Česko jako střecha Evropy. Kam mizí voda, která u nás chybí?

Česko má přitom 4. nejmenší zásoby v Evropě. Umíme si vody vážit a co musíme udělat pro to, abychom o vodě, která hučí po lučinách, nezpívali jen v české hymně? Hostem speciální Výzvy byl ředitel úseku hydrologie Českého hydrometeorologického ústavu Jan Daňhelka. Celý rozhovor si můžete pustit v úvodním videu. Nejzajímavější odpovědi nabízíme níže:

My jsme tedy viděli, že v posledních dnech na několika místech v Česku pršelo, i v květnu jsme několikrát vytáhli deštníky. Znamená to, že nám prší na lepší časy?

Doufejme, že to pomůže zmírnit projevy sucha, které máme. Ostatně, viděli jsme to třeba v těch posledních 2 letech, kdy, vlastně i loni, květen byl relativně vlhký a chladnější. Otázka ovšem je toho dalšího vývoje, protože, opravdu vrchol sucha většinou u nás nastává až v tom letním období, a to spíš v jeho druhé polovině. Srpen a může se protáhnout až do října, v některých případech klidně může přetrvat až do zimy nebo skončit až s dalším jarním táním.

Jak ty květnové srážky pomohly, na to se ptá první divácký dotaz. Konkrétně se ptá pan Pavel Petr: „Pomohly květnové srážky? Zdánlivě se vše zazelenalo, jak jsou ale na tom zásoby podzemních vod a jaký je stav vodních toků?“

Pomohly. Je to přesně vidět, že se zazelenalo, to znamená vegetace na ty srážky čekala, jakmile přišly, tak je dokázala využít. Zlepšil se i stav a nasycení půdy, jak v té horní vrstvě, tak v těch nižších profilech. Co se týče podzimních vod, tak tam je problém v tom, že jednak ten deficit tam byl už dlouhodobě budovaný. To je opravdu těch pět let, tam se pořád projevuje ten pokles od roku 2015, asi spíš ta situace trvá a prohlubuje se.

K suchu se vyjádřil skoro každý. I prezident Miloš Zeman, ten řekl, že sucho je pro Česko, když budu citovat, „zásadnější problém než současná krize kolem epidemie nového typu koronaviru“. To řekl tedy nedávno prezident Miloš Zeman. Zapomínalo se pod rouškou epidemie na sucho?

Samozřejmě epidemie v tu chvíli všechno důležité nebo všechno ostatní přebila a v myslích jak médií, tak i ty pozorované dopady toho sucha. V okamžiku, kdy nechodíte tou krajinou, tak asi obecně člověk vnímá trošku méně, na druhou stranu je potřeba říct, že to sucho opravdu vrcholí potom, v těch nejhorších projevech vždycky v létě. Opravdu pociťovat to, že voda už není, začínáme většinou až později v té sezoně. Ten vrchol, pokud se nebude příznivě vyvíjet situace se srážkami, nás teprve čeká. To, že by už v tuhle chvíli ta voda někde došla, tak jsem zaznamenal informace z obcí, kde už narazily na možnosti jejich lokálních vrtů, ale nebylo to celoplošné.

Sucho si počkalo, jak vy osobně jako odborník přesvědčujete lidi ve svém okolí, že je to opravdu velký problém? Narážíte na to, že stačí, že zaprší a lidé prostě si řeknou: „Fajn, tak vždyť je tady déšť, tak na sucho zapomenu, voda tady byla.“

Psychologicky to samozřejmě tak působí a nepříznivé u toho sucha je, že to je fenomén, který se vlastně vyvíjí velice dlouho. A druhá věc je, že dopady na velkou část lidí vlastně nejsou zas až tak hmatatelné, protože když si vezmete, u nás 98 % obyvatel je napojeno na vodovodní sítě, tzn. nejsou závislí na nějakém individuálním zdroji a většinou ty dodávky jsou zabezpečovány. To, že byste otočili kohoutkem a voda vám netekla, je případem spíš nějakých menších obcí, které jsou závislé na lokálním zdroji. Zatímco v Praze, v Brně, ve velkých městech ta voda teče. Takže tam to vnímání naléhavosti té situace nutně musí být trošku menší.

