Chválím výstřednost, tleskám lidem, jako je řeporyjský starosta

Tenhle text je stížnost. Nebo spíš povzdechnutí. Nad tím, že kolem nás a ve veřejném životě není víc výstředních lidí. Napadlo mě to, když jsem v posledních dnech – v médiích i zblízka – pozoroval řeporyjského starostu Pavla Novotného.

Tenhle text je tedy zároveň i jeho určitou obhajobou. Ale začnu zeširoka, lépe řečeno odjinud.

Britská média ve středu zmínila, že už asi brzy padne věková hranice nejmladšího držitele titulu Ph.D. Patnáctiletý Wang Pok Ko, původem z Hongkongu, byl přijat na doktorandské studium na univerzitě v Edinburghu. Titul magistr získal v listopadu na univerzitě v Sheffieldu.

Pok byl zázračným dítětem, podobně jako třeba Mozart, Einstein či von Neumann. V jednom roce recitoval čínskou poezii, ve dvou zvládl celou školní aritmetiku. Středoškolskou matematiku si „odškrtl” v osmi letech.

Výjimečných dětí v poslední době ubývá, napsal v této souvislosti jeden britský komentátor. Možná má pravdu, sám si žádnou statistiku nedělám. Ale je fakt, že žijeme v době, která všechny možné odlišnosti „objímá” tak vehementně, až je tím dusí a možná i likviduje.

Paradoxně dnes za „výjimečné” považujeme každé dítě, snad z obavy, aby se ty méně nadané a bez hmatatelných úspěchů necítily špatně. „Jsi výjimečný, jen musím přijít na to, proč,” říkají rodiče dětem a celkem logicky se pak snadněji může stát, že si těch opravdu výjimečných nevšimneme.

Ale ubývá i výjimečných dospělých. A myslím teď „výjimečných” v tom klasickém, skoro staromódním smyslu. Ne dobrých, ne chytrých, ne úspěšných. Ale výjimečných tak, že to z nich trčí a ostatní často i obtěžuje. Možná je příhodnější přídavné jméno „výstřední”.

Pamatuji si jako školák na jednoho známého mých rodičů. Byl matematik, ale pracoval někde jako dělník. Ne z politických důvodů, ale proto, že to tak chtěl. Měl vytřeštěný zrak, cizím lidem recitoval básně a i v mrazech chodil po centru Prahy v rozhalené košili.

Názor okolí byl, že je neúspěšný blázen. A často ostatní i iritoval, třeba sousedy, když si doma pouštěl v noci hlasitě klasickou hudbu. Ale byl génius. Pamatuji se, že jsem za ním přišel poradit se kvůli jednomu příkladu, který jsem počítal na matematickou olympiádu.

Nikdo si s ním nevěděl moc rady, včetně učitele ve škole, který nejdříve nabídl pomoc a pak řekl, že mi s řešením „z výchovných důvodů” nemůže pomoct. Bylo zjevné, že na něj nepřišel. Sám jsem měl popsaných spoustu stránek a neposunul se ani o píď.

Dotyčný známý se na příklad podíval, trvalo to asi dvě vteřiny, a pak udiveně zavrtěl hlavou. „V čem je problém? Ty to nevidíš?” zeptal se. Na pěti řádcích pak příklad vyřešil a napsal správný výsledek. Najednou to bylo celé zjevné a jasné. Neskutečně jsem mu to záviděl.

Vzpomněl jsem si na něj, když počátkem letošního roku v Británii zemřel Simon Norton. V nekrolozích se s ním autoři loučili jako s „posledním excentrikem”. Mimochodem, i on byl zázračným dítětem, údajně mu ve třech letech, v roce 1955, dětští psychologové naměřili IQ ve výši 178 bodů.

Mimochodem, ani tehdy to zázračné děti neměly úplně jednoduché. Lékaři Nortonově matce poradili, ať o tom raději s nikým nemluví. A to, že se už o rok později naučil počítat i s desetinnou čárkou, tajila zpočátku radši také.

Od zkoušek na prestižní střední školu Eton ho chtěli vyhodit, protože si při testech z matematiky zpíval, a když ho na to dohlížející pedagog upozornil, řekl, že si nemůže pomoct. Že když počítá, tak si zpívá štěstím.

