Článek
Má to prosté vysvětlení: Česko pořád bojuje s následky nezvládnutého solárního boomu z roku 2010. Kvůli mizerně nastavenému dotačnímu systému před deseti lety platíme my Češi dodnes 27 miliard korun ročně na solární elektrárny, jež vyrobí pouhá 4 procenta domácí produkce elektřiny.
Ministerstvo průmyslu teď chystá Národní klimaticko-energetický plán do roku 2030, podle něhož se bude řídit veřejná podpora investic do nových elektráren, tepláren a dopravních technologií v éře končícího uhlí a sílícího tlaku na snižování emisí.
Podle prvního návrhu se Česko zavazuje zvednout podíl svých obnovitelných zdrojů z dnešních 13 procent na budoucích 20,8 procenta. Podílet se na tom má hlavně doprava (nárůst obnovitelných technologií o 115 procent) a teplárenství (plus 40 procent).
Zelené elektrárny, tedy především soláry či větrníky, mají posílit o pouhou desetinu.
Evropská unie považuje český cíl za příliš nízký a žádá zvýšení zelených zdrojů v celé energetice z navrhovaných 20,8 až na 23 procent. Ministerstvo průmyslu teď vymýšlí, jak vyhovět, aniž by se to veřejným rozpočtům financujícím podpůrné programy moc prodražilo.
S odpovědí přišla tento týden poradenská firma Deloitte. Podle ní lze u nás podíl obnovitelných zdrojů bezbolestně zvednout až na 23,8 procenta, aniž bychom museli na podporu zelené energetiky dát víc veřejných peněz.
Cestou k tomu mají být právě zelené elektrárny – tedy ten segment, se kterým Národní klimaticko-energetický plán moc nepočítá. A úplně přesně elektrárny solární.
Soláry dobývají svět
Má to logiku. Soláry v posledních letech rychle zlevňují. Klesá hlavně cena panelů, na něž Evropská unie loni navíc zrušila dovozní cla.
„Náklady na instalaci jednoho solárního megawattu jsou dnes proti roku 2009 desetkrát nižší,“ říká třeba šéf firmy Solar Global František Smolka.
Deloitte ale čeká další – až třicetiprocentní – pokles cen solárních investic v příštích letech.
Okolní svět na to reaguje. Už dnes vznikají v Evropě první solární parky, které nepotřebují dotaci (jeden staví i u nás už zmiňovaná firma Solar Global).
Veřejné podpory solárů celkově klesají, jak ukazují třeba aukce solárních projektů v Německu. Podle Mezinárodní agentury pro obnovitelné zdroje přibylo loni celosvětově 94 gigawattů solární kapacity, což je dvojnásobek proti větrníkům a desetinásobek proti hydroelektrárnám.
Investoři počítají s tím, že solární zdroje budou plně konkurenceschopné při ceně elektřiny kolem 50 až 60 eur za megawatthodinu. To je sice víc, než kolik stojí proud dneska, ale analytici předpovídají růst ceny právě k 50 eur – hlavně kvůli zdražujícím emisním povolenkám.
A třeba budovaná britská jaderná elektrárna Hinkley Point vzniká jen díky příslibu, že jí stát garantuje výkupní cenu až 105 eur za megawatthodinu.
Česko slunci nevěří
V Česku solární trendy moc velkou odezvu nemají. Do panelů investují nejčastěji majitelé obytných domů či malé firmy. Větší parky na brownfieldech nebo střechách průmyslových a skladových hal moc vidět není.
Je to proto, že podpora velkých solárních projektů dostala u nás stopku v roce 2011, hned po solární blamáži s přepálenými dotacemi. Od té doby u nás solární kapacita stagnuje, loni dokonce mírně klesla.
„My jsme hodně podporovali solární parky, když byly drahé. Znamenalo to velké výdaje z veřejných rozpočtů, velké dopady na spotřebitele, ale výnosy šly přitom jen k soukromým vlastníkům. Teď, když je tento zdroj levný, s ním naopak bojujeme,“ shrnuje domácí paradox šéf české pobočky Deloitte Josef Kotrba.
Zatím to vypadá, že se Česko bude při „zazeleňování“ energetiky soustřeďovat hlavně na spalování biomasy. Nejen kvůli všeobecné nepopularitě a nedůvěře, s nimiž u nás velké solární projekty pořád bojují. Tlačí na to totiž i Evropská unie, která Česko žádá, aby rychleji nasazovalo obnovitelné zdroje v teplárenství než v elektroenergetice.
Teď, v době kůrovcové kalamity, když je země zavalena levným dřevem, to vypadá jako správná cesta. Jenomže levná štěpka po kůrovcovém úklidu zmizí. Hrozí, že za pár let budeme biomasu dovážet nebo ji cíleně pěstovat na zemědělské půdě. Tak jako dnes pěstujeme a dovážíme nenáviděnou řepku kvůli biopalivům.
Solární parky žádné palivo nepotřebují a nemusí zabírat pole. Patří na střechy a do brownfieldů.
Jasně, nejsou samospásné: vyrábějí nepravidelně podle toho, jak svítí slunce. Což znamená nároky na záložní zdroje a na celou rozvodnou síť. Problém ale do budoucna částečně vyřeší rychle se rozvíjející technologie na ukládání energie.
Soláry se těžko stanou páteří české energetiky. Ale mohou být její docela zajímavou součástí. Vyrábějí zadarmo a bez emisí. A pokud mají pravdu analytici z Deloitte, že jejich podpora nemusí dnes vyjít veřejné rozpočty nijak draho, pak není důvod solárům nevěřit.
Jen je třeba mít na paměti poučení z roku 2010: špatně nastavená veřejná podpora je nejenom drahá pro daňové poplatníky, ale může být i smrtící pro rozvoj moderních technologií.
