Článek
Padesátiletý Jan je rozvedený a žije na ubytovně. Kvůli levným půjčkám se před několika lety dostal do dluhů, které splácel tím, že si na ně peníze dál půjčoval. Spirála dluhů ho nakonec připravila o byt, starou Škodu Felicii i veškerý jeho zbývající majetek.
Nemá čím by dluhy splatil – ty ale přesto dál rostou. Aby ho stát nepřipravil o výdělek, raději nepracuje a vydělává si brigádami na černém trhu. Peníze dostává na ruku.
Janův případ je typickým příkladem „marné“ exekuce – shromáždil tolik dluhů, že celkovou sumu už do konce života nebude schopen splatit. A moc dobře to ví. Není ale výjimkou – marných exekucí zahájených jen mezi lety 2008 až 2011 je totiž více než polovina – celých 57,71 procenta.
Jsou to takové, u kterých se exekutorům za celých 10 let podařilo z dlužníků vymoci maximálně 500 korun. A jedná se (podle dat ministerstva spravedlnosti, které je uveřejňuje v důvodové zprávě svého červencového návrhu) asi o 1,5 milionu všech řízení v Česku.
Je nutné dodat, že data státu a Exekutorské komory se mírně liší. Ta v nejnovější statistice z prosince 2019 uvádí, že všech pohledávek od sta tisíc korun a výše je momentálně 772 tisíc. Ani toto číslo ale pro český stát není příznivé.
Přesto soud takové exekuce neruší – dluhy se mají platit a závazky plnit. Jak ale na systém, který očividně nefunguje a nepřináší exekutorovi ani věřiteli žádné peníze nazpět? A pokud se exekutor takovými dlužníky musí přesto zabývat, z jakých peněz na činnost pokrývá svoje náklady?
Nových exekucí ubývá, ty vícečetné rostou
Exekutorský byznys funguje jednoduše. Už od roku 2002 patří exekutorská činnost mezi podnikatelské činnosti, a tak si na svůj provoz musejí exekutorské úřady vydělat jednoduše tím, že příjmy z jejich práce převýší jejich celkové výdaje.
Pokud však více než polovina dlužníků náklady exekutorů nepokryje, je třeba hledat zdroj příjmů jinde. Zpravidla jsou jimi ti ostatní – dlužníci, kteří mají dluhy v řádech jednotek nebo desítek tisíc a peníze na to, aby je splatili maximálně do několika let. Takovým exekutoři nafouknou náklady, aby si celkové odměny dorovnali.
Systém ale stojí na hliněných nohou. Nůžky mezi malými dlužníky a těmi s vícečetnou, mnohdy marnou exekucí se totiž dál rozevírají. Počet nově zahájených exekucí sice pomalu klesá, ale naopak se zvyšuje podíl těch, které na sebe nabalují další – v říjnu 2015 bylo například více než 30 % nových řízení zahájeno u lidí s více než 10 exekucemi.
Neutěšená situace nedělá radost věřitelům, exekutorům a ani státu. Více než 860 tisíc lidí v exekuci znamená i méně jejich výdělku a potažmo peněz v jejich vlastní kapse – na čemž ztrácí státní kasa.
Po různých snahách vlády, Senátu i Sněmovny o reformu exekučního řádu se tak poslanci budou v příštích měsících snažit dosáhnout jednoho kompromisu. Bude to boj o naplnění několika cílů s protichůdnými zájmovými skupinami – dlužníky, věřiteli, malými exekutory, velkými exekutorskými úřady i politiky, kteří potřebují balancovat zájmy lobbistů i jejich voličů.
Příliš složitá „sněhová koule“
Vláda s řešením exekucí přišla v létě loňského roku. Její návrh se do paměti politiků vžil pod zkratkou „sněhová koule“ – klade si totiž za cíl určit každému dlužníkovi pouze jednoho exekutora.
Princip koncentrace všech exekucí jednotlivce na jeden úřad v oboru omezuje soutěž a v základě zvyšuje odpovědnost samotných věřitelů. Podle platné právní úpravy totiž za samotné vymáhání nic platit nemusí – náklady jsou na exekutorech, kteří dluh mají vymáhat. Změna zákona by jim ale uložila povinnost exekutorům platit za vymáhání zálohu předem.
Cíl? Novela má podle vlády nejen odbřemenit exekutory a nastartovat větší vymahatelnost, ale i přispět k tomu, že věřitelé budou více zvažovat, jestli svoje pohledávky vůbec chtějí exekučně vymáhat – třeba když vědí, že to bude předem prohraný boj.
