlčení ze strany pečovatelů?

Mě nejvíc překvapily ty extrémy. Jednak ta úžasná solidarita a snaha pomáhat, ať už to byli jednotlivci nebo firmy nebo skupiny dobrovolníků, tak v tom jednoznačně to pro mě bylo pozitivní překvapení. A na druhou stranu, já jsem každý den měla desítky hovorů s domovy a čím víc jsem se snažila pochopit, proč se bojí promluvit o té reálné situaci, a snažila jsem se jim i vysvětlit, že medializace je potřeba, aby se veřejnost dozvěděla, co se skutečně děje, tím víc mi vysvětlovali, že skutečně oni by rádi promluvili, ale mají strach z postihu ze strany zřizovatelů. A nejedná se jenom o to, že v některých případech by hrozil vyhazov konkrétním zaměstnancům za to, že se rozhodli svépomocí pomáhat. Ale oni nejčastěji zmiňovali, že kdyby jim zřizovatel snížil rozpočet, tak by to znamenalo snížení kvality péče pro seniory, a to nechtěli dopustit. To byl ten hlavní důvod, který zmiňovali.

To zoufalství není jenom ta aktuální situace, ale je to celkově pohled naší společnosti na seniory jako takové a na práci pečovatelů. Já se seniorské tematice věnuji řadu let a vím, že ten zájem zkrátka není takový. Nepíše se, nemluví se o nich moc často. A ti pečovatelé to takhle vnímají, že říkají: Stejně se o nás píše jenom, když je něco negativního. Zmiňovali tu kauzu Slunečnice, která byla velmi podrobně zpracovaná. Ale oni říkali: Dobře, tak se o tom psalo. Ale ve výsledku, jaký byl dopad? A jenom nás to utvrdilo v tom, že nemá smysl o těch problémech veřejně mluvit, takže my raději budeme mlčet.

Obrací se podle vás teď pozornost médií i veřejnosti směrem k seniorům? Protože vidíme, že těch iniciativ je opravdu celá řada, lidé jim posílají roušky, i když to nejsou vyloženě jejich příbuzní, děti jim malují obrázky.

Určitě. Já jsem za to strašně ráda, protože před začátkem pandemie jsem se věnovala mezigeneračním projektům s nejrůznějšími organizacemi, například s organizací SenSen jsme jezdili do škol, organizovali jsme setkání mladých lidí a seniorů a viděli jsme, že stačí leckdy nějaký zajímavý impulz a ty generace k sobě najdou cestu. A tím velmi pozitivním dopadem, jestli se to tak dá nazvat, bylo právě to, že najednou veřejnost po tom počátečním šoku, že je potřeba něco dělat pro seniory, začala velmi kreativně vymýšlet, co všechno a jak by mohli seniory a pečovatele podpořit v této nelehké situaci. Já chci věřit tomu, že to není jenom nějaká chvilková vlna zájmu, ale že to přetrvá. Protože o pečovatelích, pokud se o nich někdy psalo, tak spíše v tom negativním smyslu, nějaké excesy, když byl nějaký problém. Ale ne že by se psalo o tom, jakou dělají extrémně náročnou práci. Myslím si, že rozhodně teď je veřejnost překvapená, co všechno pečovatelé zvládají a jaké přináší, troufám si říct, oběti. Protože na úkor svého zdraví a na úkor toho, že by mohli být se svojí rodinou, se dobrovolně rozhodli, že zůstanou v těch domovech v řadě případů, a jsou tam se seniory a dělají opravdu maximum. Takže já rozhodně si myslím, že v tomhle směru je strašně důležité, jak to veřejnost konečně začala vnímat a začala je podporovat všemožným způsobem.

Věříte tedy, že to bude dlouhodobější trend, ne jenom takový záchvěv, který přináší koronavirová krize?

Chtěla bych věřit tomu, že to tak je. Já dělám doktorát na Fakultě humanitních studií, který se týká mezigeneračních vztahů, a mluvila jsem o tom s vedoucí našeho programu gerontoložkou Ivou Holmerovou, že je to zase velmi zajímavá věc, kterou si možná teď ani všichni neuvědomujeme. Potom prvotním šoku všech si seniorská komunita poté, co se zorientovala v tom, co se děje, zvykla na všechna opatření mnohem lépe, mnohem disciplinovaněji než třeba i nejmladší generace, která vůbec poprvé v životě zažívá nějaká taková omezení. Připadá mi to hodně zajímavé kvůli tomu, že si to možná teď takhle na první dobrou neuvědomíme, ale pro řadu seniorů je to už několikátá zkušenost v jejich životě, kdy museli absolutně změnit svůj život. Ale senioři v řadě případů k tomu přistupují tak, že oni vědí, proč jsou teď ta omezení. Oni vědí, že to je po nějakou vymezenou dobu a jsou schopni a ochotní na to přistoupit na rozdíl od někoho, kdo je z mladší generace po roce 89, kdo nikdy taková omezení nezažil, a proto asi se těmto mladším lidem s tím hůře sžívá nebo hůře adaptuje na nastalou situaci.

Jak říkáte, vy se tématu seniorů věnujete dlouhodobě, kdy jste si řekla, že jim opatříte roušky? Byla to nějaká konkrétní událost, kdy jste se dozvěděla, že se jim v domovech důchodců nedostává?

Já jsem neváhala ani minutu. Nechci to vůbec srovnávat, co je a není důležitější, ale jednoznačně jsem to viděla tak, že společnost chce hlavně pomáhat nemocnicím, a pomoc dobrovolníků byla zaměřená v první vlně hlavně na nemocnice. A já jsem si řekla: Asi to bude tak, jak se dá předpokládat, že veřejnost nenapadne pomáhat seniorům, ač by to bylo velmi potřeba. Takže já jsem se rozhodla nejdřív pomoci jednomu seniorskému domovu, ale protože jsem takový maximalista, že dělám věci ráda komplexně, tak jsem se rozhodla velmi záhy, že bych chtěla pomoci domovům, které jsou po celé Praze, i pečovatelským službám.

