Čeští a slovenští Romové prchají před koronavirem z Británie

V minulosti jsme se spolu opakovaně bavili o tom, že je romská komunita hrozně náchylná k tomu, přebírat nejrůznější neověřené zprávy a panikařit. Je to teď po vypuknutí epidemie nového typu koronaviru něco podobného?

Je to určitě tak. Já bych to asi hlavně přiřadil k tomu, že spousta českých a slovenských Romů tady v Británii ještě neumí dobře anglicky. Zprávy dostávají jenom ze sociálních sítí, kde jsou informace často zkreslené nebo úplně falešné. A tím pádem vlastně panikaří třeba i více než ostatní komunity tady v Peterboroughu.

Ale na druhé straně, když se třeba dívám na místní Poláky, tak ta, řekněme, panika tam je úplně stejná. V tom smyslu, že roušky nosí více než Angličané, že si třeba dělají obrovské zásoby jídla a toaletních potřeb. Ale u Romů je to ještě specifické v tom, že opravdu teď migrují ve velkém do Česka a na Slovensko.

To znamená, že se ve Velké Británii necítí tak bezpečně, jako by se cítili v Česku a na Slovensku? Že jim opatření, která přijala britská vláda a britské úřady, připadají nedostatečná?

Přesně tak. Je to kvůli tomu, že jednak byla hodně opožděná a zadruhé nedostatečná. Čechům a Slovákům tady v Británii se strašně líbí, jaká opatření byla přijata v České republice a na Slovensku, hlavně co se týče nošení roušek a zákazu vycházení a všech tady těch věcí.

Prostě nedokážou pochopit, proč si v Británii myslí, že to tady bude jinak, proč to tady na britských ostrovech není potřeba, takže proto se necítí bezpečně. A samozřejmě potom v kombinaci s počtem obětí nového typu koronaviru a počtem nakažených samozřejmě spousta lidí začala panikařit a řekla si: Ne, v Česku a na Slovensku nám bude lépe, budeme v bezpečí.

Teď v pátek odjela jedna velká rodina z Peterboroughu do Česka. O víkendu měli další lidé odjet na Slovensko i přesto, že to je teď komplikované, ale není to nemožné dostat se zpět domů.

Počítají ti lidé s tím, že se ještě do Británie vrátí?

Určitě. U těch, s nimiž jsem se bavil, to je opravdu dočasné, je to jen než přejde tady ta pandemie a pak se vrátí zpátky do Anglie, takže si všechno nechávají tady, ale tam se v podstatě jedou ukrýt před nebezpečím.

Jaké typy rodin se rozhodly z Británie odjet, dá se to nějak říct? Sbalili se i někteří lidé, u kterých Vás to osobně překvapilo?

Určitě. Zrovna ta rodina v pátek, to jsou lidé, kteří už jsou tady podle mě více než 10 let. Ten pán donedávna pracoval a teď je v invalidním důchodu. Ale celá rodina se sebrala a odjela i přesto, že jsem se jí to snažil rozmluvit a vysvětlit jim i to nebezpečí spojené s cestou. Ale už byli rozhodnutí odjet.

Mají tihle lidé v Česku nebo na Slovensku nějaké zázemí, mají tam kde bydlet, ví se to?

Já bych řekl, že takových 90 až 95 procent rodin, které odcestují, jdou bydlet ke svým rodinám, které tam dlouhodobě žijí. Ale nebudou tam mít nic zajištěného.

Máte informace o tom, jak se na tyhle v uvozovkách „koronauprchlíky z Británie“ vlastně čeští a slovenští Romové trvale žijící v Česku a na Slovensku dívají?

Samozřejmě u Romů jsou rodinné vazby ještě pevnější než u jiných komunit. Ten pocit pomoci rodině, která utíká jakoby z nějakého nebezpečí, je prostě bezprostřední. Tam se člověk potom neptá nebo nemyslí na to, kde budou spát, co budou jíst. Prostě pomohou jeden druhému.

Zároveň bych se strašně divil, kdyby to samozřejmě těm lidem neprošlo hlavou, jestli to není riziko pro tu rodinu, která je v Česku, pokud tam jsou rodiče, prarodiče a přijede rodina z Velké Británie, kde je těch nakažených mnohem více, jestli to není riziko pro celou rodinu. A samozřejmě je otázkou, jestli potom po příjezdu do Česka nebo na Slovensko budou ti lidé dodržovat čtrnáctidenní karanténu. Do jaké míry vůbec budou chápat podstatu té karantény…

Vy jste člověk, na kterého se Češi a Slováci z širokého okolí dlouhodobě obracejí s nejrůznějšími typy dotazů. Když se podíváte na poslední měsíc, na co se Vás nejčastěji lidé ptají nebo s čím chtějí pomoci?

Za normálních okolností máme v organizaci COMPAS poradnu otevřenou dva dny v týdnu. Od začátku krize kolem koronaviru máme vlastně poradnu 7 dní v týdnu. Normálně se drtivá většina lidí ptá na settled status, získání statusu usedlíka. Teď se 95 procent případů týká koronaviru a z nich možná 80 procent dotazů jde na cestování zpět do Česka a na Slovensko. A zbylé dotazy se týkají toho, že tazatelé pracovali přes zprostředkovatelské agentury a ty jim odmítají proplácet oněch 80 procent mzdy, která slíbila britská vláda.

