Český průmysl spoléhá na fosilní paliva. Dokáže je nahradit vodík?

V další epizodě klimatického podcastu 2050 se zaměřujeme na to, jaké emise vznikají během výroby v průmyslu. Chcete příklad? Výroba cementu, během které se uvolňuje oxid uhličitý.

Česko je bezesporu průmyslová země. Můžeme mluvit o tradici automobilového průmyslu, papírnictví, hutního průmyslu. Průmysl produkuje emise skleníkových plynů už jen tím, že spotřebovává velké množství energie při všech procesech spalování nebo zahřívání. Příkladem je pálení koksu při výrobě železa, ale také topení pod kotlem při destilaci nebo v sušárně ovoce.

Tato část průmyslových emisí úzce souvisí s potřebou dekarbonizace sektoru energetiky, o které jsme už mluvili v druhé epizodě.

Významná část emisí skleníkových plynů v průmyslu vzniká také výrobními postupy či chemickými reakcemi. Jako příklad můžeme uvést výrobu cementu – hlavní výrobní složku cementu totiž tvoří vápenec, který váže oxid uhličitý, jenž se během hoření uvolňuje a uniká do ovzduší. Právě takové oblasti bude nejnáročnější dekarbonizovat, protože zde narážíme na technologické limity.

Některé průmyslové procesy zatím ještě nahradit bezemisní alternativou neumíme a do budoucna se v těchto případech očekává využívání technologie zachytávání a ukládání vzniklého uhlíku přímo u zdroje (někdy označované zkratkou CCS, podle anglického carbon capture and storage).

Průmysl je v Česku zodpovědný asi za 20 % českých emisí. Necelých 8 % vzniká přímo spalováním fosilních paliv.

„U těch ostatních průmyslových procesů je z pohledu emisí významné třeba zpracování oceli a kovů, které produkuje přes 5 % českých emisí. To je srovnatelné třeba s nákladní a autobusovou dopravou,“ popisuje Oldřich Sklenář z Asociace pro mezinárodní otázky.

Česká republika se v Evropě drží na 4. místě v energetické náročnosti na jednotku HDP. A velká část je dána právě průmyslem.

„Průmysl v České republice má velký podíl těžkého a hutního průmyslu. Souvisí to i se zmíněnými fosilními palivy. Historicky tu byla dostupná levná energie, což vybízelo k budování energeticky náročných provozů v blízkosti dolů či elektráren,“ dodává Sklenář.

Mohli bychom si říct, že řešením pro průmysl je elektrifikace energeticky náročných procesů a vyrábění potřebné elektřiny z jádra nebo obnovitelných zdrojů. To ale není tak snadné, protože v průmyslu často potřebujeme naráz vyrobit mnohem větší množství energie, než kolik je schopna poskytnout „elektrická zásuvka“. Potřebnou energetickou hustotu by do budoucna ale mohl dodávat vodík nebo paliva z biomasy.

„Konkrétně v hutní výrobě se například mluví o využití vodíkových pecí. To je také jedna z těch nejpalčivějších otázek: Jak nahradit obrovské množství energie, které nám poskytují fosilní paliva, právě z vodíku,“ vysvětluje Martin Madej z Asociace pro mezinárodní otázky.

Jedním z největších rizik dekarbonizace průmyslového sektoru je to, že se průmyslová výroba bude přesouvat do zemí, kde nebudou tak přísná nařízení ohledně snižování emisí. „Právě proto je nutné, aby dekarbonizace probíhala napříč Evropou a nejlépe globálně,“ dodává Oldřich Sklenář.

V šesté epizodě podcastu 2050 se dozvíte například to, jak by měla fungovat mezinárodní spolupráce, aby transformace průmyslu probíhala globálně a systematicky. Nebo jak přesně funguje technologie zachytávání uhlíku, který vzniká během výrobních procesů.

Poslechněte si ji v přehrávači v úvodu článku.