Článek
Věta „Vždyť je to jen trochu horší chřipka“ se asi navždy zapíše do seznamu těch nejpitomějších. Vyslovil jsem ji mnohokrát a ještě víckrát slyšel od lidí vzdělaných a chytrých, od spousty těch, jejichž názoru si vážím. Nechť je mementem, že se každý může mýlit a že nikdo nemá patent na rozum.
Argument porovnávající nízké počty obětí koronaviru v počátcích epidemie s počty lidí, kteří za stejné období umřeli na chřipku, je jen logickým pokračováním výše zmíněného omylu. A i tento argument jsme slyšeli mnohokrát. Možná si z toho vezmeme ponaučení a nebudeme porovnávat to, co je prozkoumané a stabilní, s tím, co se vyvíjí a co neznáme.
Avšak pravděpodobnější je, že se žádné ponaučení konat nebude. A že nás naše mysl příště oklame znovu, nějakým jiným, byť v principu velmi podobným způsobem. Jestli kromě toho, že lidská mysl je obdivuhodná a poradí si s každým problémem, o ní ještě něco víme, tak je to fakt, že oklamat ji je víc než snadné.
V této souvislosti mě však zarazila jiná věc. Podle WHO onemocní každý rok půl miliardy lidí (konzervativní odhad), zemře jich na celosvětově 250 až 500 tisíc. Je to poměrně vysoké číslo. Ale zkuste zapátrat v paměti. Znáte někoho, kdo na chřipku zemřel? Četli jste někdy chřipku jako důvod úmrtí ve smutečním oznámení nebo třeba v nekrologu v novinách?
Když pomyslně „škrtneme“ poslední tři měsíce, tak lze umírání na chřipku velmi těžko najít i na webu. V češtině, v angličtině. Chřipku jako příčinu smrti najdeme ve statistikách, ale v novinových zprávách naprosto výjimečně. Vsadil bych se, že smrt na chřipku v běžném hovoru či informování „maskují“ jiné příčiny, namátkou třeba zápal plic nebo selhání orgánů.
Ne, nemyslím si, že jsem na stopě nějaké konspirace a ani v tom nevidím nic tajemného. Jen je to součást mozaiky nemoci, se kterou prožíváme všichni své životy. Považujeme ji za natolik banální, že se ji zdráháme uvést jako příčinu smrti. Ale zároveň ji neumíme léčit. Platí i to, že subjektivně jde o nemoc, při které se jako pacienti cítíme velmi špatně. Když chřipku máme sami, trpíme tak, jako bychom měli každou chvíli zemřít. Ale když ji má někdo jiný, nebereme to ani trochu vážně. Je to zapeklitá nemoc!
Původ slova chřipka je od „chřípět“, což znamenalo sípat či trpět rýmou. Ze slovanských jazyků se podobný slovní základ dostal do němčiny a francouzštiny. Chřipka se v duchu našeho dnešního pohledu na koronavirus považovala za „trochu horší rýmu“, byť medicínsky to tak samozřejmě není. Rýma je jedním ze symptomů chřipky (ne nutným), nic víc společného nemají.
V jiných jazycích pochází označení pro chřipku z latinského „influentia“, které se původně používalo obecně pro všechny nakažlivé choroby včetně moru. Za příčinu se považoval vliv (proto to latinské slovo) planet, hvězd a Měsíce. Tenhle pohled je ještě víc nevědecký než „horší rýma“, ale ne zas o tolik. Někteří jazykovědci poukazují ještě na arabské anf-al-anza, v překladu „kozí nos“.
To nejzajímavější na chřipce je, jak si s ní medicína ani věda neví rady. Ani příšerné ztráty na životech, způsobené třemi vlnami pandemie španělské chřipky v letech 1918 až 1921, nevedly k tomu, že by léčba nějak pokročila. Lékaři v době pandemie vyzkoušeli všechno: od těch nejdrastičtějších opatření (chirurgické otevření hrudního koše, které skoro vždy skončilo smrtí pacienta) až po doporučení, která byla sice populární, ale vůbec nepomáhala. Patřilo mezi ně pití bourbonu, kouření doutníků či koupele v ledové tříšti.
Mimochodem, Španělsko nebylo původem nemoci, ale spíš jakousi obětí informační války. Jako jedna z mála zemí totiž referovalo víceméně pravdivě o počtu nakažených a obětí. Jiné evropské země tyto údaje cenzurovaly, aby neohrožovaly morálku obyvatelstva, zdecimovanou dostatečně právě skončenou válkou.