Ale vlastně měl problémy celý život. Lidem dával čísla, například jako kluk trval na tom, že jeho skutečné jméno je 4. Matce dal číslo 45. Tři roky za sebou reprezentoval Británii na mezinárodní matematické olympiádě (1967 až 1969) a nikdo předtím ani potom nezískal lepší výsledky.

V konvenčním slova smyslu to nikam nedotáhl. Sice získal místo profesora na Cambridgi, ale studenti na jeho přednášky nechodili, protože mu nikdo nerozuměl. Po třicítce akademickou dráhu zcela skončil. Naštěstí byl z bohaté rodiny, takže neměl existenční problémy.

Jedl prakticky jediné jídlo a tím byly olejovky s rýží. Doma měl stovky prázdných i plných plechovek. Na pořádek si nepotrpěl. V knížce Génius z přízemí ho autor Alexander Masters cituje: „Nevím, kde se vzala ta novodobá posedlost praním oblečení.”

Nakonec smysl života a životní zálibu našel v hromadné dopravě, v boji proti používání aut, a dokonce dotoval výroční cenu 10 tisíc liber pro dopravní aktivisty. Tato posedlost mu vydržela až do jeho smrti na infarkt letos v únoru.

Ještě jednou si to shrňme. Norton neudělal žádný význačný objev, vlastně prakticky žádný objev. Nezapsal se do historie. Byl „jenom” výstřední. Ale i tak dobu i svět obohatil, možná víc, než jsme schopni z jeho životopisu odhadnout.

Určitě nebyl „posledním excentrikem”, jak se v novinách psalo, ale nepopiratelným faktem je, že lidí jako on ubývá. Nebo je nevidíme. Sociální média vytrhávají momenty ze souvislostí a poskytují jim digitální nesmrtelnost. Dnes a denně vidíme spousty bláznivých a výstředních věcí, ale chybí nám jejich skutečný význam, který je zřejmý jen v kontextu.

Nevolám rovnou po oné výstřednosti, která jde ruku v ruce s prokazatelným géniem. Stačila by mi ona stará dobrá a poctivá výstřednost. Čímž se vracím k Pavlu Novotnému. Nevím, jestli je geniální. Vím, že je chytrý, pracovitý a slušný. A nepochybně je výstřední.

Podle mě to stačí. John Stuart Mill v polovině 19. století napsal: „Množství výstřednosti ve společnosti je přímo úměrné množství geniality, mentální energie a morální odvahy.”

Mnoho lidí řeporyjského starostu kritizuje. Iritují je videa s jeho vystrčeným zadkem, rozhovory poskytované ve staré důstojnické uniformě či megalomanské výroky pro kohokoli, kdo je ochoten si je nahrát nebo natočit.

A já přesně tomu tleskám. Baví mě jeho zarputilost a to, jak drží svůj styl a fazonu bez ohledu na důsledky. Je v tom něco sebezničujícího a zároveň povznášejícího. A jak vidíme, ono to funguje, přesně ve smyslu toho, že je to výstřednost, která provokuje další debatu a umožňuje otvírat nová, nečekaná témata.

Mimochodem, ptal jsem se v jednoduchém dotazníku na názor na Pavla Novotného ve své facebookové bublině. Ta rozhodně není reprezentativním vzorkem české společnosti, i tak mě však výsledky překvapily: 80 procent by ho chtělo za starostu ve své obci, 70 procentům by nevadil jako poslanec či senátor a přes 40 procent by ho uvítalo na ministerském postu.

Ještě zajímavější byly odpovědi na další otázku: přes 80 procent lidí by s ním rádo šlo na skleničku, avšak jen necelých 30 procent by s ním chtělo ztroskotat na pustém ostrově. Ovšem myslím, že i to je trefné. Výstředníci jsou jako koření ve velkém hrnci polévky. Pro chuť důležití a nepostradatelní. Ale nesmí jich být moc a je lepší si od nich držet odstup.

A na závěr: 51 procent dotázaných by Pavla Novotného nechtělo na oslavě narozenin své babičky. To je celkem pochopitelné. Velký respekt k té necelé polovině těch, kteří by to riskli. Ale kdo ví, třeba by to byl pro babičku zážitek století.