Jak jsou na tom teď čeští a slovenští Romové po finanční stránce, zhoršila se prudce jejich situace v podstatě ze dne na den?

Těžko říct v této chvíli. Ten systém je v Británii nastavený tak, že vláda opravdu nabízí pomoc všem. Ti, kteří nebudou mít nárok na těch 80 procent z platu, který pobírali zaměstnanci, mají vlastně možnost se zaregistrovat a požádat o universal credit (pomoc britské vlády pro OSVČ a obecně osoby bez zaměstnaneckého poměru).

Ten začnou dostávat od prvního dne, není tam žádné prodlení, osmidenní čekací lhůta nebo podobně. Ale samozřejmě je tam problém u spousty lidí, kteří byli už předtím na dávkách, ale dostali se do dluhů kvůli tomu, že začali panikařit, tak jako mnozí tady v Peterboroughu a v jiných britských městech. Začali si dělat ohromné zásoby jídla a dalších věcí.

A zadlužili se…

Oni to vlastně koupili z úspor nebo z podpory, kterou měli třeba na celý měsíc, a už teď s penězi nevycházejí. Takže právě kvůli tomu se na COMPAS teď obrací mnohem více lidí a žádají o pomoc s jídlem a toaletními prostředky.

I proto jsme už před týdnem spustili potravinovou banku, která zásobuje hlavně seniory, ale zároveň i samoživitele, lidi s postižením a prostě celkově lidi, kteří opravdu na to jídlo nemají.

Jak Vy osobně vnímáte srovnání opatření české a britské vlády?

Asi jak jsme se bavili na začátku. Češi a Slováci to berou tak, že opatření, která jsou v Česku, by měla být i tady. A měla tu být už hned od začátku, ne že Boris Johnson otálel se zavřením škol a s dalšími kroky.

Samozřejmě pokud to člověk bude brát emocemi, tak si řekne: Johnson měl zavést co nejpřísnější opatření, abychom byli v bezpečí. Ale na druhou stranu, pokud to člověk bere rozumem, tak si říká: Možná na tom přístupu něco je, protože ten virus neodejde. Pokud se podíváme na to, jak probíhala španělská chřipka, tak je dost možné, že se to vrátí v další vlně. A zase by lidé onemocněli. Takže těžko říct.

Když to celé začalo, tak jsme i my s manželkou zvažovali v té panice odjezd do České republiky. My jsme vlastně měli teď o víkendu letět do České republiky, měli jsme už koupené letenky.

Aha.

Ale zrušili nám je. Už předtím jsme se rozhodovali, jestli letenky nepřesuneme na dřívější termín. Ale potom, když jsme to brali opravdu rozumem a ne jenom emocemi, jsme se rozhodli tady zůstat. Jednak je tam to riziko nakažení rodičů a prarodičů v Česku, jednak ta možnost nákazy během cesty po Evropě.

Ale je to psychicky náročné pro všechny. Jednak člověk pořádně neví, co se děje s rodinou v Česku, zároveň ta dlouhodobá izolace, ztráta zaměstnání. Já pracuji jako OSVČ, pro mě koronavirus znamená ztrátu kontraktů a různých příležitostí k přednáškám a konzultacím, takže člověka to ovlivní jak psychicky, tak i finančně.

My jsme si třeba teď s manželkou našli způsob, jak se s tím vypořádat, jak se poprat tady s tou dobou. Máme celý barák vymalovaný, chodíme i s dětmi všichni čtyři běhat, takže se to dá nějakým způsobem přečkat.

V Česku jsme svědky velké vlny solidarity. Fenoménem se stalo domácí šití roušek, kdy spousta lidí oprášila šicí stroje. Šije i česká a slovenská komunita v Peterboroughu?

Ano, šije. Spousta lidí v Peterboroughu šije doma a pak roušky dává ostatním. Navíc my v COMPAS jsme sehnali tři šicí stroje. A dali jsme je lidem, kteří umějí šít, takže jsme ušili asi přes 70 roušek, které jsme dali hlavně seniorům. Vyráběli jsme i dětské roušky a zároveň jsme další roušky nabídli i britskému zdravotnictví. A šijeme dál.

A byla nebo je už zase možnost si v lékárnách ty ústenky koupit?

První týden nebyla, všechno bylo kompletně vyprodané. Teď už se dají sehnat jednorázové roušky. Samozřejmě je cena čtyřikrát nebo pětkrát vyšší, než by byla normálně. My naštěstí jako charita máme prostředky k tomu, abychom roušky kupovali, a rozdáváme ty jednorázové zdarma všem, kteří je potřebují. To samé platí i pro dezinfekční gely a všechny tady ty prostředky jako třeba mýdla. Ta byla také vyprodána úplně všude. Teď jich máme zásobu, tak je rozdáváme také.

Jinak bych určitě pochválil pravidelný kontakt s českou ambasádou, která mi volá, se zmocněncem pro krajanské záležitosti panem Krátkým z ministerstva zahraničních věcí. Celkově ten přístup k informacím a zároveň i k financím, které MZV poskytuje, je samozřejmě super. Stále vnímají Čechy tady v zahraničí jako české občany, což je skvělé.