Česko rozdělilo manžele i rodiče a děti. Bezradnost kvůli covidu se prohlubuje

Daniel Castro pochází z nejjižnějšího cípu Brazílie. Před dvěma lety ho pracovní příležitost zavála nejdříve do Sao Paula, pak se začaly hrnout nabídky ze zahraničí. „Když jsem se rozhodl přestěhovat z Brazílie do zahraničí, dostal jsem tři pracovní nabídky a mé rozhodnutí bylo snadné. Mám velmi rád českou kulturu, už studuji jazyk, historii, učím se vařit českou kuchyni. Moje práce není jediným důvodem, proč jsem tady,“ začíná svůj příběh pro Seznam Zprávy. Co mu v Česku ke štěstí chybí, je však jeho manželka Carine.

„Po získání mého víza jsme v listopadu 2019 požádali o víza pro mou manželku. V mezičase jsme se přestěhovali do Prahy. Manželka tady nejdřív byla jako turistka a čekali jsme na schválení dalšího víza, což časově mělo vyjít – odhad pro vydání byl 60 dní a na turistické vízum tady mohla být až na 90 dní. Limit 90 dnů skončil na konci února 2020 a stále čekala na vízový proces se zpožděním. Na konci února minulého roku se už ale musela vrátit do Brazílie a do dvou týdnů se v Česku zavedl první nouzový stav,“ popisuje Daniel.

Až v září se pár dozvěděl, že vízum, které by sloučilo jejich rodinu na území Česka, bylo zamítnuto. Podle úředníků nepodali dostatek důkazů o tom, že jsou pár. „Jako důvod uvedli, že předložený dokument o manželství nebyl nějak správný, vadilo, že adresa v žádosti ženy byla jiná než ta moje, což bylo způsobeno tím, že jsme se během čekání na její vízum přestěhovali do jiného města, takže doručovací adresa logicky jiná byla,“ vysvětluje. Podle českých ministerstev se jich netýká možnost podat žádost o takzvané „Sweetheart Visa“, protože manželé nejsou občany Evropské unie.

Nezbývalo než se odvolat a čekat. Každý ve své zemi. „Na dálku zůstávám v kontaktu se svou partnerkou a zbytkem mé rodiny v Brazílii a je těžké si představit, jak tím trpí, když čekáme rok na schválení víz. Mezitím jsem se přestěhoval do jiného bytu, náš pes podstoupil operaci rakoviny prsu, adoptoval jsem další kočku. Cítíme, jak nám chybí rodinný život.“

Daniel se snažil problém řešit s českými úředníky i se samotnými poslanci a ministry. „Napsal jsem snad na každou e-mailovou adresu na parlamentním seznamu. Nic se nestalo, nikdo neodpovídal.“ Jediný, kdo se tématu chytil, byl poslanec Jan Čižinský a jeho asistent Martin Tománek. „Pan Čižinský interpeloval ministra zdravotnictví a premiéra opakovaně. Povedlo se usmlouvat nějaké změny pro občany EU, ale nic pro nás třetizemce.“

Jak Daniel několikrát připomíná, odloučení od rodiny zvládá těžko. Za nespravedlivé považuje i to, že v Česku jinak plní veškeré občanské povinnosti, ale pomoci se nedovolá. „Bydlím zde, jsem součástí společnosti, pracuji, platím daně, ale práva stejná jako ostatní nemám. Chci tady jen mít svou partnerku, která by tu se mnou trávila čas. Tak jak to umožňují i jiné země. Nedává to smysl, je to kruté a nespravedlivé,“ dodává. „Už jsem vzdal čekání a rozhodl jsem se, že se zkusím přestěhovat do Nizozemska, kde je vízový proces rychlejší a lehčí. Moje žena mi nyní z Brazílie drží palce, aby mě zvolili ve výběrovém řízení do nové práce, a mohli bychom tak žít v Amsterdamu.“

Poslední dva týdny strávil v Brazílii s rodinou. „Bylo opravdu smutné strávit s nimi ten čas s vědomím toho, že se za pár dní budu vracet sám.“

„Náš příběh je trochu složitější – naše rodina se ocitla v byrokratickém vakuu,“ začíná popisovat svůj případ Ruska Nataša. V Praze studuje psychologii a její nejmladší, jedenáctiletý syn dělá profesionálně balet na Taneční konzervatoři v Praze. Její dva dospělí synové žijí v dalších evropských zemích – jeden se oženil a zůstal ve Francii, druhý studuje v Budapešti. Její rodiče a bratr pak žijí ve Švýcarsku. „Jsme velmi multikulturní rodina. Problémy jsme začali řešit až v Česku,“ říká a popisuje, že jen její manžel zůstal v Rusku.