A kdybyste srovnala tu situaci, kdy jste začínali, což byla půlka března, a teď, zlepšila se situace v domovech důchodců?

Určitě, ty fáze byly takové skokové a měnilo se to z hodiny na hodinu. A teď, co mám informace, už je komunikace mnohem méně intenzivní než v těch začátcích, kdy skutečně neměli nic nebo téměř nic, tak se situace dost stabilizovala. A to nejenom co se týká vybavenosti pomůckami, ale také už i komunikační kanály jsou zřejmě trošku pružnější než na počátku, kdy z těch domovů zaznívalo: Úředníci nám posílají e-maily, dotazníky a příkazy, co máme dělat, namísto toho, aby zvedli telefon a snažili se pro nás pomůcky sehnat nejrůznějším způsobem. Tohle mně osobně připadalo úplně neuvěřitelné, aby personál, který má skutečně teď velmi náročnou práci, ještě dělal de facto produkční práci a sháněl něco, co je nesehnatelné. Tak za těch posledních 10, možná 14 dnů už se ta situace zlepšuje, ale rozhodně ten pocit toho, že se o ně úřady v řadě případů začaly zajímat s velkým zpožděním, tak přetrvává v těch lidech. A oni sami i říkají, že nebýt dobrovolníků z řad jak jednotlivců, tak skupin dobrovolníků, tak by v těch počátečních fázích skutečně neměli nic nebo téměř nic.

Ministři se právě na Twitteru dohadovali, kdo je zodpovědný za vybavení domovů důchodců. Jak to vnímáte vy? Měl to ohlídat stát nebo je to vyloženě na těch zřizovatelích?

Já jsem si laickým rozumem vyhodnotila, že když je nějaká přírodní katastrofa, tak všichni vědí z Integrovaného záchranného systému, co se má dělat, když je nějaká složitá situace, nemocnice mají trauma plán. Co se týká Prahy, protože jsme působili hlavně na území Prahy a v nejbližším okolí, jsem si třeba myslela, že existuje něco, co magistrát rozešle. Nějaké jasné pokyny na všechny městské části, kde bude napsáno: Když není tohle, dělejte tohle, tohle. Prostě plán B, C, D až nekonečno. Ale jak jsem pochopila z komunikace s jednotlivými městskými částmi, každá městská část k tomu přistupovala naprosto odlišně. Řeknu to na konkrétním příkladu. Bylo to 14 dní, 3 týdny zpátky. Domluvili jsme spolupráci se Zbyňkem Rudolfem, který pro nás jako dobrovolník dělal ochranné štíty. V neděli jsem s ním domluvila, kolik jich bude, že zhruba 500, a obvolávala jsem domovy s tím, že jsem zjišťovala, kolik by jich potřebovali. A v pondělí mi oni říkali: Hlavně teď potřebujeme roušky, roušky, roušky. A to, že budou štíty, je fajn, ale teď na to nemáme úplně myšlenky. Pak byla středa nebo čtvrtek ráno a domovy mě začaly samy kontaktovat, i přímo městské části, a říkaly: Teď jsme dostali příkaz, že musíme mít ochranné štíty, a vy jste zmiňovala, že je máte, kde bychom je mohli sehnat, máte je teď hned, my je potřebujeme. Takže to byla taková jasná ukázka toho, že nejenom samotné domovy, ale i některé městské části vůbec zřejmě nevěděly, na koho se obrátit. A když to tak zjednoduším, ze mě bylo nejen call centrum, ale i info centrum. Já toho rozhodně nelituji, ale připadá mi to velice zvláštní, jak funguje ta struktura.

Vy jste právě v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekla, že máte pocit, jako byste suplovali roli státu a že vám volaly samy úřady s tím, že vám fandí. Už dělají něco jiného než jen to, že vám drží palce?

Po týdnu téměř nonstop práce, kdy jsme spali pár hodin denně a bylo to pro nás velmi intenzivní, jsme si řekli, že bychom to rádi předali někomu, kdo nám připadal kompetentní. Ozvali se nám z magistrátu a my jsme jim jasně vysvětlili, že je potřeba předat celou logistiku, to znamená nejen vyřešit, kdo bude vozit roušky, kdo je bude vyrábět, kam se budou vozit, prostě předat celý ten mechanismus jako celek, že není možné to předat jenom jako nějakou část. A popsali jsme jednotlivé kroky, jak by to proběhlo. A ta reakce byla taková, že bohužel nejsou schopni to zajistit v takové míře, jako to děláme my. Takže výsledek je, že to převzít nemohou.

A jaké jsou vaše další plány? Protože vám se ozývají nejen domovy důchodců, ale třeba i další centra.

My tu hlavní aktivitu, kdy jsme do řady těch domovů zavezli několikrát i stovky roušek, k dnešnímu dni ukončujeme, protože je to už opravdu nad naše síly v tom pokračovat v tomhle tempu. Ale samozřejmě sledujeme a zapojujeme se do dalších přidružených projektů. Jedním z nich je, že nezisková organizace Mezi námi, která dělá mezigenerační programy, má výzvu, aby děti kreslily obrázky pro seniory. Z těch obrázků pak budou pohlednice a my pomůžeme s rozvozem do těch jednotlivých domovů a teď už domlouváme termín na příští týden, kdy bychom se tomu chtěli věnovat.