Článek
Pomocí jednoho z gravitačních aspektů odhadli, z jaké strany některá obrovská tělesa, třeba asteroid, kometa či její část, proletěla atmosférou, než vytvořila kráter na Zemi. O nových poznatcích dnes v tiskové zprávě informoval ČTK Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd ČR (AÚ).
Zatímco drobná tělesa shoří úplně nebo z větší části v atmosféře, velká nic nezabrzdí. Podle vědců občas směr příletu mohutného tělesa naznačí eliptický tvar vytvořeného kráteru - pokud byl dopad velmi šikmý. To však podle ústavu může mást, neboť tento tvar dovede vytvořit i následná tektonika. Vědci jako příklad uvedli velký kanadský kráter Sudbury Basin. Tudy tak podle vědců cesta k určení směru dopadu vede jen výjimečně.
Aktuální výzkum podle jeho spoluautora Jaroslava Klokočníka z AÚ řešil obecný úhel dopadu. Vědec uvedl, že dopad kilometrových a několikakilometrových těles je srovnatelný s výbuchem atomové bomby. „Kompletně to změní prostředí, kam to dopadne. Od života přes atmosféru, geologické složení i lokální gravitační pole. A to je to, odkud na to jdeme,“ řekl ČTK vědec, který působí v Oddělení galaxií a planetárních systémů AÚ.
Jedním z gravitačních aspektů odvozených z modelů gravitačního pole, v tomto případě Země a Měsíce, jsou takzvané úhly napětí - strike angles. „Ty díky tomu směru dopadu změní svou orientaci. Čili v kráteru, v takovém ocásku, ve kterém to tam dopadlo, se charakteristika tohoto změní proti charakteristice okolí. V okolí je to třeba různě nasměrované, kdežto tady v místě dopadu je nasměrované specifickým směrem vše stejně,“ popsal vědec. „Takže na základě toho strike anglu se dá zjistit, z jakého směru to přiletělo,“ vysvětlil Klokočník. Podle vědců se po dopadu úhly napětí nastaví kolmo ke směru dopadu tělesa a kolem kráteru se vytvoří „gravitační svatozář“.
Vědec poznamenal, že geologové na základě svých výzkumů někdy dovedou poznat, ze kterého směru těleso dopadlo. Takové případy výzkumný tým využil k ověření. Klokočník popsal třeba příklad kráteru Ries v Bavorsku. Tam těleso vytvořilo asi třicetikilometrový kráter.
„Co řekli geologové, to vychází nám. Přesně to sedí. Přiletělo to zhruba od západu. Ten materiál, který to vyhodí, tedy ne materiál tělesa, ale co je přetaveno ze země, se ‚nerozprskne‘ všemi směry - záleží na směru dopadu. Rozprskne se to takovým vějířem na opačnou stranu,“ popsal Klokočník. „Takže u Riesu to šlo zhruba směrem na východ až severovýchod. Hlavně do jižních Čech a Saska. Tomu, co tam dopadlo, říkají v Sasku moldavity a u nás vltavíny,“ dodal Klokočník. Podle AÚ je rozlišovací mez deset kilometrů na zemském povrchu, což je stav daný dostupnými globálními gravitačními daty.
Studii o směru dopadu tzv. impaktoru publikoval časopis Planetary and Space Science. „Úloha“ o směru těles sice podle AÚ dosud není vyřešena, vědci však upozornili na úspěšné ověření metody a na to, že tímto způsobem k tomuto tématu přistoupili jako první.
