Článek
Daniel Soural se dlouho pohyboval ve vysokém byznysu i v politice. Byl v Česko-afghánské komoře, přátelil se s vlivnou právničkou a sociální demokratkou Petrou Buzkovou nebo s ředitelkou CzechInvestu a později náměstkyní Ministerstva průmyslu a obchodu Alexandrou Rudyšarovou, která má blízko ke komunistům i k Hradu.
Na jaře tohoto roku se vrátil z vězení, kde si odpykával trest za podvod, a hned poté rozpoutal aféru kolem jednoho z největších konkurzů v Česku. Podal totiž trestní oznámení na speciální insolvenční správkyni Petru Hýskovou, která řeší konkurzy zdejších společností miliardáře Františka Savova.
Daniel Soural tvrdí, že když Petra Hýsková Savova dvakrát navštívila v Anglii, kde miliardář stíhaný za daňové delikty žije, žádala ho o úplatek.
„Nabízela, že by mohla ovlivnit insolvenční řízení a mohla by na něj být ‚hodná‘. Chtěla peníze za to, že udělá, co bude pro pana Savova výhodné,“ tvrdí Soural.
Přiznává, že úplatek nebyl nikdy předán, insolvenční správkyni však Soural zaplatil minimálně v jednom případě letenky do Londýna a miliardář Savov pak pobyt v luxusním hotelu a výlet na Stonehenge.
„Ovlivnit řízení.“ To vám insolvenční správkyně říkala hned při prvním kontaktu?
No tak v zásadě ano. Chtěla se s ním (Františkem Savovem, pozn. redakce) sejít ohledně té insolvence. Což mě trošku zaskočilo. Na druhou stranu, když jsem to s ním konzultoval, pan Savov říkal, že ho to zajímá. Léta jsem dával lidi dohromady, nebo jsem zprostředkovával kontakty. Neměl jsem potřebu do detailu se pídit přesně po podstatě, o co jde. Moje úloha spočívala v tom, dát je dohromady, případně být mezi nimi spojkou. Na začátku jsem úplně nevěděl, o co půjde. Jen to, že jde o insolvenci lounských strojíren.
Co jste za to měl slíbeno?
Na začátku jsme nebyli domluvení napevno na ničem. Později jsme se pochopitelně domluvili, že budu mít nějakou odměnu.
A od koho?
To se domluvilo postupně, ale měl jsem ji potom dostat od paní Hýskové.
Dostat odměnu?
Ano – za to, co pro to dělám a kolik tomu budu věnovat času. To se ale na té první schůzce neřešilo, protože jsme nevěděli, jestli vůbec nějaká spolupráce bude. Na první schůzce, tak jak se to standardně dělá, jsme se domluvili, že to zkusíme a uvidí se. A pokud bude nějaká spolupráce Hýsková–Savov, potom se pochopitelně předpokládalo, a já jsem to očekával, že budu mít odměnu. Později jsem se o ni začal zajímat, s tím, že chci vyplatit nějaké náklady.
Náklady na ty cesty do Londýna nesl kdo?
Část nákladů u té druhé cesty, to můžu říct s jistotou, že já. Platil jsem letenky.
Vy jste platil cestu a letenky insolvenční správkyni?
Ano, u té druhé cesty ano. U první si nejsem jistý. Jedním z důvodů, a možná to byl důvod hlavní, byla bezpečnost. Paní Hýsková si to nechtěla sama objednávat a platit ze svých účtů.
Letenka ale byla na její jméno, nebo ne?
No jasně, ale všechno, ty rezervace, placení dělal někdo jiný. Byť i v hotelu je určitě v knihách hostů zaznamenáno, že tam byla.
Platil to někdo jiný, to jste byl vy?
Ano, na placení jsem byl já. Něco možná, ten hotel při druhém pobytu, platil pan Savov. Ale rozhodně ne ona.
Kdo je Daniel Soural
Daniel Soural se dlouhá léta pohybuje ve vysokém byznyse i v politice. Jeho podnikání ale stálo na tom, že, jak říká, dával lidi dohromady. Třeba jako v případu, který roku 2010 popsala MF Dnes. Dával dohromady investory, kteří měli zájem o dotace, a ředitelku CzechInvestu Alexandru Rudyšarovou, která zase o dotacích rozhodovala. Na podobném principu stálo i jeho působení v Česko-afghánské komoře. Přivážel politiky ze zničené země a dával je dohromady s českými firmami. Třeba výrobce tramvají – co na tom, že v Afghánistánu nejsou koleje, provize byla odvislá od projektu. V roce 2016 byl odsouzen a ve vězení strávil 3,5 roku, po návratu z vězení začal studovat teologii a prý se snaží konat dobro.
Co se odehrálo na té první schůzce v Londýně?
