Česko má co dohánět, říká zástupce WHO. Klíčové je očkování, obavy lidí chápe

Stoupající čísla infekcí v Česku jsou znepokojivá pro epidemiology i lékaře. Oproti loňskému roku je tu nakažlivější varianta delta, ale také očkování, které účinně chrání před vážným průběhem covidu-19.

O lidech, kteří z různých důvodů váhají s očkováním, jsme mluvili se Srđanem Matićem, zástupcem Světové zdravotnické organizace v Česku. Probrali jsme také, jak politizace covidu škodí, ale je do jisté míry nevyhnutelná. A především jsme probrali to, jak je na tom česká proočkovanost v mezinárodním kontextu.

Jak si stojí Česko ve srovnání se zbytkem Evropy z hlediska očkování?

Především je třeba říci, že Česko je se svou proočkovaností někde uprostřed, srovnáváme-li jej v rámci států Evropské unie. Pokud referenční skupinu rozšíříme na celou Evropu, tak jsou na tom Češi o něco lépe. Ve východní Evropě je totiž řada států, které mají opravdu nízkou míru očkování.

Když se naopak podíváme zblízka jen na střední a východní Evropu, vidíme, že Česko a Maďarsko v této skupině vedou a mají vysokou míru očkování, zvláště v porovnání třeba s Bulharskem nebo Rumunskem. To jsou přitom také státy EU a mají tedy díky centrálnímu nákupu vakcín podobný přístup k očkovacím dávkám jako Češi. Celkově bych tedy řekl, že na tom Česko není špatně, ale rozhodně má ještě co dohánět.

Jaké jsou podle vás hlavní problémy, na kterých nyní Česko musí zapracovat?

Jedním z nejvážnějších problémů je množství starších občanů, kteří zatím nejsou očkovaní. Oficiální čísla mluví o přibližně 400 tisících lidech, kterým je přes 65 let a kteří nejsou očkovaní. To jsou přitom lidé, kterým hrozí statisticky nejvyšší riziko vážného průběhu covidu nebo úmrtí kvůli covidu. Myslím, že to by měla být oblast, kde se napnou všechny prostředky, aby se tuto mezeru povedlo zacelit.

V čem se liší různé přístupy k vakcinaci napříč zeměmi?

Monitorujeme očkovací kampaně po celém světě. Většina zemí má podobný soubor priorit, podle kterých určuje pořadí vakcinace různých skupin. Všude jako první dostali vakcínu lidé pracující ve zdravotnictví, lidé nad 70 let a lidé pracující v klíčových sektorech (anglicky „essential workers“).

Některé země ale ponechaly tato omezení mnohem déle. Česko relativně rychle otevřelo očkování i pro mladší lidi. A z dat vidíme, že země, které dříve umožnily očkování mladším lidem, dnes mají nižší podíl očkovaných právě mezi staršími lidmi.

Dá se tedy říci, že Česká republika dosáhla na vyšší procento proočkovanosti i díky tomu, že očkovala hodně mladých lidí. Nyní má v Česku dokončené očkování asi 57 % lidí. Dalo by se ale říci, že to je ta část populace, kterou bylo jednoduché naočkovat.

Jak se zájem o očkování změnil?

Na začátku roku 2020 byl o očkování ohromný zájem. Lidé zkoušeli předbíhat, chtěli se registrovat za každou cenu…

Těžko si představit lepší reklamu na očkování než snahu bohatých lidí předbíhat a uplácet, aby dávku získali…

Ano, tehdy byl o očkování neuvěřitelný zájem a vakcín bylo málo. A teď jsme v úplně jiné situaci. Vakcín je v Česku dostatek, ale máme tady populaci, která je z různých důvodů neočkovaná. Je důležité pochopit, kdo jsou tito lidé, kteří s očkováním váhají.

Z dat vyplývá, že jsou to obvykle starší lidé, lidé s nižším vzděláním nebo lidé žijící v tísnivějších finančních podmínkách. A samozřejmě jsou tu i lidé, kteří věří některým mýtům nebo spikleneckým teoriím, ti se obvykle očkování chtějí vyhnout.

Jak může vláda očkování účinně podpořit?

Sledujeme, že nedůvěra ve vládu nebo v autority obecně přímo souvisí s nedůvěrou v očkování. Čím méně lidé věří veřejným institucím a médiím, tím spíše budou váhat s očkováním. Proto je tak obtížné s tím něco dělat.

Zároveň ale platí, že je tady hodně praktických překážek, které brání lidem jít si pro vakcínu. Když je pro někoho obtížné získat termín, často to nakonec vzdá. Na začátku roku si pamatujeme problematickou a složitou registraci k očkování. Lidé, kteří se na internetu neorientovali, měli s registrací potíže. Na začátku byly také velké zmatky ohledně toho, kde se bude očkovat, zda u obvodních lékařů, v nemocnicích či očkovacích centrech, nebylo to přehledné. V Česku byli lidé, kteří tu sice žijí, ale bez rodného čísla se dlouho nemohli registrovat.