Ptá se pan Novák: „Které regiony jsou suchem ohroženy nejvíce? Proč právě ony? Dá se říct, že si to více, v uvozovkách, odnesou lidé kolem Prahy a třeba ve východních Čechách můžou být bez obav?“

Zrovna oba dva tyhlety regiony patří určitě mezi ty, které jsou ohroženy suchem nejvíce. Spolu s jižní Moravou. Ono to platí obecně, čím vyšší nadmořská výška, tak těch srážek tam přibývá. Třeba oblast středních Čech, ve stínu Krušných hor, potom jižní Morava, ale vlastně i Polabí trpí v těch nižších nadmořských výškách.

Ptá se pan Josef Zahálka: „Souvisí sucho nějak s kolapsem lesů? Lesy prý tvoří mikroklima, ochlazují okolí, přitahují déšť.“

Ano. Lesy tvoří mikroklima a ochlazují okolí, takže zcela jednoznačně to, že les vlastně vykácíme nebo kůrovec ho zničí a potom je vykácený, tak se zcela jednoznačně mění mikroklima dané lokality.

Takže za to může i kůrovec?

Je otázka, co bylo dřív, protože ten kůrovec napadá stromy, které už jsou oslabeny. Ono je to vlastně velice jednoduché, když si představíte, že vyjdete z lesa na pole, které je už sklizené, řekněme, na přelomu července, srpna, tak je jednoznačně vidět, jaký je tam rozdíl. V tom lese přece jenom ta vlhkost je, když vyjdete na to pole, tam ta holá půda prostě není chráněná, takže tam se ty projevy sucha objevují daleko naléhavěji.

Váš kolega, hydrolog Zdeněk Hrkal, řekl, že množství ve vodě a množství vody ve světě nebo na světě neustále je, bylo a bude stejné. Voda se podle něj v některých oblastech objevuje ve větších množstvích a v některých potom v menším množství. Kde je tedy ta voda, kterou my nemáme dnes?

Někde jinde.

Kde jinde?

Celý ten systém je ohromně dynamický. V tuhle chvíli, když se spolu bavíme, tak vlastně minulý týden byl tajfun, byl vlastně hurikán nebo tropická níže, která šla na Bangladéš, samozřejmě se tam vypršela. Na druhou stranu, my jsme měli relativně deštivý a chladnější květen. Ve Velké Británii to byl měsíc, který přinesl nejvíc slunečního svitu, takže je vidět, že ty posuny v tom regionálním rozložení toho, kde se ty srážky vyskytují, to je přesně to, co způsobuje tu variabilitu.

Takže voda, která chybí v naší půdě, teď současně je v Bangladéši.

Můžeme to tak v nadsázce říct. Je zkrátka někde jinde, v severní Evropě, ve Skandinávii, tam může být vlhčeji, může se vypršet nad oceánem. Další věc je, že obecně teplejší vzduch je schopen vlastně pojmout víc té vody, tzn. vzduch, který je okolo vás i v horkém letním dni, tak obsahuje vodní páru. Ale obsahuje ji tak málo, že není schopen vlastně z ní vytvořit kapky a pršet, ale čím je ten vzduch teplejší, tak tím je schopen právě takhle, v uvozovkách, z hlediska deště neužitečně tu vodu vázat sám v sobě, ale objemy celosvětově ve srovnání třeba s tím, kolik vody je daný okamžik v ledovcích, v oceánu, v řekách, jezerech, to není zas až tak velké množství, abychom si nemysleli, že se veškerá voda vypařuje v tom vzduchu a je jenom tam.

A co my můžeme udělat pro to, abychom tady tu vodu měli? Já narážím i konkrétně na další výrok pana Hrkala, který řekl, že Česká republika se přirovnává ke střeše Evropy, konkrétně: „Ono to není nadsázka, protože skutečně veškerá srážková voda, která dopadne na naše území, od nás odtéká pryč. My jsme kuriózně jediný stát v Evropě, do kterého žádná voda nepřitéká. Primárně za to my nemůžeme, ale může za to geomorfologie a také praotec Čech, tím, že nás zavedl právě sem.“ Měl nás zavést tedy trochu dál a byli bychom na tom líp?

To je otázka, nicméně samozřejmě to, že jsme opravdu na rozvodí, na střeše Evropy, tak to je pravda. V Evropě máme 4. nejmenší zásoby vody, což je dáno přesně tím, že vlastně my máme jenom tu vodu, která u nás vyprší, zatímco Nizozemí, tak tam vlastně přitéká voda z poloviny Evropy prostřednictvím Rýna a můžou vlastně s tou vodou nějakým způsobem počítat nebo aspoň jim projde přes území, tak nám opravdu, co nespadne, tak s tím nějakým způsobem hospodařit nemůžeme.