No na první schůzce v zásadě došlo k seznámení. Já jsem u celé první schůzky nebyl, ale řeklo se, nebo paní Hýsková řekla, co může nabídnout.
Co to bylo?
Řešily se otázky nějakých pohledávek. Teď nevím přesně, protože já jsem neměl ani ambici všechno si zapamatovat. Ale řešila se otázka té insolvence, aby se vyvíjela směrem, který bude výhodný pro pana Savova, respektive jeho firmy.
Další schůzka byla o dva měsíce později v hotelu za Londýnem. Tam jste řešili co?
Na té druhé schůzce se pokračovalo. V mezičase jsme byli v kontaktu. Já jsem byl prostředníkem.
Takže tam (mezi Savovem a Hýskovou, pozn. autora) skutečně probíhala nějaká spolupráce?
Ano, začala probíhat a já jsem byl prostředníkem v tom smyslu, že jsem navštívil mnohokrát paní Hýskovou. V její kanceláři, případně jsme se scházeli v kavárnách. A vlastně jsem byl takovým v uvozovkách pošťákem. Ona mi řekla, co může dodat, nějaký doklad. Já jsem to zkonzultoval s panem Savovem. Nebo mu předal tu informaci.
Informace jakého typu to byly?
Co si vzpomínám třeba ohledně nějakých plateb – komu se co platí, komu se co neplatí. Tu informaci potřeboval pan Savov. Pak jsme řešili otázky kolem uznání nějakých pohledávek.
Co říká Petra Hýsková:
Insolvenční správkyně Petra Hýsková žádost o úplatek popírá. Připouští, že byla za Savovem dvakrát v Anglii a že se setkali, říká, že jednu z cest si hradila ze svého. O Souralovi a Savovovi v písemném stanovisku uvedla, že na ni nastražili past.
Poslala pouze písemné stanovisko.
„Jsem přesvědčena, poté co jsem měla možnost v rámci různých řízení se seznámit s praktikami pana Savova, že pokud by se cokoliv, byť i jen blížící se tomu, co pan Soural květnatě v rámci podaného trestního oznámení popisuje, skutečně odehrálo, byl by o tom z jejich strany pořízen zvukový či obrazový záznam – nic takového se však nestalo.“
„Pan Savov se mne snažil ovlivňovat skrze různé osoby od prvního dne, kdy jsem byla ustanovena do funkce, existují o tom písemné důkazy a PČR má na toto téma rovněž zaevidovány odposlechy telefonických hovorů, ze kterých jednoznačně plyne, že jsem ‚ovlivňovatele‘ poslala k čertu.“
Zároveň podotýká, že Soural byl odsouzen, Savov trestně stíhán a že si na její návštěvu vzpomněli po pěti letech.
Vraťme se k té vaší druhé schůzce v Anglii.
To jsme letěli do Londýna a pak jsme jeli někam za Londýn. Byl to takový zámecký hotel.
Tam jste byli jenom vy tři a tam se odehrála ta žádost o peníze?
Ano, tam se odehrála žádost o peníze .
Jak to vypadalo?
No já zase nechci po pěti letech citovat přesně. Bylo to něco v tom smyslu, že když ona něco bude dělat, tak co z toho bude mít.
Myslíte paní Hýsková?
Ano. Já si teď přesně nepamatuji tu částku, zkusím to dohledat v poznámkách, jakou řekla představu. Ale nebyla, tuším, malá.
V trestním oznámení, které jste podával, píšete milion měsíčně.
Myslím si, že tak to bylo. Byla to velká částka. Je pravda, že v té insolvenci, co si vzpomínám, opravdu lítaly stovky milionů.
Ty peníze měly být za co přesně?
No to měla být v zásadě odměna za to, že ona udělá to, co bude výhodné pro pana Savova.
Vaše odměna byla jaká?
Tam jsme se domluvili na náklady. A že z té provedené práce dostanu nějaká procenta. Teď nechci říct kolik.
Kolik?
Nebylo to nějaké zásadní. Ale pro mě to bylo dost.
Deset procent třeba? Nebo kolik?
Nevím, možná do 10 procent, nebo 10 procent, ale nebylo to zásadní. Pro mě to bylo zajímavé, za nic, když to tak jako zjednoduším. Za to, že jsem je seznámil, a za to, že jsem komunikoval.
Savovovo impérium
František Savov žije od roku 2014 v Londýně. Česká policie ho podezírá z více než půlmiliardového úniku. Zatím ale nepřesvědčila britské úřady, aby Savova vydaly do Čech. Savov v Česku vybudoval miliardové impérium, do něhož patřila kupříkladu vagonka Legios, kampelička Artesa nebo společnost zastřešující autosalony Car Store či vydavatelství Mladá fronta. K velké části svého impéria se ale Savov oficiálně nehlásil. Jeho nucený pobyt v zahraničí a snaha nebýt vidět se mu nakonec staly osudnými. Jeho dřívější zaměstnanci se totiž „emancipovali“ a jeho firmy prodali. Savov to označuje za krádež. Další část firem se dostala do insolvencí.
