Článek
Každý den Lenky Cinkánové a jejího desetiletého syna Daniela vypadá stejně.
V půl druhé sednou v Pardubicích, kde žijí, do auta a přejedou do deset kilometrů vzdálené Přelouče. Ze svého oblíbeného místa tu pozorují projíždějící vlaky, auta a Labe. Po necelých dvou hodinách se zase vracejí domů.
„Musíme to tak dělat každý den, není možná žádná výjimka, a to ani v téhle době,“ říká paní Cinkánová. „I když má syn chřipku nebo horečku, musíme jít ve stejný čas ven na procházku, změna je nepřípustná.“
Důvod pevně stanoveného programu se jmenuje porucha autistického spektra, s níž Dan žije. A jeho matka teď řeší, jak s touto diagnózou přežít výjimečný čas nouze, v němž se ocitla celá země.
„Samozřejmě chci dodržovat pravidla, která stanovila vláda,“ říká Danova maminka. „Jenže to skoro není možné. A moc nevím, co mám vlastně v téhle situaci dělat. Vím ale, že si syn nenechá nikdy roušku nasadit. A že se také děsí, když někoho v roušce potkáme.“
S neochotou malých dětí vzít si přes ústa kus látky se v téhle době jistě setkává víc rodičů. Někdy pomůžou důrazné domluvy, jindy drobné úplatky, jenže v případě Dana nefunguje nic. A ze všeho nejméně pohrůžka, že prostě ven nepůjde.
„Vím, že to nejde. Jedna z nejdůležitějších rad lékařů zní, že je nutné zachovávat zavedený režim,“ popisuje paní Cinkánová. „Spousta lidí si myslí, že máme jen nevychované děti, které propadají afektu jako spousta jiných, a že si je máme prostě srovnat. Jenže naše situace je skutečně jiná.“
Dan žije po celý svůj život ve svém světě. Do školy chodit nemůže - o jeho vzdělání se vedle rodičů stará učitelka, která za ním dochází jednou týdně ze speciální školy Svítání. Většinu času tráví doma nebo u své babičky, do jiného prostředí odmítá vstoupit.
Takže zbývá odpověď na zdánlivě banální otázku: Co má vlastně paní Cinkánová dělat ve chvíli, kdy její syn roušku odmítá a přitom jí hrozí nejen mnohatisícová pokuta od úřadů, ale i v době celospolečenské nervozity lehce představitelný veřejný lynč desetiletého kluka?
„Existují techniky, jak dítě s poruchou autistického spektra naučit, jak si roušku nasadit,“ odpovídá Jan Kouřil z Národního ústavu pro autismus. „Ale je také pravda, že to může trvat nějaký čas, který rodina s takovým dítětem nemá.“
A to je přesně situace paní Cinkánové. Dnes, zítra, jakýkoliv další den se musí odehrát rituál, který Dan očekává. Odchod do auta, cesta do Přelouče…
„Náš lékař nám napsal papír, v jaké jsme situaci, takže bychom se v případě konfliktu snažili argumentovat právě tím a doufali ve shovívavost,“ doufá paní Cinkánová. „Paradoxně trochu štěstí je v tom, že syn se lidí bojí a rozhodně jejich přítomnost nevyhledává.“
Podle Jana Kouřila z Národního ústavu pro autismus také nezbývá než v Danově případě doufat v toleranci k nedodržování pravidel v době, kdy se jimi snaží řídit i lidé jindy dost lehkomyslní. „Rodiče musí v takovém případě skutečně zvážit, co je horší. Jestli vynechat procházku, nebo riskovat případný konflikt. A na ten musí být připraveni, třeba mít u sebe dokument od lékaře,“ říká Kouřil.
A připraveno by mohlo být i okolí. Takže až - nejen - u Přelouče potkáte desetiletého kluka bez roušky, měli byste vědět, že to není znak arogance nebo nezodpovědnosti rodičů. Jen se snaží žít.