To tedy znamená, že máme složité přírodní podmínky, ale co s tím máme dělat? Jsme odsouzeni k suchu?

Nejsme odsouzeni k suchu, v žádném případě. My se musíme naučit hospodařit s tou vodou, kterou máme, což znamená, že musíme tu vodu, místo aby se od nás dostávala co nejrychleji pryč, tak si ji tady nějakým způsobem podržet. Ať v krajině, nebo v případě potřeby jejího použití, tak třeba v těch vodních nádržích.

Co nemáme dělat, abychom tu situaci ještě nezhoršovali?

Jako velký problém vidím jakost vody, ono je to možná trošku paradoxní, ale když se podíváte, země, která má daleko nejvíce vodních zdrojů na obyvatele na Zemi, tak to je Bangladéš, kam přitéká Brahmaputra, Meghna a Ganga jako největší veletoky nebo jedny z největších asijských veletoků. Takže oni tam mají neuvěřitelné množství vody a přitom trpí nedostatkem, trpí problémy, s tím, že vlastně nemají vodu pro to, aby ji spotřebovávali, a to díky tomu, že ta voda je kontaminovaná a zničená z hlediska jakosti.

Jakých dopadů sucha se má nejvíce bát obyčejný člověk?

Já jsem optimista, já si myslím, že když se budeme bát, tak si moc nepomůžeme.

Tak před čím by měl být ostražitý nebo co by mu mohlo hrozit?

Asi bychom měli přemýšlet o tom, aby opravdu to naše vodní hospodářství, ta infrastruktura pro zabezpečení zdraví a života, což je hygiena, což je zásobování vodou, abychom drželi krok s tou dobou, protože sucho a dopady sucha se budou vyvíjet. Otepluje se a vlastně to, proč se setkáváme s těmi dopady ve větší míře, než byly třeba dopady na přelomu 80., 90. let, kde ty srážky chyběly ve velice podobné míře, je, že ta teplota byla v průměru o stupeň nižší.

Jaké dopady bude mít zemědělské sucho na nás jako na spotřebitele? Znamená to, že se budeme muset připravit na masivní zdražování některých potravin nebo že některé potraviny prostě třeba v regálech nenajdeme, příklad brambory?

Ta korelace mezi suchem a úrodou tam je, ona není tak úplně jednoduchá, protože každá ta plodina je citlivá v jiné fázi svého růstu. Zatímco třeba pro obiloviny některý ten rok, byť suchý, může být vlastně bez problémů a můžou zaznamenat i výnosy, tak třeba pro nějaký druh zeleniny to může být opravdu katastrofální. Nedokážu úplně predikovat, jestli zdraží rajčata. Těch faktorů je tam spousta.

Další divácký dotaz je z Twitteru. Ptá se Abby. To není spíš otázka, ale možná i doporučení. „Omezení napouštění bazénů, to nepomůže. Pomůže přestat všude pěstovat řepku, zmenšit pole, znovu vybudovat remízky a meze, vyčistit potůčky, rybníčky a myslet dopředu a ne na okamžitý prospěch.“ Je to recept, který byste vzal za svůj?

Určitě platí to, že zmenšit ty rozlohy, vybudovat remízky, meze, tohleto všechno je první záležitost, na kterou musíme myslet, protože ta struktura zemědělské krajiny opravdu není vhodná pro to, aby vlastně podporovala schopnost retence té krajiny, to určitě i ta dlouhodobá vize, to je často, co se debatuje, i to přetržení těch vlastnických vztahů. Zatímco zemědělec, který vlastně dělal na svém malém políčku za svým statkem, tak měl k půdě vztah.

Tedy větší odpovědnost za tu půdu.

Měl samozřejmě za to vyšší odpovědnost a zejména za dobu komunistů se úplně zpřetrhaly tyhlety vlastnické vztahy a často je i ten problém, že vlastně ten, kdo na tom hospodaří, tak často těch majitelů může být u jednoho políčka více a jeden je v Austrálii, druhý v Holandsku, jeden na druhém konci republiky, takže se opravdu velice těžko nějakým způsobem ten vztah takhle vybudovává.

A co to zmiňované napouštění bazénů? To asi hodně Čechů teď bude řešit.