Kde měla nákaza původ, se neví. Heslo na české Wikipedii tvrdí, že v Číně. Avšak není to jisté, a verze v angličtině už tak přesvědčená není. Zdá se, že konsenus historiků dnes je, že chřipka asi měla původ v americkém Kansasu. Odtud se rozšířila do Evropy a dalších částí světa, a až po svém návratu do Ameriky měla devastující účinek i na tento kontinent.
Tomu se říká „poslat virus do světa na zkušenou“. Počet mrtvých byl i v USA velmi vysoký. Převýšil počet amerických obětí v obou světových válkách, ale i v Koreji a Vietnamu dohromady.
Lidstvo pandemii přežilo, byť se ztrátami v odhadovaném intervalu mezi 50 až 80 miliony lidí. Dvacáté století pak lemovaly naděje na to, že se podaří najít buď lék, anebo jednoduchou a účinnou vakcínu.
Když se věřilo v mocné účinky chloru, byl mezi dobrovolníky, na kterých se testovalo, ve dvacátých letech dokonce i americký prezident Calvin Coolidge. Ale k objevu léku to nevedlo, a tak tohoto prezidenta nakonec neproslavila věda, ale vtipkování o sexuálním životě kohoutů. Když navštívil jakousi farmu a jeho manželce zde řekli, že kohouti obšťastňují slepice až třicetkrát denně, řekla farmáři: „Povězte to panu prezidentovi.“ Což se stalo, a Coolidge se zeptal, jestli se tak děje vždy s jednou slepicí. Byl ujištěn, že nikoli. „Řekněte to první dámě,“ požádal farmáře. Ale to s chřipkou bohužel nesouviselo.
No a když časopis Lancet v roce 1972 zveřejnil velmi slibnou studii, že by k léčbě chřipky mohly být použity tzv. feromony (v té době velmi „sexy“ proteiny, které si za určitých okolností vyrábějí buňky), soutěžil článek o tom na první straně deníku New York Times se zprávou o aféře Watergate. Ta vyhrála, což bylo v pořádku. S několikaletým odstupem se ukázalo, že zmíněná studie byla zatížena nechtěnou chybou a že tudíž k objevení žádného léku nepovede.
Na chřipku ovšem nefungují ani babské rady a lidové recepty. „Dobře se obleč“, říkají nám například babičky a maminky. Ale studie tzv. chřipkové jednotky, která v Británii fungovala v letech 1946 až 1990, to vyvrátily. Byly založené na drastických experimentech, spočívajících například v tom, že dobrovolníci museli po horké koupeli stát třicet minut v mrazivém průvanu. Nebo jindy zase nosit v chladném prostředí mokré ponožky. Ani v jednom z těchto experimentů se však neukázalo, že by to vedlo k vyšší pravděpodobnosti nákazy chřipkou.
Dělaly se i další pozoruhodné experimenty, třeba v roce 1984 na univerzitě ve Wisconsinu nakazili vědci 16 dobrovolníků chřipkovým virem a požádali je, aby se jednu minutu vášnivě líbali s dobrovolníky, kteří nakaženi nebyli. Výsledek? Pouze jeden prokázaný přenos viru.
A tak jsme v roce 2020 v situaci, kdy proti chřipce nemáme o moc víc zbraní než kdykoli v minulosti. Můžeme se nechat očkovat, ale to není zdaleka stoprocentní. Fungují dvě rady, vlastně stejně jako před sto lety. Mýt si co nejčastěji a co nejdůkladněji ruce a v době epidemií se co nejméně stýkat s ostatními lidmi.
Dnes nevíme, jak krize kolem koronaviru dopadne. A hodně lidí říká, že jedním z pozitivních výsledků by mohla být změna chování. Že šok, kterým dnes naše civilizace i každý z nás prochází, by mohl vést k tomu, že budeme opatrnější a ohleduplnější.
Ale budeme? Španělská chřipka byla taky šok, asi ještě mnohem větší. A i tehdy se zaváděla drakonická opatření. Michiganská univerzita varovala studenty, že pokud někoho z nich na veřejnosti přistihne pedagog bez roušky, bude okamžitě vyhozen. A některá americká města přijala zákony, které lidem zakazovaly se objímat a třást si rukama.
Nedá se říct, že bychom se jako lidstvo poučili.