Věřitelé jim ale naopak oponují v tom, že exekutory záloha nemotivuje a navíc na vyřešení pohledávky mohou ve frontě těch předchozích čekat i roky. Věřitel by navíc svého exekutora v případě nespokojenosti nemohl vyměnit. A odborníci se neshodují ani na tom, jak by se změna konkrétně dotýkala exekucí zahájených v minulosti, před nabytím jeho účinnosti.
„Ve velké části považujeme zvolené prostředky za nevhodné, ba i nezpůsobilé k dosažení vytyčeného cíle,“ namítala i samotná Exekutorská komora. Nebyla jediná. Zákon už měl připravený exministr spravedlnosti Robert Pelikán, následně i jeho nástupce Jan Kněžínek. Oba ale nepochodili u Legislativní rady vlády, která měla k zákonu klíčové výhrady.
Marie Benešová proto proces v Legislativní radě vlády napotřetí přeskočila. Zákon už ve Sněmovně prošel prvním čtením, je ale jasné, že se bude výrazně měnit.
Jak? „Exekutorská komora se domnívá, že zavedení principu místní příslušnosti (v nějaké formě) by vedlo k vhodnějšímu, efektivnějšímu a účelnějšímu řešení problémů,“ napovídá Exekutorská komora v zaslaných připomínkách.
„Podpořili jsme i novelu ministerstva spravedlnosti, která lepí některé problémy současné právní úpravy. Přesto nemůžeme souhlasit s jimi navrženou formou slučování exekucí u exekutora vybraného prvním věřitelem,“ řekl pak Pirát Lukáš Kolářík, když už ve Sněmovně ležel jeho návrh na zavedení teritoriality.
Místní příslušnost funguje ve většině Evropy
Právě s takovým institutem – principem teritoriality exekutorů – by poslanci včetně Koláříka nejraději chtěli promíchat vládní princip „sněhové koule“. Důvodů je několik. Samotný princip jednoho exekutora v tomto nastavení posiluje pozici maxiúřadů, které pro sebe uloví většinu pohledávek. Teritorialitu zato roky prosazuje většina samotných exekutorů, likviduje soutěž a úspěšně funguje i na Slovensku.
„Exekutoři nesmějí být vzájemně si konkurujícími podnikateli usilujícími o získání co nejvíce exekucí. Má jít o zástupce státu objektivně vykonávající právo a šetřící práva jak věřitele, tak dlužníka,“ stojí třeba v brožuře Platformy za teritorialitu soudních exekutorů, která v Česku jeho příznivce sdružuje.
Systém, který by exekutory dlužníkům přiděloval soud na základě krajské příslušnosti podle jejich trvalého bydliště, má podle nich řadu výhod: „Eliminace poptávky po pohledávkách, omezení nadužívání exekucí věřiteli, existující systém v Evropě.“ Systém neomezené územní působnosti exekutorů podle Platformy totiž funguje už jen v Albánii.
Jenže ani tento systém se zatím neobejde bez zádrhelů. Jeho kritici jsou skeptičtí třeba v tom, zda nechat volbu exekutorů na dlužníkově trvalém bydlišti. Tam se totiž řada Čechů dlouhodobě nezdržuje. Navíc podle politiků chybí vysvětlit, jak se systém změní, pokud svoje trvalé bydliště dlužník změní. A také určit, jestli změna bude platit i na nově zahájené exekuce.
„Za mě není úplně nejdůležitější teritorialita. Za mě je nejdůležitější to, jestli a jak budou ty užitečné změny platit. Protože exekuce řešíme především kvůli nánosům z minulosti. Jestli budou platit odteď do budoucna, tak si myslím, že nic nevyřešíme,“ sdělil třeba poslanec Patrik Nacher (ANO).
A jaké jsou hlavní formulované cíle budoucích debat a diskusí? Kromě motivace dlužníka, aby se vrátil do standardního života, i motivace pro věřitele, aby na složitých procesech neztratil, ale naopak vymohl víc.
Pokud by tak měla platit kombinace obou návrhů, bude se hrát zejména o velikost zálohy exekutorům a o zvýšení počtu exekutorských úřadů. Těch je na Slovensku při zavedení teritoriality dvojnásobek oproti 155 českým.
A zaměstnavatelům by to Sněmovna mohla usnadnit pomocí chráněného účtu. S firmami už počítal i vládní návrh, když stanovil, že srážky ze mzdy, které si zaměstnavatel dosud musel na vlastní náklady počítat sám, by nově musel finančně pokrýt sám dlužník. „To by zaměstnavatele motivovalo k tomu, aby dlužníka bez nákladů zaměstnal,“ formulovalo také ministerstvo.