No, letos to k moři moc nevypadá. Ono záleží místo od místa. Samozřejmě, to, že by ten objem toho bazénu nějakým způsobem zcela zahýbal s tou hydrologickou bilancí, to v měřítku České republiky samozřejmě nezahýbá. Ani tady v Praze, když napustíte dětem bazének a nalijete do něj 500 litrů vody, tak to v žádném případě schopnost Želivky dodávat vodu neohrozí. Na druhou stranu, představte si malou vesnici, která je právě závislá na tom zdroji vody, kterým je jedna studna, jeden vrt, z nějž dodává vodu, a v okamžiku, kdy tam začnete napouštět ten bazén, tak opravdu může dojít k tomu, že vlastně vezmete v tu chvíli tlak z celého toho vodovodu a někoho omezíte. Kdo je nahoře nebo kdo je o pár metrů výš. A tím, že vy napouštíte bazén, tak opravdu mu tu vodu můžete zcela vzít. Takže samozřejmě jsou i lokality, kde zákaz napouštění bazénů má smysl, hlavně tam, kde opravdu ty zdroje jsou malé a nedostatečně kapacitní. Typicky v těch malých vsích, kde to je jeden vrt nebo jeden pramen.

Ono to není jenom o bazénech, ptá se Helena Dvořáková: „Jaká je podle vás správná cesta k té dobré pomoci. Restrikce obcí vůči obyvatelům, zákaz zalévání, mytí aut a napouštění bazénů, nebo dotace pro obce na vybudování lepší hydrologické infrastruktury, nádrž na dešťovou vodu, obecní vrty?“

Ona správná cesta není jedna univerzální, která by platila úplně všude, takže dovedu si představit, že ta restrikce obcí vůči obyvatelům opravdu může být v tuto chvíli tím jediným řešením, jak zabezpečit vodu pro obyvatele, třeba na takovém příkladu, o kterém jsme se bavili před chvilinkou. Na druhou stranu, já si myslím, že trošku tam v tom chybí taková ta osobní odpovědnost. Tedy, aby každý sám se zamyslel nad tím, jestli tu vodu opravdu spotřebovává a neomezuje tím někoho jiného nebo neohrožuje tím dodávky vody pro někoho jiného.

A kdybyste doporučil, aby otočili kohoutkem a zavřeli vodu? V jakých případech? Kdy to můžeme ušetřit obecně, jako člověk, jedinec, v tom svém denním životě?

Pravda je taková, že my jsme vlastně, co se týče osobní spotřeby v průměru na obyvatele, i pod limity, které Světová zdravotnická organizace udává jako hygienicky bezpečné. My jsme opravdu jako v tomhletom velice úsporný národ. A těch 82, 85 litrů, kolik to osciluje, to je vlastně ve srovnání s Evropou velice málo. Nicméně, já jsem se samozřejmě, hlavně v těch posledních letech, začal sám sebe trošku víc pozorovat…

Co jste vypozoroval?

Vypozoroval jsem několik zajímavých věcí. Zajímavá věc byla třeba to, že jsme přešli z trávníku na čistě nezalívaný trávník. Tedy trávník u nás je dosívaný kostřavami, které té vody potřebují méně. Není to anglický trávník, ale nezaléváme prostě trávník ani další rostliny, které na té zahradě jsou. Trošku jsme přešli na odolnější druhy, to je jedna věc. Druhá věc. Možná je to taková maličkost, ale zpozoroval jsem, že když potřebujete teplou vodu, kterou používáte na umytí, holení a podobně, tak se snažím zamyslet nad tím, jestli tu vodu, než odteče, jestli ji nedokážu nějakým jiným způsobem využít. Takže je to přesně tak, že konvičku napouštíme zásadně s tou vodou, která by jinak odtekla, než se rozteče ta teplá, kterou si pak ocáknu obličej, když ráno vstávám.

Takže ani kapka vody u vás nepřijde nazmar?

Takhle to zase určitě není. Ale člověk se o tom se snaží nějakým způsobem přemýšlet. Já si myslím, že to je spíš psychologická záležitost, ono je to ostatně vidět i v tom světě dostupnosti vody a vnímání ceny vody nebo hodnoty vody. Já jako hydrolog bych se musel stydět, kdybych aspoň takovéhle menší věci se nesnažil dělat a sám za sebe, ale často bývá dáván za příklad Izrael, jako stát, kde to hospodaření s vodou je bezvadně zvládnuté. A je to pravda. Oni dokážou velice úsporně s vodou zacházet, recyklovat ji, ale i vlastně zamezit ztrátám.