Chtěli jsme song, co se hraje pořád jako Bílé Vánoce. Tak vznikla Purpura

Máte Purpuru pořád rád?

Mám. Myslím, že to byla jedna z těch povedenějších písniček, které jsme dali s Jiřím Šlitrem dohromady. Zajímavé je, že jsme ji skládali v létě, poněvadž jsme chtěli, aby to v zimě vyšlo na gramofonových deskách, a tenkrát půl roku byl takový standardní čas, než se deska vydala. Dneska, když něco složím, tak už to za týden může jít do obchodu.

Prý jste tenkrát byli někde v Karlových Varech a každý den jste složili jednu písničku. To je pravda, nebo jenom legenda?

Bylo to v Mariánských Lázních, když jsme točili Kdyby tisíc klarinetů. Dali jsme si s Jirkou Šlitrem takový krátkodobý závazek. Řekli jsme si, že tento týden zkusíme každý den vymyslet nějakou písničku. A skutečně jsme vymysleli. Ale ty se ovšem netýkaly Vánoc. Ale pak byla ještě taková zvláštní doba, když ta Purpura měla ten nečekaný ohlas, tak jsme si řekli: Příští rok zkusíme udělat celou sérii písniček – a napsali jsme jich asi osm nebo devět a vyšly skutečně na deskách. Ani jedna tu Purpuru jaksi nepoložila na lopatky, Purpura všechny převálcovala. A nebyly špatné. Některé z nich žijí do dneška v divadle, ale nikdo už je vlastně skoro nezná. Vánoční pohlednice, třeba. To je písnička, která, kdyby nebylo Purpury, tak by to možná vyhrála.

„Tiše a ochotně purpura na plotně voní…“ Když slyšíte Purpuru, máte nějakou konkrétní vzpomínku, která se vám vybaví?

No, mně se vybaví taková lehce komická příhoda. Jednou jsem o prázdninách zajel do Klatov, kde jsem strávil své dětství a kde jsem měl příbuzenstvo. A moje sestřenice, která už byla stará dáma, tak ke mně přišla a říkala: Jiří, já jsem tak ráda, že jsi tady, pojď. A zavedla mě domů a říkala: Víš, já mám nejradši ze všeho Purpuru, a kdykoliv se ozve, tak já pláču. Hele, já ti to ukážu. A vyndala desku, položila ji na gramofon, spustila a začalo „Tiše a ochotně“ a ona okamžitě předvedla, jak pláče. Autentické slzy. Takže to mi připadalo hrozně roztomilé.

A proč to tak bylo? Nějaká vzpomínka z dětství?

No ona je to písnička, která prostě nějak působí na city, a sestřenice byla velice citlivé děvče už za útlého mládí, a to se s přibývajícím věkem trochu ještě umocňuje, tak ji to vždycky dovedlo k slzám. A mně se líbilo, že na požádání prostě předvedla, jak pláče při Purpuře.

A proč je to vlastně o purpuře?

Dneska už ta purpura není moc známá, poněvadž nejsou plotny, ale za mých mladých let, když jsme v těch šedesátých letech tu písničku složili, tak to patřilo k Vánocům. Vypadalo to, jako když se ořežou barevné pastelky. A vždycky se špetka dala na rozpálenou plotnu a ono to vonělo. Ještě purpuru občas někdo prodává, takoví trhovci a tak, ale nevím, na co to lidé sypou, když plotny nejsou. Na ústředním topení to asi nebude fungovat.

Třeba na sklokeramické desky to jde. Nebo na elektrickou plotýnku by to také mohlo jít…

To by možná šlo. Já mám plyn, bohužel, takže já nemám příležitost to zkoušet.

Takže si prostě k purpuře už nepřivoníte.

Nechám to na těch františcích.

Nick Hornby napsal bestseller Jak na věc o zhruba čtyřicetiletém muži, který žije z toho, že jeho tatínek napsal slavnou vánoční píseň. U nás to s těmi tantiémami asi tak nechodí, že?

No tak, tantiémy. Ony jsou upřímně řečeno všude stejné. Poněvadž ta organizace OSA je vlastně celosvětová, ale samozřejmě, že země, kde mají třeba 200 milionů obyvatel, tak tam jsou tantiémy dvěstěkrát větší než v zemi, která jich má jenom milion.

U nás za jedno přehrání v rozhlase dostanete zhruba dvě koruny?

Je to tak. Gramofonové desky tehdy anebo dneska CD, ty mají docela finanční význam, když bych už sklouzl do téhle materialistické polohy. Když jsou úspěšné, a my jsme měli úspěšné desky, třeba píseň Včera neděle byla vyšla v nákladu 320 tisíc kusů, toho dneska už nikdo nedocílí. Takže tam už to samozřejmě něco – jak se říká – hodí. A upřímně řečeno, Irving Berlin se svou písničkou Bílé Vánoce, ten byl vlastně inspirací k Purpuře. Jiří Šlitr tenkrát v létě, jak jsem už tady říkal, přišel a říkal: Hele, v té Americe každý rok zní ta Berlinova píseň White Christmas a vrací se to už kolik let. Co kdybychom zkusili udělat nějakou písničku, která by se vracela. No a tak jsme to zkusili. Takže vlastně na počátku stál Irving Berlin s písní White Christmas.