V byznyse se pohybujete dlouho, jak říkáte, dáváte lidi dohromady. Od prvního okamžiku jste musel vědět, že konkurzní správkyně nemá se skrytým majitelem co řešit. K tomu přeci není žádný důvod.
To je pravda.
Čili vy jste si uvědomoval, že jakákoliv jejich dohoda, notabene ta, kterou popisujete, musela být od samého počátku nelegitimní a nezákonná?
Tak ono v zásadě… v zásadě to je pravda a…
Vy jste z toho měl podíl, vy jste se na tom vlastně podílel.
No tak já jsem tu podstatu přesně neznal, jak jsem vám říkal, já jsem do toho nedával žádné věci…
Já vím, ale to není potřeba k tomu, aby vám nebylo jasné, že to zkrátka nemůže být legální.
No tak, no, no…
Zkrátka nemají o čem mluvit. František Savov tvrdil celou dobu, že to Heavy Machinery není jeho. Petra Hýsková je konkurzní správkyně, která má postupovat férově ve všem a vůči všem stranám. Ona si s ním o tom, co je pro něj výhodné, vůbec nemá co povídat. A už vůbec mu nemá posílat informace ze spisu. Tím, co říkáte, se fakticky přiznáváte k tomu, že jste participoval na zločinu. Vy zároveň se přiznáváte, že jste z toho měl mít podíl. To znamená, že fakticky jste vlastně účastník toho, drsně řečeno spiknutí. Jak obhájíte svoji pozici?
Tak jako je pravda, že já jsem tady ty věci začal řešit po návratu z té druhé cesty. Já jsem nechtěl být vůbec jakoby vtažen do těch konkrétních věcí…
Ale peníze jste z toho chtěl.
No chtěl jsem prioritně, a to jsem vám říkal na začátku, že mě zajímaly ty náklady, ten čas. Který tomu věnuju. Já vím, že řeknete, že to je čas věnovaný něčemu…
Je to čas věnovaný zločinu.
Ale je… je pravda, že jsem si uvědomoval, že to není úplně v pořádku. A nevím, jak bych reagoval, kdyby se potom něco začalo konkrétně realizovat.
Ale ono se realizovalo. Dva měsíce jste…
Zajišťoval komunikaci.
Ano, která prostě už sama od sebe, od podstaty, je mimo rámec zákona.
No to uznávám. Neznám přesně její pravomoci.
Jste připraven, že vás za to třeba může někdo trestně a jinak popotahovat?
Tak pochopitelně to tuším, že se může stát, ale byl bych velmi nerad.
Víte, že v té věci můžete jít do vězení?
No tak…
Protože korupce je trestná i v případě, že došlo třeba jen k žádosti. Ovlivňování insolvenčního řízení také není v pořádku.
Z toho důvodu jsem to řekl, hned jak jsem mohl, jsem si uvědomil ty všechny konsekvence, a proto jsem to vlastně začal říkat.
Proč jste to řekl až teď, proč jste to neřekl už v roce 2015?
Já to řeknu, měl jsem jiné starosti, soukromé, pracovní. Řešil jsem jeden velký spor, který mě potom stál, když jsem prohrál, odsouzení. To znamená, že jsem v té době začal mít úplně jiné starosti. A bojoval jsem o sebe. A právě proto, když jsem se teď v květnu vrátil zpátky, jsem měl o těch věcech šanci přemýšlet a věděl jsem, že už se nechci nikdy k něčemu takovému ani trošku přiblížit. Z toho vlastně vyplynulo i moje rozhodnutí říci, jak to bylo. I svoji úlohu.
Není to trochu tak, že ono to teďka Františku Savovovi může pomoci?
Může to tak vypadat, ale evidentní je, kdy já jsem se vrátil po třech a půl letech z vězení.
Ano, ale mohl jste to podat z vězení.
Nemohl, protože jsem neměl své doklady. Když jste tam odsouzený, cokoliv řeknete, se nebere až tak vážně, i když by mělo. A za druhé nejste schopný dodat jediný doklad, tam nemáte přístup ke svému diáři, nic.
Nemohlo to celé být tak, že to byla iniciativa Františka Savova, který chtěl uplatit konkurzní správkyni a ona byla ochotná v nějaké fázi naslouchat?
Ne, ne. Tam iniciativa z jeho strany stoprocentně nebyla. Opravdu to byl kontakt od ní. Mně volal kamarád a říkal, že by se se mnou chtěla sejít. Já jsem potom kontaktoval Savova.