Dalším problémem je reálná dostupnost očkování v dané lokalitě. Nejvíce lidí se očkovalo v očkovacích centrech. Lidé, kteří žijí mimo velká města, však měli cestu na očkování komplikovanou. Museli si zajistit odvoz do očkovacího centra a zpět, trvalo to celý den, to není maličkost.

Jaký je hlavní důvod, proč váhají s očkováním lidé, kteří mají do očkovacího centra blízko?

Nejčastěji jde o obavu z vedlejších účinků vakcíny. Vedlejší účinky se vyskytují, obvykle jsou mírné a nedůležité. Třeba mají lidé zvýšenou teplotu po dobu jednoho nebo dvou dní. A to pro ně znamená, že po tu dobu nemohou pracovat. Znamená to pro ně výpadek v příjmech. To je věc, kterou lidé pochopitelně zvažují.

Musíme to vnímat v kontextu všech těch ostatních dopadů, které pandemie na lidi měla. Museli zůstat doma kvůli dětem, když byla zavřená škola, mnozí museli být v izolaci kvůli tomu, že přišli do kontaktu s někým nakaženým, to všechno mělo ekonomické dopady.

Něco z toho by šlo napravit. Stát by například mohl nabídnout lidem finanční kompenzaci v plné výši denního výdělku, pokud lidé zmeškají práci kvůli očkování.

Máte příklad země, která to dělá dobře?

Celkem podrobně znám situaci v Dánsku, které se s tím vypořádalo velmi dobře. V Dánsku lidé nepocítili žádné negativní ekonomické dopady tohoto typu. Pokud třeba někdo přišel do kontaktu s člověkem, který měl covid, musel se izolovat doma. Automaticky se na takového člověka pohlíželo, jako kdyby pracoval z domova. Dostal tedy plnou mzdu.

Pokud někdo v Dánsku onemocněl, šel na nemocenskou, která je rovněž 100 % mzdy, takže opět žádný dopad. Osobně znám příklady takových lidí, a vidím to i na datech. Dánsko také nabízí plné proplacení ušlé mzdy, pokud máte vedlejší účinky po očkování a musíte zůstat doma. Lidé v Dánsku tedy byli ušetřeni finančních strastí spojených s covidem. Je to ale pochopitelně příklad úplně z opačného konce spektra…

Když mluvíme o spektru, vidíte v datech rozdíl mezi tzv. východní a západní Evropou?

Je těžké přesně popsat ty mechanismy, které způsobují ten rozdíl. Ale ten rozdíl tu je a je patrný na první pohled. Česká republika a Maďarsko jsou na tom relativně dobře ve srovnání se zeměmi té takzvané východní Evropy, ale ne tak dobře, jako země na tzv. Západě. Srovnejme Francii nebo Portugalsko, kde je proočkovanost přes 80 procent, s takovým Rumunskem a Bulharskem s 30 a 20 procenty. A to je pořád ještě EU.

Boj s covidem je do značné míry věcí politickou. Do jaké míry to má vliv na účinnost opatření a na očkovací snahy?

Obecně není dobré politizovat problém, jehož řešení vyžaduje odborný přístup. Když máte právní problém, jdete za právníkem, když stavíte budovu, jdete za architektem, a s problémem týkajícím se veřejného zdraví byste měli jít za odborníkem na veřejné zdraví. To je jasné.

Nutno ale dodat, že politizace covidových témat se nedělá jen v Česku. To se dělo skoro ve všech zemích světa, i když třeba různými způsoby. A obecně to věci rozhodně neprospělo.

Zpětně vidíme, že hodně pomáhalo mít připravenou jasnou a srozumitelně komunikovanou strategii. Tu strategii bylo samozřejmě nutné měnit a reagovat na aktuální vývoj. Stále to ale byl nejlepší způsob, jak aplikovat aktuální poznatky a bojovat s tím problémem účinně a pomocí ověřených postupů.

Země, které rapidně měnily strategie ze dne na den… To vytváří problémy. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že pandemie není jen zdravotní jev. Je to také jev společenský. Má společenské dopady, má ekonomické dopady, ovlivňuje vzdělávání… Proto je nemožné zcela oddělit pandemii od politiky.

Jak si v tomto ohledu podle vás vedlo Česko?

Řekl bych, že Česko se opravdu snažilo kompenzovat negativní dopady pandemie. To se v řadě zemí nedělo. Samozřejmě se můžeme ptát, zda to stačilo, ale rozhodně tu byly snahy snížit ekonomické dopady. Takže nebylo to sice zcela prosto politiky, ale to samo o sobě není špatně.

Něco jiného je ale politizace otázek, které měly být řešeny čistě na základě reálných vědeckých výsledků. To je zcela jasná chyba.