Jak jste se vlastně vy, původním povoláním grafik, dostal k divadlu a ke skládání písniček?

Já jsem původním povoláním grafik, ale jednoho dne se mi přihodilo, že jsem viděl na scéně Voskovce a Wericha ve hře Pěst na oko. A to obrátilo můj život o 180 stupňů. Najednou jsem říkal: Tak tohle bych chtěl dělat. Ti dva přicházejí na scénu a celý večer jejich zaměstnání tkví v tom, že se dívají do rozesmátých tváří, o které se sami postarali. To se mně hrozně líbilo. A tak jsem se rozhodl, že se stanu komikem. Netušil jsem ovšem, že k tomu nemám vůbec předpoklady a vůbec talent. Zkoušel jsem třeba prorazit u ochotnických spolků a tam mně vždycky při druhé zkoušce říkali, abych už příště nechodil, protože já jsem byl absolutní, absolutní divadelní antitalent. Potom jsem začal v Redutě zpívat písničky a šel jsem na tuhle cestu jinudy, a podařilo se. Pak jsme založili Divadlo Na Zábradlí, já jsem napsal komedii Kdyby tisíc klarinetů…

Ale tam vás z toho herectví také vyšoupli.

Ano, přesně tak, máte správné informace. Samozřejmě, že abych se najednou stal hercem, to by nebylo možné, takže po těch ochotnících, kteří se mě zbavili rádi, to bylo i Divadlo Na Zábradlí, které jsem spoluzakládal a napsal jsem pro ně první dvě komedie. Všechno klapalo, až na to mé herectví. Tak jsem potom založil na popud Jiřího Šlitra další divadlo, kde jsem byl vlastně já ten hlavní a nebyl tam už nikdo, kdo by mě vyrazil. To byla moje záchrana. Trvalo to také skoro tři roky, než jsem se takříkajíc čapnul, než recenzenti uznali, že jsem dobrý. Jinak mi vždycky tak lehce naznačili, že tudy ne.

Napsal jste spoustu písniček s Jiřím Šlitrem, ale byli jste spíš kolegové než přátelé. Proč? Hledali jste k sobě cestu dlouho?

To je pravda. My jsme každý měli trochu jinou povahu a měli jsme k sobě ohromné sympatie, ale prostě taková družnost, která bývá mezi kamarády, ta prostě mezi námi nebyla. Trvalo to hezkých pár let, než jsme se k tomu vůbec dobabrali. Ale profesně jsme si tak dokonale rozuměli a oba nás to těšilo, celá ta práce a spolupráce, takže to nám to zase vynahrazovalo. Třeba já jsem byl jednou v životě na jeho chalupě, on byl jednou v životě na té mojí. To byly takové zdvořilostní návštěvy, ale že bychom spolu pobývali někde, nebo tak, to ne. Ale byla to chyba, poněvadž to naše přátelství skutečné vzniklo, když jsme spolu pobývali, tuším v Norimberku, kde jsme hráli asi čtrnáct dní a bydleli jsme v hotelu. Tam jsme se vídali a seděli jsme a povídali jsme si a najednou se něco prostě přihodilo. Najednou jsme si začali důvěrně povídat o věcech, o kterých jsme se dřív vůbec nezmiňovali.

Ale už to bylo na poslední chvíli.

A bylo to ono.

Při oslavě 85. narozenin jste prohlásil, že je čas si přiznat příchod středního věku. Jak se vám v něm líbí?

Mně se líbí v každém věku. Já jsem nikdy nežehral proti osudu nebo tak. Dokonce i ty časy, o kterých se říká, že byly nejhorší, tak i ty jsem prožíval do jisté míry spokojeně. To znamená v době, kdy jsem nesměl nic a když po mně „šli“ a mně bavilo, jak jsem jim unikal, jak se mi podařilo někde něco prosadit… Tak i ta nejhorší doba měla pro mě dost velký význam, poněvadž jsem měl méně možností se realizovat, tak jsem šel spíš dovnitř, měl jsem konečně čas na čtení a na takový svůj vnitřní život. Také jsem napsal píseň Kamarádi, kde jsem prohlásil za Kamarády Salvadora Dalího, Chestertona, Chaplina, prostě různé lidi, kteří mě tehdy hrozně pomáhali. Aniž by o tom věděli, samozřejmě.

