Český bankéř na stopě tunelu za 50 miliard: Němci kryli mazané gaunery

Scenárista by se nemusel ostýchat sepsat podle tohoto příběhu thrillerový snímek. Kauza finanční společnosti Wirecard se v Německu řadí k těm největším v novodobé éře. Nejen vytunelovaných 50 miliard korun, ale i osud záhadně zmizelého rakouského manažera, jenž pozornost českého čtenáře upoutá svým jménem daným tuzemskými kořeny: Jan Marsalek.

Dnes již bývalý druhý muž padlé fintechové firmy, která se chlubila kontakty na nejvyšší místa německé politiky, namísto do vězení vycestoval neznámo kam za hranice Spolkové republiky - poslední stopy hovoří o Bělorusku.

Německé úřady v průběhu uplynulých let v kontrole finančního dění ve Wirecard selhaly, což však nelze říct o hrstce investorů a finančníků, kteří se o německého dravce zajímali. Jedním z nich byl i český bankéř Aleš Vávra. Finanční analytik společnosti Metatron Capital, partnerského projektu skupiny J&T, se znepokojením sledoval chování Wirecard od roku 2015.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Aleš Vávra uvedl, že se na stopu obřího finančního skandálu dostal v Indii.

Jak jste se k této kauze vůbec dostal?

Vlastní investigací. Dlouhodobě jsem držel akcie společnosti Wirecard, jinými slovy investoval jsem do jejich akcií. V jednu dobu jsem si ale všiml, že udělali podivnou akvizici v Indii.

Proč vám připadala podezřelá?

Byla to investice za zhruba 280 milionů eur (podle současného kurzu zhruba 7,3 miliardy korun, pozn. red.), to hned upoutá vaši pozornost. Začal jsem se tímto obchodem zabývat detailně a raději jsem své akcie Wirecardu prodal. V ten moment jsem však začal přemýšlet o shortu (takzvaný krátký prodej, kdy investor spekuluje na pokles ceny finančního produktu, pozn. red.). Musím přiznat, že to bylo strašně těžké.

Proč?

Nejdříve investujete peníze proto, že věříte, že se hodnota produktu bude zvyšovat. Najednou ale něco zjistíte a máte jít přesně proti tomu - začnete spekulovat na pokles. K takovému obratu jsem došel jen díky tomu, že jsem se do celé věci položil a dá se říci, že případem začal žít.

K tomu vás přimělo to, že firma odlila obrovské peníze do Indie?

Zhruba tři čtvrtě roku poté, co jsem akcie nakoupil a věřil jim, začal vycházet investigativní seriál deníku The Financial Times s názvem The House of Wirecard, který postupně odhaloval pozadí firmy Wirecard. Článků jsem si všiml, bylo mi to divné, ale klíčový moment, kdy jsem se rozhodl už dlouhodobě akcie firmy nedržet, byla ta zmiňovaná akvizice v Indii.

Jinými slovy, lekl jste se, že to celé bude průšvih?

Ano, ta indická investice byla opravdový brak.

V čem indická eskapáda spočívala?

Když to řeknu v kostce: Wirecard se rozhodl investovat do platební společnosti, kterou srovnával s naprosto špičkovým konkurentem Paytm. Počtem klientů a produktů se to nedalo srovnat. Ve skutečnosti byla kvalita neporovnatelná, Wirecard si vybral strašný cíl. Vybraná firma sice měla povolení dělat platby, ale na základě kuponů. Jinými slovy jste neměl telefon, který by zprocesoval platbu, ale měl jste SMS, se kterou jste přišel do kiosku, který za vás zrealizoval platbu, a až poté jste mohl na e-shopu zboží vyzvednout.

Web té firmy navíc vypadal, jak kdyby ho naprogramoval můj bratr. Můj bratr je velice šikovný člověk, ale je to tesař. Chlubili se aplikacemi, ty ale skoro nefungovaly, hrozný brak… Tímto příběhem mi došlo, že je to celé podvod. Nikdo seriózní by za takovou cenu takovou firmu nikdy nekoupil.

Co bylo cílem? Vyprat, nebo ukrást peníze?

Jednoznačně ukrást, postaralo se o to vedení Wirecardu, což se ukázalo až o několik let později. Vytrvale tento případ sledovali „šortaři“ (neboli investoři spekulující na pokles cen akcií, pozn. red.) a pokoušeli se celý podvod prohlédnout. Snažil jsem se s nimi komunikovat přes Twitter.

Podařilo se vám je zkontaktovat?

