Článek
Zpočátku to vypadalo jako projekt Járy Cimrmana. Kroužek intelektuálů zřídil přírodozpyteckou stanici, v níž pěstoval rostliny a choval několik zvířat. Z popudu Jana Nerudy pak v roce 1877 postavili v pražské Jezuitské zahradě ptačí voliéru. Plán ale nebyl úplně dotažen: Ve voliéře nikdy nebyli žádní ptáci.
A tak si ještě v roce 1885 autor článku v Národních listech povzdechl, že Praha má zatím zoologickou zahradu jen „v městském parku, sestávající ze čtyř labutí, dvou hus, asi desíti kachen, dvou čápů, supa, orla a několika vrabců“.
Trvalo to ještě skoro dalšího půl století, než se Praha dokázala i po této stránce vyrovnat evropským velkoměstům: První návštěvníci prošli branou pražské zoologické zahrady 28. září 1931.
Od té doby se podoba dobře vedených zoo, tedy i té pražské, zásadně proměnila. A mění se i prestiž zoologických zahrad: Popularitu neztrácejí, ale zároveň přibývá i lidí, kteří si myslí, že jsou v principu neetické a kruté.
Mají zoo budoucnost?
Šárka a Lotta
V roce 1930 věnoval majitel cirkusu Rebernigg vznikající pražské zoo lvici Šárku. Výběhy ještě postavené nebyly, takže Šárka žila společně s několika dalšími zvířaty ve vile prvního ředitele zoo Jiřího Jandy. Zvířata tam měla „otevřené dveře“ i později.
Je to nečekaný obrázek: Vážený ornitolog a bývalý gymnaziální profesor Janda sedí se svou manželkou na zahradě vily. Má černý oblek, bílou košili, pečlivě uvázanou kravatu, na hlavě klobouk. Klobouk s květinami má i jeho paní. Ta chová jedno lvíče. Druhé leze po stole a třetí se válí po panu profesorovi.
Na první pohled ten svět divokých šelem a prvorepublikové měšťanské akurátnosti nejde příliš k sobě. Jiří Janda byl ale každopádně propagátorem založení zoologické zahrady v Praze už od svých studií. A pak vlastně po celý život. A její vznik prosadil.
Lehké to nebylo.
Vznik zoologické zahrady v Praze považovali místní přírodovědci, intelektuálové i politici za vysoce prestižní věc. Nicméně se dlouhá léta nebyli schopni dohodnout na základních tématech: Kde ji postavit, jak bude vypadat a kdo ji povede.
První konkrétní plán se začal pod vedením Jiřího Jandy rýsovat v roce 1904. Zoo měla vzniknout na ostrově Štvanice na rozloze zhruba 4 hektarů (šířka 80 metrů, délka 500 metrů). Z dnešního pohledu byly rozměry a umístění některých výběhů zcela nevhodné a vzbuzovaly polemiku i ve své době. Tak například vlci a medvědi měli mít výběhy pod oblouky Negrelliho viaduktu, tedy pod železniční tratí. Zastánci projektu odmítali kritiku s tím, že na okraji basilejské zoo „projíždí denně sto vlaků, aniž by zvěř v nejmenším rušily“.
Projekt každopádně po 11 letech narazil na neshody odborníků i úředníků a skončil neúspěšně.
Jiří Janda se nevzdal. V roce 1923 je opět v čele výboru, který má připravit vznik zoo. Pozemky v Troji městu věnoval velkostatkář Alois Svoboda. A tentokrát to už vyšlo: Ke lvici Šárce se připojila vlčice Lotta a první koně Převalského.
A především první návštěvníci.
Letmé nahlédnutí do pražské zoo na historických snímcích:
Jako doma
V následujících desetiletích byl rozvoj pražské zoo komplikovaný. Nejprve válka, potom těžkopádné socialistické plánování a stavebnictví. „Je snazší dostat do zoo pár goril z Afriky než jednoho klempíře,“ charakterizoval tehdejší problémy bývalý ředitel zoo Zdeněk Veselovský.