V osmdesátých letech jste nemohl prakticky vůbec vystupovat, a když jste v roce 1990 vystoupil na Portě v Plzni, přišel jste s tím svým slamáčkem, tak těch asi třicet tisíc lidí – byla jsem mezi nimi, kteří vás vlastně vůbec nemohli znát, vás přijalo strašně vřele. Zpívali s vámi…

Byl jsem tím nesmírně překvapen. Když jsem tam jel, tak jsem se bál. Říkal jsem si: To je úplně jiná generace, která má jinou muziku, vnímá svět jinak, ti mě poženou. A oni mě nehnali. Takže to bylo příjemné, samozřejmě. Kdykoliv mě neženou, tak jsem rád.

V novinách, které vydává divadlo Semafor a jmenují se Stará fronta zítra, jste napsal, že začínáte pomýšlet na volnější životní tempo. Jak si to představujete? Vy se chcete tak trochu ztratit z jeviště?

Jedna věc je, jak si to představuju, a druhá věc je, jak to dopadne. Já už jsem takových předsevzetí měl víc, ale vždycky se to rozplynulo. Ale cítím, že bych se neměl nechat takhle uvláčet. Dřív jsem ochotně vyhověl každému, kdo chtěl, abych pro něj něco udělal, abych jel na besedu do malého městečka a tak. Já už teď nemůžu. V divadle zastávám sedm funkcí a jestli to chci dělat dál, tak už se takhle nemůžu rozdrobit. Chci mít také něco ze života, já jsem třeba letos měl dovolenou jeden den, loni byly tři dny. A já jsem si říkal, že tentokrát si ji natáhnu aspoň na deset dní. Ne-li na čtrnáct dní. Nepovedlo se. Jeden den. Přišla do toho i taková příjemná věc, že paní režisérka Olga Sommerová se mnou natočila celovečerní film. A to mi do té zamýšlené dovolené zasáhlo, poněvadž pro tuto práci jsem prostě obětoval ty naplánované volné dny.

V divadle jste uvedli hru s názvem MeToo. Aktuálně tam reagujete na současné dění. Co vás to napadlo?

Napadlo mě to tak, že mě ta kampaň jednak trošičku štve, jednak je to směšné. A to je pro naše divadlo důležité, poněvadž pracujeme jedině s humorem. To je jediné, na co tam lidé chodí. To je to, jak čtu v novinách, že nějaká věhlasná dáma v Americe žalovala někoho věhlasného… Nikdy jsem nečetl, že by žalovali někoho chudého, vždycky někoho, kdo je při penězích. Žalovala ho a pak se provalilo, že sama znásilnila sedmnáctiletého chlapce, nebo takového něco. A to jsou tak komické věci, že jsem si říkal: Je to aktuální, lidi tenhle problém zajímá, neunikl jim, zkusím o tom napsat hru.

Na druhou stranu: tři mladé dívky si ve vaší hře vzájemně radí, jak z někoho vytřískat peníze jen tak. To asi není úplně dobré…

Celá hra je podobenství. Určitě se to nestalo, co jsem tam napsal, to jsem si vymyslel. A pro mě je v Semaforu důležité, aby se tam lidé smáli. Šedesát let se tam skutečně ozývá smích. My jsme nehráli jedinou vážnou hru, a tak se pokouším právě o humor a snažím se, aby měl nějakou vyšší laťku, aby nebyl laciný. To je moje krédo. Tohle byl takový motiv, který mě lákal tím, že si je možnost z toho udělat legraci.

Je to téma o ženách, ale musím spravedlivě říct, že v divadelním programu píšete, že někteří muži mají máslo na hlavě a nechovají se často jako gentlemani. Ale přesto – když je to téma citlivé a je o ženách, je vám rádcem Jitka Molavcová?

No tak ta pořád. Samozřejmě chodila na zkoušky, i když sama nezkoušela, cizelovali jsme to spolu, ale pozor, jako jeden z největších padouchů je v té hře zrovna chlap, který je záletník. Takže ony si to možná některé ženy vztahují na sebe, že je to o nich, ale stejně tak je to o těch mužských. V tomhle jsem chtěl být spravedlivý.

Když jsme zmínili Jitku Molavcovou, jak dlouho už spolu pracujete?

S Jitkou spolupracujeme už přes půl století.

Hádáte se někdy? Míváte ponorku?

Ne, představte si. My jsme do knihy rekordů. Guinness by z nás měl radost, my jsme se za to půlstoletí nepohádali. Nikdo nebouchl dveřmi, nikdo, pořád všechno klapalo. To je totiž díky povahám, my oba dva nesneseme, když je dusno. Když jsou nějaké konflikty nebo něco ve vzduchu, tak se tomu vyhýbáme. Samozřejmě někdy musí někdo z nás trošičku ustoupit, aby nevznikl ten konflikt, ale ustupovali jsme ochotně a vyplatilo se nám to. Pořád nám to klape.