Ano, postupně zjistili, že se o Wirecard také do hloubky zajímám. Nebyla to legrace, šortaři čelili různým hackerským útokům, bojovali se strašnou silou, na jednoho šortaře byl najatý bývalý šéf libyjských tajných služeb. Když zveřejnili takzvaný report Zatarra, který se zabýval fungováním Wirecardu, hackeři, které samozřejmě najal management Wirecardu, tento web s reportem shodili. Byl to punk, šortaři to museli publikovat jako nějaký samizdat.

Takže jste tušil, že se Wirecard propadne? Stal jste se také šortařem?

Ano, stal. Nebylo to poprvé, co jsem něco takového pozoroval. Podobným případem byl příběh firmy KIT digital, která se obchodovala na americké burze Nasdaq a na pražské burze. Její šéf Kaleil Isaza Tuzman dělal to samé co Wirecard.

Dělal zhruba 15 akvizicí za rok (přes které majetek akcionářů rozkrádal), to nejste schopen dohlédnout, pokud nemáte celé patro konzultantů. Žil strašně „posh“ život, třeba v Praze nakupoval nemovitosti i v sobotu večer, v neděli večer. Také se na něho provalilo, že falšoval vlastní zdravotní posudky, aby mohl cestovat první třídou se svým psem. To byl opravdu „bad boy“, který byl za své podvody zatčen.

Vy jste tedy investoval peníze do toho, že se firma zřítí?

To byl můj první velký „short“ příběh. KIT digital byl miláčkem pražské burzy. Oni tehdy uváděli, s kým vší spolupracují. Zmiňovali například tehdejší televizi Z1, kterou však vlastnila naše skupina J&T, a shodou okolností jsem na tomto televizním projektu spolupracoval. Věděl jsem tedy, že s žádnou firmou KIT digital naše televize nespolupracuje. Díky tomu jsem postupně přišel na to, že podvádějí.

Jak je možné, že auditoři Ernst & Young neodhalili, k čemu ve firmě Wirecard dochází?

Wirecardu se povedlo to, že auditoři se nedostali ke kontrole všech jednotek ve firmě. Navzdory tomu v oficiálních dokumentech manažeři Wirecardu tvrdili, že firma byla plně auditovaná.

Co to svědčí o auditorství jako takovém?

Je to blbé. Problém je ale podle mě ještě jinde. Když šortaři upozornili všechny kolem (vládu, regulátora i státního zástupce) na podezřelé obchodování Wirecardu, vyšetřovatelé paradoxně rozjeli jejich vyšetřování - podle německého finančního regulátora BaFin šortaři manipulovali s kurzy. Vyčítali jim, že se obohatili na poklesu ceny. Což je sice pravda, ale zároveň byla pravda, že management Wirecardu byli gauneři.

Místo toho, aby německé úřady řešily, kdo je gauner, se zabývaly ovlivněním kurzu. Kdyby se to stalo ve Venezuele nebo v Rusku, neřeknu, ale v takové zemi v Evropské unii? Takže abych odpověděl na otázku, více než auditoři mi přijde, že selhaly hlavně německé úřady.

Wirecard ale obchodoval i za hranicemi Německa, to ani v jiných zemích nikomu nepřišlo nic podezřelého?

Ale přišlo. Zapomíná se na to, že Wirecard vyšetřovala policie v Singapuru, kde měli bankovní licenci. Hlavní konzultant a člověk zodpovědný za konsolidaci dat, jistý Edo Kurniawan, je někdy od loňského března zmizelý - prostě ho raději uklidili. Takže jsme tu měli rok a půl firmu, jejíž pobočku zavřela policie. To je vždy nepříjemné, avšak analytické domy na tuto situaci kašlaly.

Upozorňoval jste nějaké úřady, ať už u nás nebo v Německu, na vaše podezření?

Víte, já se o tom snažil psát alespoň na Twitteru, nejenom díky šortařům jsem toho věděl o Wirecardu docela dost, sdílel jsem spoustu informací. Snažil jsem se o tom alespoň v Česku psát. Vystoupil jsem na jedné obchodní konferenci, kde jsem věnoval celé své vystoupení této kauze. Pro mě se ale Wirecard stal nejen koníčkem, ale i prací. V rámci investiční společnosti Metatron Capital (partnerská společnost skupiny J&T, pozn. red.) jsem měl short akcie Wirecardu v portfoliu fondu, co mám na starost.

Kolik jste plus minus na Wirecardu vydělal?

Aby to bylo přesně, vydělali na tom podílníci fondu Long Short, tedy i já, neboť mám své vlastní úspory v tomto fondu, který spravuji. Vedle toho musím říct, že sledování osudu této firmy mě mnohému naučilo.

Co říkáte na nejzáhadnější postavu Wirecardu a manažera s českými kořeny Jana Marsalka, který se doslova vypařil ze světa a odhaduje se, že se skrývá v Bělorusku? Narazil jste na jeho jméno v uplynulých letech?

