Vláda a její experti udělali zásadní chybu, vysvětluje vědec z Oxfordu

To, jak premiér Andrej Babiš minulou neděli ve svém prohlášení „Čau lidi“ zdůrazňoval, že na covid-19 den předtím nikdo nezemřel a situace není vážná, ilustruje zrádný přístup české vlády a jejích odborníků k vývoji epidemie. Za poslední týden přibylo přes deset tisíc nakažených. Povinnost nošení roušek přišla s několikatýdenním zpožděním.

„Nikdo nás nevaroval,“ uvedl v pátek premiér Babiš.

Jan Kulveit v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, že varovné hlasy zaznívaly. Jen je vláda neposlouchala. Dále mluví o tom, kde udělali „vládní“ odborníci chybu, čím a jak se dá napravit a o co lépe mohla dnešní situace vypadat, kdyby se plošná povinnost nošení roušek opravdu zavedla už k 1. září.

Dennodenně chodí velmi znepokojivá čísla o exponenciálním nárůstu počtu nakažených. Když jsme spolu mluvili před půl rokem, uváděl jste jako jeden z možných důvodů k optimismu to, že „Česko dělá spoustu věcí dobře, možná nejlépe v Evropě“. Co se to stalo, že už to neplatí?

Usnuli jsme na vavřínech. Ta první vlna se skutečně těmi radikálními opatřeními, která jsem chválil, omezila. Vlastně tady ani moc žádná první vlna nebyla, prošla tu jen taková vlnka. S několika stovkami mrtvých. Před druhou vlnou se stalo několik průšvihů, které se sečetly.

Když začnu náladou ve společnosti: Tady převládl názor, že máme vyřešeno. Párty na Karlově mostě k oslavě konce krize byla prostě absurdní. V Británii s 60 tisíci mrtvými opravdu nikoho nenapadlo tvrdit, že koronavirus je pryč a slavíme. Druhý problém se týká odborné a zdravotnické veřejnosti, která bohužel zčásti selhala. Myslím tím takovou expertní, poloexpertní lékařskou veřejnost. Tady se naneštěstí během léta šířily neuvěřitelné nesmysly, a to i od některých lidí, kteří sedí třeba ve vědecké radě Ministerstva zdravotnictví. Celkově převládla skupinová představa, že je to dohasínající epidemie.

Máte za to, že vláda kvůli tomu podlehla bludu?

Vláda byla částečně dezinformovaná. Klidně budu jmenovat třeba profesora Duška, šéfa Úřadu pro zdravotnické informace a statistiku (ÚZIS). To je zdravotnický statistik, dává vládě perfektní informace o tom, kolik lidí je v nemocnicích, jaká je kapacita, jaký typ lidí to je a tak dále. Ale profesor Dušek není expert na prediktivní modelování epidemií. Pokud profesor Dušek uklidňoval v srpnu nejen veřejnost, ale i vládu informacemi, že situace je pod kontrolou, tak to byl prostě omyl. Buď odborný, nebo v komunikaci.

Na začátku září byl můj odhad aktuálního reprodukčního čísla 1,5. To znamená rychlý růst epidemie. Takže částečně šlo i o problém expertní komunity, která měla místo uklidňování neveřejně spíš bít na poplach. A k tomu všemu si přidejte ještě třetí problém vlády, její manažerské problémy.

Vláda ale měla k dispozici i názory lidí, kteří tu situaci hodnotili už v létě stejně jako vy jako velmi vážnou. Ale rozhodla se těmito názory neřídit. Viz srpnové rozhodnutí premiéra, že není nutné od září nasazovat roušky.

Názory zaznívaly různé, ale vždycky je to otázka toho, jaký expertní názor třeba na té úrovni Ministerstva zdravotnictví převládne. Rozhodně se nedá říct, že by od českých odborníků nezněly varovné hlasy, nicméně se prosadil – a to i v tom chápání politiků – takový pohled do zpětného zrcátka. To, co vidíme v nemocnicích, je prostě pohled dozadu. V nemocnici vidíme stav epidemie před třemi týdny. A na tento pohled se soustředila pozornost, ne na prediktivní modely.

I s ÚZIS spolupracují lidé, kteří z těch modelů byli znepokojení, ale na úrovni vlády ten výhled dopředu asi nebyl moc slyšet. Ale já bych toto ani moc nechtěl rozebírat.

Ono je to ale podstatné. Protože premiér Babiš se teď brání tím, že nikdo z expertů tento vývoj nepředpokládal. Jako by se názor váš a dalších lidí s tímto pohledem k němu nedostal. Kdy konkrétně jste zjistil, že se vydáváme špatnou cestou? Co vás znepokojilo?

