České potraviny? Stát musí popostrčit nemocnice i školy, aby je používaly

Poslanci SPD a ANO před několika lety přišli s nápadem, aby v Česku byly zavedeny kvóty na české potraviny. Jejich snaha vyvrcholila začátkem letošního roku, kdy Poslaneckou sněmovnou prošel návrh na to, aby velké potravinářské obchody prodávaly do roku 2028 minimálně 73 procent potravin českého původu.

Článek si můžete poslechnout i v audioverzi.

Zákon nakonec smetl Senát a proti se poté postavili i poslanci vládního ANO. I přes to všechno však všechny politické strany jsou pro, aby se v Česku prodávalo více českých a regionálních potravin. Chtějí toho však dosáhnout jiným způsobem než direktivním nařízením pomocí zákona.

„Důležité je, aby stát podporoval malé a střední zemědělce, aby daleko více šli do zpracování potravin a nevyráběli jen tu základní komoditu,“ říká předseda KDU-ČSL a někdejší ministr zemědělství Marian Jurečka.

Změnit by se podle něj měl systém dotací zemědělcům. Nyní dostávají dotace především na pěstební plochu. Lidovci by chtěli podporovat spíš následné zpracování základních produktů.

„Nejlepší dotace je, když si člověk umí vyrobit a následně prodat výrobek s přidanou hodnotou. My nyní dost často podporujeme ty věci na začátku příběhu,“ vysvětlil.

S takovým přístupem souhlasí i Piráti, podle nichž Česko potřebuje dlouhodobou podporu malých zpracovatelů. „Nezanedbatelná část produkce základních potravin jako je maso, mléko, vejce, zelenina, odchází za hranice, kde se zpracovává a potom se k nám dováží ten zpracovaný produkt,“ říká pirátský expert na zemědělství, poslanec Radek Holomčík.

V rámci podpory navrhuje třeba i možnost, kdy by se jednotliví výrobci pro zpracovávání úrody sdružovali do větších celků. „Jedná se třeba o podporu ovocnářských družstev, která mají společné skladovací kapacity, ale třeba i sušárnu či moštárnu. Aby se jim ekonomicky vyplatilo tu přidanou hodnotu udělat u nás a u nás ji prodat,“ vysvětluje.

Podle Jurečky bývá výraz družstvo po čtyřicetileté zkušenosti s jednotným hospodářstvím brán téměř jako sprosté slovo. „Postupně se to ale mění. A tady může stát dobrou investiční politikou využitím fondů toto podporovat,“ říká lidovecký šéf.

Podobným směrem by šla i ODS, podle níž je řešením především osekání byrokracie, která řadě malých producentů komplikuje život nebo je i částečně odrazuje od toho, aby se do zpracování základních surovin pouštěli. „Čemu jsme stále hodně dlužni, je vytvořit takový systém, aby tu byla pro malé výrobce šance uplatnit se na trhu. Přemíra byrokracie a možná i vlastně nechtění potravinářského světa, aby tu vznikala další konkurence, způsobuje, že lokální potravina se prosazuje pomalu, neboť v tom lidé nevidí moc šancí se touto cestou uživit,“ vysvětluje poslanec a rovněž někdejší ministr zemědělství Petr Bendl, který by šel i cestou podpory rodinných farem.

Poslanci zmiňují také nutnost šířit mezi Čechy o českých potravinách osvětu. „Mladá generace se začíná zajímat, odkud jsou potraviny dovezené, jak se vyrábí, zvláště rodiny s malými dětmi. Bohužel dezinformovanost vyvolaná reklamou je tak velká, že je velmi těžké se z pohledu laika zorientovat,“ upozorňuje poslankyně ANO Margita Balaštíková.

Podle Piráta Holomčíka je změna mentálního nastavení spotřebitelů to nejdůležitější, ale zároveň je během na dlouhou trať. „Můžeme se inspirovat třeba ve Finsku, kde chápání smyslu potravin, biopotravin a regionálních potravin mají už děti ve škole. Přijdou do školní jídelny, je tam bufet, kde si vyberou, co chtějí. Smyslem ale není jen to, že se najedí, ale je v tom i výuka, aby děcka chápala, že když si koupí jablko od místního sadaře, že to má přidanou hodnotu pro lokální ekonomiku i pro životní prostředí,“ popisuje.

„Důležitá rovina je osvěta v rodinách i ve školách, aby si lidé prostě uvědomovali, že jestliže chceme mít pestrou krajinu, která umí dobře hospodařit s vodou, tak je to o tom, aby uměli podporovat zemědělce, kteří takto hospodaří. To prostě znamená, aby o těch zemědělcích věděli, aby věděli, kdo je lokální farmář, pekař, řezník,“ dodává k tomu exministr Jurečka.

Poslanec SPD Zdeněk Podal, který byl spolu s Balaštíkovou spoluautorem prvního neúspěšného návrhu na zavedení kvót na potraviny, upozorňuje, že spotřebitelé se při výběru potravin často orientují cenou, což podle něj může některé české výrobce znevýhodňovat.

„Pokud nebudou české potraviny znevýhodňovány dovozovými dotovanými potravinami, tak si české potraviny svou kvalitou cestu k zákazníkům najdou,“ myslí si Podal, který je stále velkým zastáncem kvót na objem prodávaných potravin v českých supermarketech. „Zájem o české potraviny vzhledem k hospodářské krizi bude řízen hlavně cenou, a tu tvoří prodejní řetězce v neprospěch českých potravin,“ vysvětluje.

Od kvót by se úplně neodkláněla ani poslankyně Balaštíková, která přiznává, že finální verze zákona nebyla napsána optimálně. „Zákon obsahoval nedostatky, na kterých řetězce rozjely svoji kampaň. Kvóty mohly určitým věcem napomoci, obavy řetězců pramenily právě ze schválení zákona. Zákon měl obsahovat seznam základních potravin ve vazbě na krátký dodavatelský řetězec,“ vysvětlila.

Podle Petra Bendla si už lidé cestu k českým a regionálním potravinám pomalu hledají a je na státu, aby výrobce těchto potravin ještě více popostrčil. „Lidé chtějí čerstvé potraviny a potraviny vyprodukované jim konkrétně známou osobou. Stát se musí více snažit vytvářet prostředí pro lokální produkci. Dát malým a středním šanci se na trhu prosadit,“ uvedl.

Zatímco třeba ODS je proti jakýmkoliv kvótám, třeba Piráti připouštějí, že určité kvóty na české potraviny by v Česku existovat mohly. Ale nikoliv v obchodech. „To jde i proti myšlence volného trhu v Evropě,“ upozorňuje Holomčík, který si však umí představit, že by stát nějakým způsobem určoval původ potravin svým organizacím ve veřejném stravování.

„Tam, kde je zřizovatel stát, si můžeme říct, že budeme část produkce využívat od českých producentů. Třeba ve školních jídelnách, nemocnicích, sociálních službách. Ať už se to týká nějakého podílu lokálních potravin, tak i biopotravin,“ říká a dodává, že ani tak by nemělo jít o tvrdá nařízení, ale spíše o motivování zřizovatelů a jejich propojování s lokálními zemědělci a producenty.