Zlom přišel po roce 1990. Za uplynulých 30 let se pražská zoo proměnila ve skutečně moderní zoologickou zahradu s celosvětově dobrou pověstí.
Modernizace výběhů a pavilonů v sobě zároveň nese jeden důležitý paradox. Nepochybně zlepšuje kvalitu života zajatých zvířat.
Na druhou stranu je pro kritiky zoo symbolem toho, že zahrady jsou pokrytecké instituce orientované především na byznys a na zábavu, nikoli na vědu a ochranu zvířat. Investují totiž podle nich do iluze. Do iluze, která má návštěvníky přesvědčit, že zvířata se mají dobře, že jejich životní podmínky se stále víc blíží divoké přírodě. Začalo to ostatně už u Carla Hagenbecka, v době, kdy pražská zoo měla jen „několik vrabců“.
Hagenbeckův paradox
Carl Hagenbeck se svými lvy, snímek nedatován.
Carl Hagenbeck (1844-1913) byl německý obchodník s divokými zvířaty, který zásoboval řadu evropských zoologických zahrad. V roce 1907 otevřel v Hamburku vlastní „Zvířecí park“ (Tierpark), který se stal základem pro moderní pojetí zoo.
Hagenbeck nahradil klece, ve kterých byla zvířata do té doby vystavována, důmyslnou kombinací ohrad, příkopů a kamenných valů tak, aby lidé mohli zvířata pozorovat nerušeně, vidět je celá a v úrovni svých očí.
„Hagenbeckův model byl velice vlivný. Zvířata byla vystavována tak, že nepříjemný fakt jejich uvěznění byl zdánlivě odstraněn,“ píše americká vědkyně Emma Marris. „Zoologické zahrady se posunuly od demonstrace lidské nadvlády nad divokými tvory k vyprávění o prospěšné ochraně jednotlivých zvířat. A odtud byl už snadný skok směrem k tvrzení o ochraně celých druhů.“
Neboli: Zoologické zahrady se podbízejí návštěvníkům. Chtějí je ušetřit rušivých pocitů spojených s představou uvězněných zvířat. Investují do staveb mnohem více peněz než do vědy, aby ukázaly, že zvířata se mají dobře. Žádné klece. Žádné vězení.
Z jiného úhlu pohledu vidí „Hagenbeckův paradox“ český biolog a ekolog David Štorch: „Myslím, že není dobré zastírat tuto nepřirozenost budováním stále sofistikovanějších a naturalističtějších výběhů. Lidé mají mít možnost vidět živá zvířata, ale zároveň mají vědět, že jsou to právě jen zvířata v zoo. Třeba pak budou mít i o trochu větší cit pro to, co může znamenat život v přirozeném prostředí, a třeba pak bude o něco snazší chránit původní biotopy, což je jednoznačně preferovaný způsob ochrany všeho živého.“
Zvířata zajatá v zoo jako impuls pro soucit s divokou přírodou. Funguje to?
Animaltainment
Zoologické zahrady navštívilo v roce 2019 v Česku skoro 6 a půl milionu lidí. V Británii prodávají zoo a akvária v průměru 30 milionů vstupenek ročně. A ve Spojených státech přes 180 milionů. Jak píše americká Asociace zoologických zahrad a akvárií, je to víc, než kolik diváků přijde dohromady na soutěže národních lig v americkém fotbalu, basketbalu, hokeji a baseballu. Zoo jako nejpopulárnější divácká atrakce.
Pokud by fungovalo to, co říká český biolog a ekolog David Štorch, měla by divoká příroda dobrou šanci na získání masy příznivců. Podle kritiků zoo tomu tak není. Zoologické zahrady jsou tu především pro zábavu – „animaltainment“. Rodiny s dětmi si udělají hezký den „venku“ a nechtějí se příliš zatěžovat globálními problémy. Což jim samozřejmě nikdo včetně kritiků zoo nemůže mít za zlé. Nicméně se tu roztáčí několik začarovaných kruhů.
Základní argumenty kritiků zoologických zahrad lze zjednodušeně shrnout následovně:
- Z hlediska etiky je nepřijatelné, aby člověk zbavoval svobody jiného živého tvora a držel ho v zajetí, v podmínkách, v nichž mnohdy trpí.