Tady je jeden problém už z března, protože do jisté míry nebylo ujasněno, jakou cestou se vydáváme. A to ani v odborné rovině, ani politicky. Jestli jdeme spíš cestou takzvané marginalizace viru, což znamená ne vymýcení viru, ale udržování na řádově desítkách nebo stovkách případů za den - a jakmile by to začalo růst, tak to začít tlumit. Anebo jestli jdeme cestou řízeného nakažení populace.

Tohle dilema přes léto jaksi zmizelo tím, že nám to léto pomohlo, nebylo to třeba akutně řešit, protože se virus díky řadě sezonních efektů šířil méně. Nicméně kterou cestou půjdeme dál, nebylo jasné. Ale když se ptáte, odkdy jsem znepokojený, tak asi od doby, co slyším, že vidíme dohasínající epidemii. To bylo někdy v červenci. Mimochodem jsem se tehdy spletl, ne v prognózách šíření viru, ale v odhadu, že se odborně kvalitní názory prosadí dřív.

V pátek byl oznámený denní nárůst nakažených poprvé přes tři tisíce. Jak dlouho to podle vás za dnešní situace, s přijatými opatřeními, bude ještě stoupat? Respektive dokdy má cenu registrovat ty denní nárůsty a hrozit se nad nimi?

Podle mě ty denní nárůsty nemělo smysl sledovat nikdy. Já je víceméně ignoruju. Dívám se na týdenní statistiky v klouzavém průměru a pozitivitu testů. Ta denní čísla nejsou relevantní, ta jsou dost podle dne v týdnu. Pokud se vlivem opatření nějak změní struktura kontaktů nebo pravděpodobnost přenosu infekce při kontaktu v nějakou chvíli, tak se to na těch denních číslech může projevit za týden, za deset dnů. Čili pokud se něco změnilo, na těch číslech potvrzených případů bychom to mohli začít vidět řekněme za týden. Ale pozor na to, že se přestává stíhat testování, takže ta čísla bude složité interpretovat.

Roušky se nasadily povinně minulý týden, teď se nasazují i ve školních třídách na druhém stupni a středních školách, takže do dvou týdnů by mohl být zaznamenán pokles nových případů?

Ne, ne. Zkusím to vysvětlit. Bohužel jednu věc tady nechápe ani část lidí, kteří o tom rozhodují. My těmi opatřeními neovlivňujeme počet případů. My jimi ovlivňujeme reprodukční číslo. Když prostě máme 100 případů za den a budeme mít reprodukční číslo 1, tak budeme mít pořád 100 případů za den. Když máme 1000 případů za den, budeme mít reprodukční číslo 1, budeme pořád na tisícovce případů za den. Ta opatření ovlivňují reprodukční číslo, ne počet případů.

To reprodukční číslo dlouhodobě ovlivní trend počtu případů. Pokud jsme měli na začátku září reprodukční číslo 1,5, tak to znamená, že řekněme za pět dnů máte problém o 50 procent větší. Problém je, že pokud už to vyrostlo, tak když reprodukční číslo snížíme na jedničku, tak počet případů zůstane stejný. Na to, aby začal klesat, potřebujeme reprodukční číslo stlačit pod jedničku, což je obtížné.

Na jaře se to ale stalo.

Ano, stalo. Když se všechno zavřelo, tak to šlo radiálně pod jedničku, spadlo to dokonce až k 0,6. To znamená za zhruba pět dnů pokles skoro o 40 procent.

Stlačit pod jedničku je tedy cíl, nicméně teď těžko dosažitelný. Kam reprodukční číslo tedy mohou dostat ta opatření, která byla přijata: roušky, omezení nočních barů a podobně?

Na začátku září jsme měli zhruba 1,5. Roušky samotné to, obávám se, pod jedničku nestáhnou. Čili počet případů za den spíš ještě vyroste. Hodně mohou pomoci dobrovolné změny chování, opatrnost, omezení rizika - to, co jsem psal před týdnem. A když jsem říkal, že v prvním přiblížení je stejně drahé udržovat sto případů za den, tisíc případů za den a deset tisíc případů za den, tak samozřejmě při podrobnějším pohledu udržování těch deseti tisíc případů za den na konstantní úrovni je znatelně dražší.

Tam už se přestává stíhat trasování i testování. Když jde o sto případů za den, tak se to odtrasuje a nemusí se tolik omezovat život. Ale když bude deset tisíc případů za den, tak se současnou kapacitou se neodtrasují ani neotestují. Také část z nich skončí v nemocnici a někteří zemřou.