Jasně že ano. Nepochyboval jsem o tom, že má české kořeny. Chtěl jsem ho v jednu chvíli i oslovit, že mi celé dění kolem jeho firmy přijde podezřelé.

A přitom to byl on, kdo byl zřejmě hlavou všech machinací.

Ano, netušil jsem, že on je asi ten hlavní „bad boy“. Abych byl ale přesný, jsem přesvědčený, že v podvodech jelo celé vedení Wirecardu. Měli obrovskou pobočkovou síť, dělali spoustu akvizicí, to by jeden člověk nezvládl.

Podle německých kontrolorů chybí ve Wirecardu dvě miliardy eur, tedy zhruba 50 miliard korun. Kde mohou být?

Těžko říci, peníze se ztrácely a vypařovaly postupně, do mnoha a mnoha akvizic, třeba i v Rumunsku.

Odlívaly se takto peníze Wirecardu i do západních zemí?

Ne, primárně na Východ. Nemám nic proti Bhútánu, Laosu nebo Bahrajnu, ale mělo by vás trknout do očí, když obří německá fintechová společnost investuje peníze v takových zemích.

Říkáte, že v podvodech jelo celé vedení Wirecardu. Jak to, že se uprchnout před policií povedlo jen Janu Marsalkovi?

Ten byl věru dopředu připravený, vzhledem k tomu, jaké měl připravené krytí v podobě falešného vystoupení z letadla na Filipínách. Policie sice zavřela většinu vedení, nevěřím ale tomu, že by ostatní neměli plán B.

Jaký je podle vás jejich plán B?

Je to jen má teorie, se šortaři to teprve proberu. Pozoroval jsem dění kolem Wirecardu přes šest let, byly to vysoce sofistikované podvody. Takže teď nevěřím tomu, že by šli do vězení a na svých účtech měli nulu a stali se z nich důchodci na státní podpoře. Podle mě si spoustu peněz někam ulili na tajné účty. Je to ale jen moje osobní spekulace, nebo řekněme předpoklad.

No ale sednout si půjdou nejspíš…

Jenže nezapomínejte, že jeden z klíčových článků - Jan Marsalek - uprchl. To může policejní verzi klidně narušit. Já bych se vůbec nedivil, kdyby Wirecard teď někdo z Německa koupil. Dokážu si představit, že přijde například Deutsche Bank a zalepí tu díru.

Proč by to dělala?

Z reputačních důvodů, kauza je pro celé Německo velkou ostudou. Tenhle nepořádek potřebují Němci uklidit. Kauza podobných rozměrů se například stala na začátku milénia v Itálii, kdy se ze dne na den zhroutil potravinářský obr Parmalat, v té době renomovaná firma. Její dluh ale dosáhl 14 miliard eur, tedy přibližně 364 miliard korun. To je hrozné číslo.

Jak se podle vašich informací kauza v Německu nyní vyvíjí?

Například nedávno vyšlo z veřejných zdrojů v Manile najevo, že zemřel Christopher Bauer, 44 let, který byl spolu se svojí ženou již zhruba měsíc na Filipínách vyšetřován. Byl totiž vlastníkem PayEasy Solution, která pro Wirecard generovala zhruba jednu pětinu zisku.

Státní zastupitelství v Německu tento incident zatím nekomentovalo, neboť ještě nedostalo oficiální stanovisko z Filipín. Vdova Bauerová odmítá s tiskem hovořit. Na konci července došlo v německém parlamentu ke „grilování“ ministra financí Olafa Scholze a ministra hospodářství Petera Altmaiera, přičemž opozice vyvolala vytvoření vyšetřovací komise k celé této kauze.

Vraťme se ještě k uprchlému Janu Marsalkovi. Nepůsobí to na vás až moc jako špionážní film? Když vezmeme v potaz třeba spekulace, že měl údajně vědět, jak se vyrábí jed novičok…

Mám k jeho osobě názor, ale jsou to jen mé spekulace, nechci vypadat jako hlupák, to je spíš na debatu u piva. Může to být ruský špión, může z toho být námět na novou „bondovku“, ale také to může být mlha. Jisté je jedno: Marsalek měl svůj „exit“ připravený. On ani ostatní jeho kumpáni z managementu Wirecardu určitě nezůstali s prázdnou. To byly tak sofistikované podvody a odlivy velkých peněz…

Prostě nevěřím tomu, že by se dopředu alespoň finančně nenachystali na variantu, že celá aféra jednou praskne. Wirecard uměl neuvěřitelně schovávat finanční zdroje, nebyli to žádní hlupáci. Ale věřím ve spravedlnost, že si své podvody alespoň část z nich odsedí.