Je zřejmé, že v Česku se rozjela další vlna epidemie. Nabývá na intenzitě a už ji pravděpodobně není možné snadno zastavit. Co by teď mělo být hlavní prioritou, aby nedocházelo k takovým ztrátám na životech jako během konce roku 2020 a jara 2021?

Viděl jsem několik různých predikcí, a jsou to samozřejmě spekulace. Není podle mne možné nyní říci, jak přesně bude tato vlna vypadat. Odborníci se ale shodují na tom, že riziko je nyní velké a čísla nákaz dále porostou. Nevíme, kde se růst zastaví, a nevíme, do jaké míry se podaří ten nárůst zbrzdit nějakými opatřeními.

S jistotou ale můžeme říci, že je tu velké riziko, že covidem onemocní velké množství lidí. Řada lidí není očkovaná vůbec a další jsou sice očkovaní, ale již dávno.

Po šesti až devíti měsících už očkování neposkytuje takovou ochranu. Ochrana klesá také u těch, kteří přežili infekci covidem. Nevíme zatím přesně, zda k tomuto poklesu imunity dochází u všech lidí rovnoměrně, ale rozhodně k reinfekcím dochází. To všechno komplikuje naši schopnost predikovat následující vývoj. Riziko je ale velké. Velké množství lidí těžce onemocní a řada z nich zemře.

Čím se nadcházející vlna liší od té loňské podzimní vlny?

Kdo sleduje komunikaci českého Ministerstva zdravotnictví, ví, že si vážnost situace uvědomuje. Minulý rok mluvili o tom, že epidemie je na ústupu nebo že nebezpečí už nehrozí, chovali se, jako kdyby bylo po všem. To letos nevidíme, což znamená, že si riziko uvědomují.

Jedním z problémů ovšem je, že dodržování jakýchkoli opatření je nyní nesmírně nízké. Přitom je zcela klíčové, abychom omezili počet rizikových kontaktů mezi lidmi. A abychom snížili pomyslné „promíchávání“ populace. To je totiž hlavní důvod, proč se virus snadno šíří. Lidé se shromažďují, setkávají, chodí do školy, pracují, nikdo nenosí respirátory…

To se musí změnit. Je potřeba snížit počet kontaktů. A není to dnes problém jen v Česku, ale i v řadě dalších zemí.

Čísla nakažených stoupají. Znamená to, že lidé, kteří se dosud neočkovali, už promeškali svou šanci se chránit?

Rozhodně se vyplatí se nechat očkovat i nyní. Právě nyní. Pokud se necháte očkovat zítra, tak máte za tři týdny druhou dávku a za pět týdnů budete mít velmi vysokou úroveň ochrany. Nevyplatí se váhat. Čím dříve se nyní budete očkovat, tím lépe pro vás.

Doporučil bych očkování každému, i lidem, kteří v minulosti prodělali a přežili infekci covidem. Jděte a nechte si píchnout vakcínu. Výrazně to sníží riziko, že vážně onemocníte nebo dokonce zemřete kvůli covidu.

Pandemie neskončila. Bude to globální problém – podle mého odhadu – ještě aspoň rok. Nedokážeme předpovědět, jaké varianty přijdou a zda budou agresivnější nebo se budou snáze šířit. Proto je nesmírně důležité v zemi zvyšovat míru ochrany před očkováním. Na to se nesmí rezignovat.

Čísla infekcí a hospitalizací, která se zpožděním roku a měsíce kopírují čísla loňská, není to povzbudivý pohled. Je podle vás nějaký důvod k optimismu, že tentokrát ta vlna nebude mít tak ničivý dopad?

Rozhodně je jiné to, že tu máme zatím 57 % české populace, která je plně očkovaná. To je důvod k optimismu. Uvidíme zřejmě opět vysoká čísla infekcí, ale věřím, že méně lidí bude mít vážný průběh, který vyžaduje hospitalizaci. Loni jsme tu měli i přes dvě stě covidových úmrtí denně. Podle mne je nepravděpodobné, že to bude letos takto tragické.

Ale je potřeba dodat, že je tu další důvod k obavám, a to jsou dlouhodobé následky po infekci, tzv. long covid. To je podle mého důvod k opatrnosti. I lidé, kteří měli mírný průběh infekce, mohou mít dlouhodobé, mnohaměsíční následky. Budou vyžadovat rehabilitaci, budou mít neurologické problémy, kardiovaskulární problémy, budou potřebovat dlouhodobou lékařskou péči. A to vše kvůli tomu, že byli infikováni.

Covid je velmi vážná nemoc. I když nezemřete, i když neskončíte na ventilátoru, je to vážná choroba. Mnohem vážnější, než jsou ostatní respirační onemocnění, na která jsme zvyklí. Je horší než rýma, je horší než chřipka. Je to nebezpečný patogen a dodnes popravdě není úplně přesně popsáno, co všechno virus v lidském těle napáchá. Jsou lidé, kteří měli mírný průběh, ale dlouhodobé následky.