Takže tam už musí přijít nějaké mnohem přísnější opatření?

Abychom v takové situaci reprodukční číslo stlačili pod jedničku, vyžaduje to plošná omezení. Ale i ta jsou různě drahá. Vlastně nemám rád mít jednu kategorii plošná omezení.

Co jsou ta dražší opatření? V Izraeli, s kterým jsme srovnáváni nejen co do počtu obyvatel, ale i průběhu šíření infekce, už vyhlásili plošnou karanténu. Tady ale všichni mluví o tom, že ekonomika už se zavírat nemůže.

Na to mi přijde dobrá reakce: Lidé nejsou nějaké malé zelené kuličky v modelu, které se chovají stejně, i kdyby tady procházela masivní epidemická vlna. Zjevné je, že pokud úroveň infekce v populaci bude dost vysoká, tak se ta ekonomika prostě utlumí sama. Nikdo ji nemusí shora zavírat. Zbytek světa nás zavře do karantény. Několik milionů ohrožených lidí se zavře v bytech. Mladší populace, ta ohleduplnější část, omezí své sociální kontakty. Zvedne se nemocnost. Pokud bychom se na rozdíl od asi všech vyspělých zemí zvládli chovat, jako že se vůbec nic neděje, dost dlouho, tak to opravdu viditelně přetíží zdravotnictví. Čili ta představa, že se během pár měsíců nakazí miliony lidí a ekonomika přitom pojede naplno, je naprostá chiméra.

Je to politické prohlášení.

Jasně. To je asi jako prohlášení typu „druhou vlnu nepřipustíme“. Chápu to jako vyjádření „chceme ekonomiku omezovat co nejméně“. Ale když se nebude dělat nic, tak se ta ekonomika omezí sama neřízeně. Zeptejte se ekonomů.

Jaké opatření tedy podle vás musí brzy přijít, aby se reprodukční číslo stlačovalo pod jedničku? Samotné roušky to nejsou, to už víme.

Ta kuchařka opatření je poměrně jasná. Omezení nejrizikovějších provozů, což už se trochu děje, tedy omezení nočních provozů v barech a podobně, rozestupy na sezení v restauracích. Nějaké omezení hromadných akcí. To je relativně levné pro celou společnost, postihuje pořadatele těchto akcí, ale to by měl stát nějakým způsobem kompenzovat. Obecně pokud něco disproporčně postihne nějakou relativně malou skupinu, dává smysl to kompenzovat.

Další věc, která dává smysl, je, aby v postižených regionech nezačaly univerzity prezenčně učit. (To už bylo v pátek oznámeno, pozn. red.) Dále přechod škol na distanční výuku.

A k tomu se podle vás dostaneme kdy?

To se zeptejte na vládě. Za mě by bylo lepší, kdyby to přišlo už minulý týden. Pokud mám rychle rostoucí epidemii a mám sadu opatření, která jsou na řadě, a ta opatření dávají smysl, tak se mají zavést co nejrychleji a ne čekat, až se situace ještě zhorší. To je stejný problém jako s rouškami v září. Bylo celkem jasné, že se šíření viru od 1. září zrychlí, reprodukční číslo se zvýší, takže ty roušky se měly zavést od 1. září, aby se to kompenzovalo. Bohužel čekat, až se situace zhorší, je přesně to, čemu říkám řízení podle pohledu do zpětného zrcátka.

Mimochodem: Umíte říct, jaké by dnes bylo reprodukční číslo, kdyby se roušky zavedly od 1. září, jak bylo rozhodnuto, než to premiér Babiš v polovině srpna shodil ze stolu s odvoláním na svůj selský rozum, jak říkal? Dnes máme 1,6…

Reprodukční číslo by dnes bylo podobné, ale měli bychom tu menší počet nakažených a v říjnu méně mrtvých. Ta dynamika epidemie je trochu neintuitivní. Pokud chcete názornou představu, která alespoň něco vysvětluje, tak reprodukční číslo je jako plynový pedál. Když je vyšší než 1, tak šlapeme na plyn. Zrychlujeme. Počet nakažených za den je jako rychlost. Teď bych řekl, že už řadu lidí děsí ta rychlost. Zatím jsme spíš jen sundali nohu z plynu, ale bude nutné brzdit.

Druhou část rozhovoru s Janem Kulveitem mimo jiné o tom, kdy a podle čeho poznáme, jak jsme zvládli druhou vlnu epidemie a jaké jsou teď důvody k optimismu, vám přineseme zítra.