„Pracuje pro mezinárodní televizní společnost v Rusku. Jsme manželé více než dvacet let, máme spolu tři syny. Několikrát jsem já i můj manžel žádali českou vládu, aby mu umožnila přijet nás navštívit, že budeme dodržovat všechna pravidla: testy, karanténa, řádné pojištění. Je tomu téměř rok, co jsme neustále odmítáni. Mám starší rodiče, kteří jsou švýcarskými občany, a nemohu je navštívit, protože tu není nikdo, kdo by mohl zůstat s mým synem.“

Ani Nataša se svým mužem nezůstávají pasivní a snažili se oslovit lidi napříč českým politickým spektrem. „Napsala jsem už tolika lidem a každé jejich odmítání je velmi bolestivé. Jednou můj muž dokonce obdržel lejstro, ve kterém bylo uvedeno, že se může sejít v nouzovém stavu se svým synem, pokud já potřebuju k rodičům. Podmínkou ale bylo, že se musíme rozvést, a soud by tak schůzku mohl učinit oficiální,“ popisuje.

Protože se jí žádné kloudné odpovědi nedostalo, i ona oslovila Martina Tománka, kterého skupina těchto rozdělených rodin přijala jako svou spojku se Sněmovnou. „Když jsem pana Tománka oslovila, zdál se být překvapený. Moje situace totiž zjevně nezapadá do žádných tabulek a neodpovídá běžným kritériím. Jsme manželé, můj manžel má vízum, ale protože se jedná o turistické vízum C, nemůže se dostat do Česka. Vzhledem k tomu, že pracuje jako novinář, se nemůže se mnou sejít jako člen rodiny.“ Vysvětluje, že tento typ víza její muž jako novinář potřebuje pro případ nouze v Evropě. Kdyby požádali o vízum pro setkání v České republice, jeho francouzské vízum by bylo automaticky zrušeno. „To francouzské platí na pět let, to české by bylo na rok. Znamenalo by to, že by v určitém časovém období zůstal bez cestovních dokladů a to je pro jeho práci nepřijatelné. České vízum také znamená, že by se do Česka musel pro jeho obnovení vracet.“

Nataša se nejvíc obává o svého jedenáctiletého syna. „Studuji tady v Praze psychologii, takže moc dobře vím, jaký dopad tady ta situace může mít na zranitelnou skupinu, kterou můj syn bezpochyby je. Jak mám dítěti vysvětlit, co znamená lidskost a laskavost, když jsme (podle mě rasisticky) označováni jako třetizemci? Nejsme turisté a zapomínáme, že nejdůležitější je duševní zdraví dítěte: ony jsou naše budoucnost, ony nám jednou budou pomáhat. A dnes jsou nejenže vytrženy z komfortní zóny, školy, každodenního života, ale i obviňovány ze šíření nemoci. Navíc je jim neoprávněně odepřeno setkání s jejich nejbližší rodinou. Můj syn se stal extrémně citlivým, má problémy se spánkem,“ vypráví Nataša.

Sama si pokládá otázku, na kterou si hned i odpovídá. „Spousta lidí by se mohla ptát, proč tedy nejedu já do Ruska, když jsem tak zoufalá. Jenže naše šestičlenná rodina se v Rusku sejít nemůže. Jsme rozptýlení po Evropě, mám ještě ve Francii nevlastní dceru. Tady v Česku mám kočku a psa. Můj syn má každý den baletní hodiny, které teď probíhají online a neustále se mu ve škole něco mění. V Rusku bychom byli navíc dva týdny v karanténě a na tak dlouho si nemůže dovolit ve škole chybět.“

Seznam Zprávy pro komentář k situaci neumožňování setkávání prokazatelně sezdaných párů oslovily advokáta Tomáše Verčimáka. Je v pořádku, aby takto ministerstvo zabránilo setkávání dokazatelně sezdaných párů? A jak se tyto rodiny mají bránit?

„Podle mě to není v pořádku. Ale i přesto, že platí ochranné opatření, tak platí možnost podávat si žádosti o dlouhodobé vízum. Ještě je tu možnost, že lze podle zákona poslat žádost o upuštění od osobního podání žádosti. Pokud tomu ale ambasáda nebude přístupna, tak ten člověk nemá praktickou možnost. Pak je otázka bránit se vůči tomu, že člověka neobjednají nebo mu nedají termín v přiměřené době prostřednictvím soudu. Tady ve finále je nějaký veřejný zájem na zachování veřejného zdraví, jsou přijata opatření, to je v pořádku,“ říká Verčimák. Na druhou stranu se dle něj nesmí zapomínat na to, že jde o zásah do soukromého života.

„A ten musí být přiměřený. A tady si myslím, že pokud je třeba ambasáda v Rusku zavřená, vůbec nepřijímá žádosti, strašně dlouho to trvá, tak je to porušení subjektivního práva lidí z Listiny základních práv a svobod. V případě zamítnutí ambasádou je nutné okamžitě podat opravný prostředek, kde je lhůta 15 dnů,“ dodává advokát.

Tomáš Verčimák rozumí požadavku na veřejný zájem, aby v Česku nepobývali cizinci, kteří tady jsou účelově, a že přístup k žadatelům musí být opatrný. „To, že tady nechceme za každou cenu nějaké podvodníky, kteří se vydávají za rodinné příslušníky, je v pořádku, ale musí to být přiměřené a nesmí to semlít ty běžné rodinné příslušníky a zasahovat nejen do jejich života, ale i do života těch občanů.“