- Zoo se orientují na byznys, chovají především charizmatické velké savce, kteří přitahují pozornost návštěvníků. Ale právě tato zvířata v zoo nejvíce trpí – medvědi, velké šelmy, sloni…
- Jen asi 15% druhů chovaných v zoo je ohrožených. Tvrzení, že zoo se orientují především na záchranu ohrožených druhů, je alibistické.
- Reintrodukce neboli vracení ohrožených druhů zpět do divoké přírody se daří jen v jednotkách případů. Neopravňuje existenci zoo.
Podle míry své radikality pak kritici nabízejí řešení – od úplného zákazu zoo po jejich reformu. Americká filosofka a bioetička Jessika Pierce si například myslí, že by reforma zoo měla obsahovat tyto body: Zrušit špatné zoo. Nedržet v zajetí zvířata, která evidentně trpí. Nezabíjet zdravá zvířata, pro které není místo. Nestěhovat zvířata mezi různými zoo…
Vypadá to logicky. Nebo ne?
Když není kam jít…
Damian Aspinall vede Park divokých zvířat v britském Kentu. A letos se mu povedla mimořádná věc: Vrátil dva gepardí bratry Sabu a Naira, kteří se narodili v Kentu, do jižní Afriky. A má za to, že takhle by měla vypadat ochrana ohrožených druhů – chránit je v jejich původním prostředí. A že všechny zoo – včetně té jeho – by se měly zrušit.
Myslí si mimo jiné, že jejich výchovná role je přeceňovaná. „Pořady Davida Attenborougha mají mnohem větší výchovnou hodnotu než jeden den strávený v zoo,“ říká Aspinall.
Slavný přírodovědec a popularizátor vědy David Attenborough ale zásadně nesouhlasí: „Není žádný jiný způsob, jak si můžete uvědomit skutečnost slona, než že ho zblízka vidíte,“ říká Attenbrough. „Lidé by měli mít možnost vidět, jak zvířata vypadají. Jakou mají vůni. Jaké vydávají zvuky. Myslím, že je to velmi důležité.“
V jednom se seriózní kritici i zastánci zoo přece jen shodnou: Ideální je chránit ohrožené druhy v jejich původním prostředí. Řešení? Nikoli, začarovaný kruh. Ve dvou ohledech.
Je možné omezit zoo a ušetřené peníze věnovat na záchranu divokých zvířat v divočině? „Když prostě zavřeme bránu, jak někteří lidé navrhují, prostředky na naše záchranné akce okamžitě zaniknou,“ vysvětluje ředitel zoo v Chesteru Mark Pilgrim.
Peníze na vědu a záchranu divokých zvířat přinášejí do zoologických zahrad návštěvníci. Zjednodušeně a natvrdo řečeno: Vystavujeme trpící lední medvědy, abychom mohli zachránit několik antilop.
Druhý problém je (pokud možno) ještě spíš bez řešení. „Pravda je, že mnohé ‚divoké oblasti‘ už nejsou pro divoká zvířata místy, kde mohou žít,“ upozorňuje ředitel londýnské Zoologické společnosti Dominic Jeremy. „Mnoho nejohroženějších druhů žije v prostředí atakovaném zemědělskou činností, nemocemi, uzavřených v omezeném teritoriu bez šance vyhnout se konfliktu s člověkem.“
Neboli: Kam se mají vrátit? A odkud?
Jaký domov?
Mezi velké a světoznámé úspěchy pražské zoo patří návrat koní Převalského do původního prostředí v Mongolsku: Přepravila jich tam už 34.
Jenže: V jejich původním teritoriu jsou lidé. A domácí koně, s nimiž se ochotně kříží. Navíc ti zachránění přeživší v rámci příbuzenské populace v zoo poztráceli přírodní instinkty. Začarovaný kruh: Jací koně se vrátili. A kam?
Není pochyb o tom, že zoologické zahrady jsou pro divoká zvířata špatný domov. Možná je ale lepší než žádný.
