Český manažer v Tokiu: Restaurace jsou otevřené, ale nervozita je cítit

Že se blíží pořádný průšvih, napadlo Ondřeje Votrubu ráno v pondělí 3. února. Už předtím se objevila zpráva, že se na luxusní lodi Diamond Princesss nacházel pasažér nakažený koronavirem. A cestující proto v japonské Jokohamě nesmějí loď opustit.

Ondřej Votruba, bývalý ředitel vládní agentury CzechInvest, pracuje už téměř rok jako manažer v Japonsku. A právě první únorové pondělí nejvyšší šéf jeho firmy nařídil - pokud jde o zahraniční cesty - takzvanou „jishuku“.

Těžko přeložitelný výraz znamená něco ve smyslu: „V rámci sebedisciplíny jsem se rozhodl, že tohle nebudu dělat.“

Takže šéf tím vlastně zakázal téměř všechny cesty mimo ostrovy.

„A protože obchodní cesty tvoří velmi důležitou část našeho byznysu, řekl jsem si tehdy, že asi budou existovat zatraceně pádné důvody. Měl jsem už od minulého týdne napsané e-maily na designéry dvou evropských automobilek, které jsem chtěl letět na konci března navštívit, a neposlal je v pátek předtím jen proto, že jsem čekal na únor. No, a těsně předtím, než jsem je poslal, přišlo toto nařízení. Ty e-maily mám v rozepsaných draftech dodnes,“ říká Votruba, který žije v Tokiu s dětmi a japonskou manželkou.

Japonsko má nyní přes 3800 nakažených, víc než 700 se infikovalo právě na výletní lodi Diamond Princess.

Země však zatím epidemii zvládá: má dvanáctkrát víc obyvatel než Česko - a přitom zhruba stejně odhalených případů nákazy. „Restaurace jsou otevřené, v parku si hrají děti, vlaky jezdí podle jízdních řádů, na ulicích jsou dopravní zácpy…,“ dokládá Votruba, že Japonsko zatím funguje v době epidemie relativně normálně.

„Na druhou stranu, právě ohlásili zavření škol v naší čtvrti Tokia i na celý duben a mluví se i o jiných opatřeních, takže kdo ví, co bude. Dnes se mě v práci ptal potajmu jeden mladý kolega, jak to máme v Česku a jestli bych to já osobně také neviděl na nějaká tvrdší opatření. Nervozita mezi lidmi samozřejmě je, jak teď zase počty nakažených začaly stoupat. Jenom ji nedávají tak najevo,“ vypráví Votruba.

Japonci jsou na podobné události připravenější než jakýkoli jiný národ. „Neustále žijí v nebezpečí zemětřesení, tajfunů, sesuvů půdy, výbuchů sopek a podobně,“ vysvětluje Votruba.

Nebo roušky a respirátory: v Japonsku jsou běžně k dostání, protože je tam lidé nosí kvůli alergiím. Japonci se navíc tradičně moc nedotýkají, nepodávají si ruce, nelíbají se na veřejnosti, neexistují vřelá objetí - to všechno je v téhle době výhodou.

A připraveni jsou podle Votruby také politici.

„Stačí třeba porovnat tiskové konference premiéra Abeho se stejnými tiskovkami premiéra Babiše. Zatímco japonský premiér mluví naprosto srozumitelně, strukturovaně a skutečně vede národ, ve srovnání s ním je, s prominutím, blekotání českého premiéra, lhaní a mikromanagement něco naprosto neuvěřitelného. Bohužel,“ komentuje Votruba české události ze vzdálenosti devíti tisíc kilometrů.

Tradiční japonská disciplína je v případě epidemie výhodou, na druhou stranu působí i opačně. Mnoho zaměstnanců by mohlo pracovat z domova, ale nedá jim to a stejně chodí do kanceláří - takže virus se může touhle cestou šířit.

Japoncům vstoupil virus do života i v dalším ohledu. Tokio mělo v létě hostit olympiádu, vrchol sportovní sezony. Zpočátku epidemie si ještě chovali naději, že se hry nebudou muset odložit. Ale jak se virus nekontrolovaně šířil Evropou a Spojenými státy, bylo jasné, že olympiáda se musí přeložit na příští rok.

„To pro ně znamená brutální finanční ztrátu, ale to nikdo už samozřejmě neřeší. To teď opravdu není to nejpodstatnější. Nikde jsem nezaznamenal nějaký bouřlivý nesouhlas. Naopak, odložení má celospolečenskou podporu,“ říká Votruba.

Jako odborník, který se devět let staral o zahraniční investice v Česku, se Votruba obává těžkých následků pro ekonomiku. Když vypukla v roce 2008 krize po pádu banky Lehman Brothers, byl zrovna také v Japonsku - pracoval tam jako zástupce agentury CzechInvest.

„Ale tohle je úplně jiné kafe. Tady totiž bude zcela brutální dopad na celosvětovou ekonomiku obecně a vůbec nepůjde jen o investice. Abych to nepřehnal: myslím si, že svět zase bude časem stejný, jako jsme ho znali, ale bude to trvat roky. Kolik let, to nevím, to záleží na tom, kdy se epidemii podaří zkrotit, což dnes neví nikdo, ale tohle se určitě do roka dvou nespraví,“ odhaduje.

Zároveň ale souhlasí s názory, že tahle krize je i příležitostí: vrátit se na zem, uvědomit si, co je v životě důležité, a vážit si toho, když se má člověk dobře.

„A naději mi dává třeba část toho, co čtu na internetu o vývoji doma v Česku: když neschopná vláda nedokáže zajistit roušky, Češi vytáhnou šicí stroje a ušijí si je. To je ještě asi docela normální. Ale dojímá mě, kolik lidí myslí i na druhé a šije roušky o sto šest pro zdravotníky a další lidi v první linii. To je prostě parádní reakce,“ těší Votrubu.