Český válečný veterán: Přijeli jsme do Afghánistánu jako nadutí okupanti

„Afghánistán. Vybavím si neuvěřitelně hrdý národ. Bojovníka v něčem podstatném podobného Srbům, které jsem viděl na misi v bývalé Jugoslávii. Je to chlápek, který, když mu dojdou náboje, tak se nevzdá. Nikdy. Na to zapomeň, kamaráde. Nepřichází v úvahu,“ popisuje Pavel Kočvara.

„Jestli Afghánistán a podobné mise k něčemu jsou, to nechme být, já to nevím, a myslím, že to ví málo lidí. Ale určitě to je jedno z posledních legálních dobrodružství na téhle planetě, která nepřeje hrdinům a stále více přeje příslušníkům stáda,“ dodává.

Jeho svědectví je součástí seriálu k 20. výročí teroristických útoků z 11. září, které odstartovaly válku proti teroru.

Pavel Kočvara se mohl stát účastníkem velmi zvláštní „mise“ ještě před rokem 1989. Vystudoval vojenské gymnázium a vysokou vojenskou školu a nastoupil jako velitel roty u bojové tankové divize v Českých Budějovicích.

„Bezprostředně po 17. listopadu jsme dostali instrukce, jaké ulice v Praze v případě nepokojů obsadíme. Nevzpomínám si, že bych přemýšlel o tom, zda by ten zásah byl oprávněný. Byl jsem celý den v kasárnách, na sledování televize jsem neměl čas. Navíc ta akce vyžadovala zvládnutí takového obrovského množství technikálií, že nějaká oprávněnost nám na mysl nepřicházela,“ připomíná Kočvara, jak prožíval listopad 1989.

Nevzpomíná si ani, jestli jim někdo smysl a oprávněnost akce vysvětloval. To ho nezajímalo. Byla to prostě příprava na bojovou pohotovost. Věří ale, že nikdo neuvažoval o tom, že by tanky do lidí skutečně střílely. Byť sice plně vyzbrojené, měly působit „jen“ jako odstrašující síla. Nakonec nevyjely.

Velitelem českobudějovické posádky byl tehdy podplukovník Zdeněk Zbytek. „Byl to vynikající velitel, férový chlap, absolutní voják, člověk s encyklopedickými znalostmi a fenomenální pamětí,“ popisuje oblíbeného velitele Pavel Kočvara.

Zbytek se později do širšího povědomí zapsal spíše jinak. 1. prosince 1989 měl v Praze bojovný projev, ve kterém vyzýval k dodržování pořádku a zákonů a vysloužil si pověst, že chtěl proti demonstrantům poslat tanky. Byť to v jeho projevu explicitně nezaznělo. Po roce 1990 byl propuštěn z armády začal podnikat a angažoval se v politice. Je přítelem Miloše Zemana, spoluzakladatelem strany „Zemanovců“. Kvůli svým kontaktům s ruskými podnikateli, bývalými rozvědčíky tajných služeb, vzbudil pozornost BIS.

Po zrušení tankové divize pracoval Kočvara u letců, ale necítil se tam dobře: Letadlům nerozuměl a atmosféra byla v mnohém jiná než u tankistů. „Pak jsem zjistil, že se začínají jezdit mise. Někteří mí kamarádi už s tím měli zkušenosti a já jsem si začal připadat trochu jako hlupák,“ říká.

Přes přípravný kemp v Českém Krumlově se dostal do mise Organizace spojených národů UNPROFOR v Chorvatsku. „Jelo s námi jen minimum profesionálních vojáků. Většina byli záklaďáci, kteří si potřebovali vyřešit problém typu ‚nová střecha na barák‘. Na misi jsme brali i 70 tisíc měsíčně, na tu dobu vážně velké peníze,“ připomíná Kočvara. „Bál jsem se, jestli na ty kluky bude spolehnutí. Ale bylo, kupodivu měli ze základní vojenské služby skvělé návyky a uměli zacházet se zbraněmi i technikou.“

Úkolem mise bylo chránit chorvatskou menšinu zaklíněnou v rozsáhlém údolí na srbském území. „Ti lidé tam mají zjitřenou historickou paměť. I takový pětadvacetiletý kluk vám začal vypočítávat, jaké křivdy jim Chorvati napáchali během druhé světové války. Bylo tam hodně nenávisti. Srbové se snažili Chorvaty vyhnat, zapalovali jim domy, ničili zahrady. To byl detail, na který nezapomenu: Za vypáleným domem byly v sadu polámané všechny ovocné stromy…“

Mise ho změnila. „Když jsem se vrátil domů, nebyl jsem schopen brát nic vážně a fungovat v normálním světě – nakoupit, vyřídit něco na úřadě,“ líčí Kočvara. „Já jsem si to příliš nepřipouštěl, ale manželka říkala, že to tak je. Rozvedla se se mnou.“

A dodává: „Uvědomil jsem si, že ve válce je to vlastně takový veselý poklid. Občas po vás někdo střílí, občas je někdo mrtvý. Ale nejsou tam každodenní vztahové konflikty. Je to jednoduché a radostné.“

Podívejte se: Armáda ukázala, jakých bylo 20 let českých vojáků na misích v Afghánistánu.

Po neúspěšné podnikatelské epizodě se Pavel Kočvara vrátil do armády jako tiskový mluvčí vyškovské vojenské školy. A nová role ho nakonec zlákala i na misi do Afghánistánu – v roce 2009 tam odlétal jako kapitán a jeden z tiskových mluvčích Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT).

„Už přílet do Bagrámu byl neuvěřitelný zážitek,“ vzpomíná Kočvara. „Američané tam měli park techniky, a tak jsme z letadla viděli tisíce a tisíce a tisíce bojových vozidel, obrněných transportérů náklaďáků… Hleděli jsme na to jako blázni. Připadal jsem si jako ve Star Wars a přemýšlel, jak je vůbec možné, že někdo dokáže na nějaké místo planety soustředit tak brutální množství techniky.“

Kočvarův PRT působil na základně Shank v provincii Lógar. Byl tvořen vojenskou a civilní částí. Zjednodušeně řečeno: Vojáci měli cvičit místní adepty policie a měli chránit lidi z neziskovek, které do provincie Lógar přivážely svoje projekty.

Pavel Kočvara je k tomu rozdělení sil zpětně skeptický: „Neziskovky přinášely dobro mezi afghánský lid a my jsme jezdili s nimi, aby se jim při tom působení dobra nestalo něco zlého,“ vysvětluje. „Je bezpochyby hezké chtít všeobecné dobro, je krásný nápad vnutit někomu něco, co ho pozvedne, naučí ho nové věci. Třeba jsme je učili pěstovat včely. Nebo se obnovila studna, most. Je ovšem také pravda, že jedno pondělí byl most jako nový a to další už byl zčásti rozebraný.“

Kočvara sebeironicky shrnuje: „Nejsem si jistý, jaký efekt to naše působení dobra mělo. Je ale pravda, že jak jsem o tom (do hlášení, pozn. red.) psal, tak mělo efekt ukrutný.“

„Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“

A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic.“

A „avatarskou“ představu afghánské mise rozvíjí v dalším obraze: „Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“

Kočvara uzavírá: „Spolupráce. Zdvořilost. Bylo v tom něco šíleného. Na misi už nikdy! Nemyslím, že to pro mě bylo dobré. Nemyslím, že to pro mě bylo správné.“