České montovny začínají zavírat. Jsou příliš drahé, tvrdí krizový manažer

O nevyhovujícím vzdělávacím systému jste mluvil na nedávné konferenci nazvané Kam kráčíš, Česko? Co vám osobně nejvíc vadí, na co jako průmyslník, manažer a zaměstnavatel nejvíc narážíte?

Já vidím absolutně nedostatečné úsilí o odborné vzdělávání. Učiliště, střední školy obecně, tam všude chybí koncept Learning by doing, kdy se lidé učí tím, že si nějakou činnost zkusí. U nás vzdělávání spočívá spíš v tom, že mladí sedí ve třídě a poslouchají. A výsledek? Asi před měsícem jsme zaměstnali absolventa střední školy strojnické, který si u nás úplně poprvé v životě sáhl na CNC obráběcí stroj. Přišel po čtyřech letech školy, s maturitním vysvědčením v kapse, ale u nás začíná úplně od nuly. Nic neumí.

Takže středoškolákům chybí praxe?

Podle mě to je problém. To se v Německu nemůže stát, tam mají duální vzdělávání, které garantuje, že kluci - nebo holky, protože dnes i v některých strojírenských profesích začínají převládat děvčata - mají po celou dobu praxi.

Je to špatně nastavenými vzdělávacími programy?

No, v tom si musíme nalít čistého vína i my podnikatelé. Všichni křičíme, že duální vzdělávání chceme, existují na to různé koncepce, materiálů jsou k tomu plné šuplíky. Dokonce se v některých krajích už prvky toho duálního vzdělávání rozjíždějí, ale není to ono. Studenti mají ve škole dílny, nějakou praktickou výuku, ale v rámci studia by měli jít na pár týdnů někam do firmy, aby si to opravdu osahali. A tady se dostáváme do problému, řada firem kvalifikované lidi nechce. Oni potřebují lidi k linkám. Jen mačkače tlačítek, lidské roboty. Mně vyprávěl ředitel jedné střední odborné školy u nás v Moravskoslezském kraji, jak mu jeden podnikatel řekl: „Proboha, neučte ty kluky programovat, oni potom budou drazí.“

Takže po změně vzdělávacího systému vlastně není poptávka od zaměstnavatelů?

Já to tak nemám, já sám provozuji už 10 let rekvalifikační centrum, kde učíme právě programování. Díky mému centru získalo už tak 500 lidí novou dobře placenou práci. Ale je tu řada podnikatelů, kteří chtějí jen ty mačkače tlačítek, tak proč by měli investovat do jejich vzdělání, že? Ať se stará stát. Ale v Německu na duální vzdělávání firmy platí. Jakmile tady řeknete „tak se pojďte na tom podílet“, tak zjistíte, že to vlastně nikdo nechce.

Vy sám do vzdělání zaměstnanců investujete?

Samozřejmě. V naší firmě s 30 lidmi mne to stojí milion ročně. Platím lidem kurzy, aby se naučili profesi, kterou děláme, a nejnovější technologie.

Co absolventům středních škol kromě praxe nejvíc chybí, na co jim platíte kurzy?

V tuto chvíli to nejvíc jsou digitální dovednosti. Programování CAD/CAM, počítačem podporované procesy práce s výkresy a podobně. Letos jsem investoval nějaké prostředky do vzdělávání na nové technologie, třeba 3D tisk. Musíme se bavit například také o materiálovém inženýrství, každý rok se ta potřeba někam posouvá.

Co přesně vaše firma z investic do zaměstnanců má?

Jasně, na to se mě ptá každý: „A vrátí se ti to?“

Přesně. Vrátí se vám to?

Já si myslím, že to je otázka přežití. Já chci dělat věci s vysokou přidanou hodnotou. V montovnách, kde potřebujete jen ty mačkače tlačítek, máte mizivé marže, 2, 3, 4 procenta. To nedává vůbec žádnou šanci na přežití. Stereotypní práci, relativně těžkou z hlediska udržení pozornosti, často ve 12hodinových směnách, lidé dlouho nevydrží, často se mění. My ty mačkače tlačítek už dneska ani neumíme sehnat, prostě na trhu nejsou. Ale přesně tuhle práci nahradí roboti, to je jenom otázka času.

Ubylo na trhu letos nekvalifikovaných dělníků? Souvisí to s tím, že odešlo mnoho zahraničních pracovníků kvůli koronaviru?

Určitě, je to jeden z aspektů. Samozřejmě druhá věc je i mzdový vývoj v okolních zemích. Zahraniční pracovníky musíme lákat z čím dál větších vzdáleností, protože celý středo a východoevropský region celkově platově roste. Takže řadě podnikatelů už se ani mačkači tlačítek nevyplatí, protože už jsou moc drazí.

Český průmysl je od 90. let postaven na převážně zahraničích investorech, kteří sem přišli kvůli levné pracovní síle. A rozjeli tady pověstné montovny, zaměstnávající – jak říkáte – mačkače tlačítek. Je systém na konci své životnosti?

Já si myslím, že se vyčerpal potenciál průmyslu nízké přidané hodnoty. Montoven, kde vyrábíte podle cizí dokumentace. Myslím, že tady už pro to žádný potenciál není. Naopak, já předpokládám, že se montovny začnou prostě vypínat. Když se podíváte na růst mezd v průmyslu v Česku za poslední dva roky, zvedly se třeba o patnáct, dvacet procent. To už tady řada výrob prostě nedává žádný smysl a bude se to přesouvat do levnějších zemí.

Máte pocit, že bude schopný se s tím český průmysl vyrovnat? Vy jste se před časem v roli krizového generálního ředitele osobně podílel na příběhu Vítkovic, velkého ostravského zaměstnavatele, tradiční domácí značky. Vítkovická skupina Jana Světlíka se ale rozpadla, její klíčové firmy zkrachovaly. Je to doklad trendu, o kterém mluvíte, nebo úplně jiná story?

Myslím, že to je stejný příběh. Vítkovice se v podstatě zfragmentovaly, rozdělily se na mnoho subjektů s různými vlastníky. A přežívají v nich a mají budoucnost jen ty subjekty, které mají vlastní produkt, vlastní vývoj, jsou schopny vyrábět s přidanou hodnotou. Ale řekl bych také, že v případě Vítkovic vzhledem k velmi drahým energiím v našich zemích, je jejich konkurenceschopnost velmi malá.

Dochází už k tomu, že by u nás končily klasické zahraniční montovny?

Třeba u nás v Moravskoslezském kraji v průmyslové zóně Ostrava-Hrabová skončila už před několika lety výroba motorů Briggs & Stratton. Vrátily se do Ameriky, protože firma si v Americe pořídila roboty. Ono je zbytečné mít výrobu někde v levné zemi, když robot stojí úplně stejně v Česku jako v Americe. A když vyrábíte v Americe, ještě ušetříte na logistice a dalších nákladech. Nebo mám informaci, že bude zavírat strojírna v Pohořelicích, protože je už také příliš drahá. Takových příkladů jsou už desítky, montovny opravdu začínají zavírat.