Posílali mě na kuchaře, vzpomíná vlivný miliardář. Ještě jsme se nákazy komunismu nezbavili, tvrdí

Za pár dní to bude 30 let od pádu socialismu, vy jste tehdy byl docela čerstvý středoškolák. Kdy a jak jste tu dobu prožíval?

Já jsem v září 1989 nastoupil na střední školu. Po měsíci si mě pozval tehdejší výchovný poradce na škole na kobereček a tam mi sdělil, že na tu školu pravděpodobně nemám a že by mi doporučil přestoupit na nějaký učňovský obor, nejlépe kuchař. To nebyl úplně šťastný začátek, ale naštěstí přišla hned za měsíc na to revoluce, já jsem se trochu angažoval ve stávkovém výboru a školu jsem dostudoval.

Co to bylo za školu?

Střední průmyslová škola elektrotechnická.

Umíte vařit, když vás posílal na kuchaře?

Asi objevil ve mně nějakou skrytou zálibu, protože vaření mě začalo později opravdu bavit, ale asi bych se tím neuživil.

Vzpomenete si ještě, co jste pak dělal po jednotlivých dekádách – na podzim roku 1999 a 2009?

V roce 1999 si to pamatuji. To jsem si dopřál svoji nejdelší životní dovolenou. Byl jsem na 5 týdnů na Novém Zélandu a vlastně jsem si uvědomil, jak skvělá svoboda v tom cestování je a co všechno se člověk může cestováním a poznáváním jiných kultur naučit. A v tom roce 2009? To už jsem byl v podnikání docela hluboko ponořen a vzpomínám si, že v tom roce jsme v rámci Asociace uhelného průmyslu v Evropě, kde jsem měl tu čest být pár let prezidentem, pořádali velkou konferenci. Tam jsem si poprvé uvědomil, že i středoškolák z Čech může v Evropě někam dojít a podílet se na tom, co se v Evropě děje a mění. Otevřelo mi to oči, že si nemusíme myslet, že my odsud nic nezmůžeme.

Dneska, 30 let po pádu socialismu, určitě patříte k vítězům té etapy. Máte slušný majetek, rozjeté podnikání, zároveň ovšem průzkum organizace Paměť národa, jímž jste významným mecenášem, ukázal, že třetina lidí nad 40 let vlastně považuje dobu socialismu lepší, než je ta dnešní. Co jsme udělali špatně, že si to ti lidé myslí?

Já myslím, že to je relativní výsledek. To je vlastně otázka, jestli to je hodně, nebo málo. Když se podíváte na východ od nás, tak by to možná dopadlo ještě hůř, a je otázka, jak dlouhou dobu vlastně musíme projít, abychom se té nákazy, kterou jsme se nakazili během těch 50 let komunismu, zbavili. Myslím, že vidíme tu vlastní minulost trošku optimističtěji, že vlastně když se podíváme dozadu, tak máme všichni trochu pocit, že mohlo být maličko lépe. Já myslím, že ten pocit může být trochu povrchní. Ale určitě jsme hodně zanedbali v tom pochopení vlastních dějin, že nikdy česká společnost neprošla takovým procesem, jako je denacifikace v Německu, a bez pochopení toho 20. století se těžko můžeme plně odrazit k tomu, abychom nějak lépe chápali tu vlastní budoucnost.

A nemyslíte, že ti lidé, kteří třeba nebyli tak úspěšní v těch posledních 30 letech, na to mají vlastně tak trochu právo si myslet, že to dříve bylo lepší?

Já to neodsuzuji. Já se nestavím do role toho, kdo potřebuje ještě víc prohlubovat příkopy, které už jsou ve společnosti vykopané. Já myslím, že to je do jistý míry pochopitelné, ale zároveň si myslím, že sentiment po tom socialismu pramení i z toho, že prostě nepopisujeme minulost věrně.

Vzpomeňte si, nedávno se trochu náhodou rozbublala taková diskuse o tom, jestli vlastně události roku 1945 z pohledu příchodu Rudé armády byly osvobozením, nebo pokračující okupací. Vyvolalo to obrovské emoce a je vidět, že ta otázka prostě vydiskutovaná není, a vlastně byla možná teprve poprvé po těch 30 letech otevřena. A takových témat je spousta, a dokud si tato témata neujasníme, tak si ani nevyjasníme tu budoucnost.

K tomu poznávání budoucnosti by vlastně právě Paměť národa měla přispívat, sbírá příběhy lidí jednak z dob nacismu, pak z dob komunismu. Proč je podle vás důležité tyto příběhy zaznamenávat? Z nějakého důvodu pravděpodobně tu organizaci sponzorujete?

Podle nás ten živý dokument příběhu, výpověď pamětníka, není jenom další ideologií. Je to prostě zpověď lidí, kteří to prožil,i a něco, co si možná mnozí lidé dneska už ani neumí představit. Jsou to prostě často velmi hrůzné příběhy a nemá to žádnou nálepku, jestli společnost má směřovat doleva, nebo doprava. Pouze to říká, že pokud je tady nějaká ideologie dobra, která nám všem odebere nějakou část svobod, tak aby to dobro zařídila, tak to někteří lidé mohou pekelně odskákat, protože oni ten názor nesdílí.

Máte vy nějaký příběh, který vás osobně hodně zasáhl, z těch, které jste slyšel nebo viděl v rámci Paměti národa?

Těch je samozřejmě spousta. Kdybych měl říct asi jeden, který je pro mě velmi inspirativní, tak je to příběh Jiřího Stránského, který nás nedávno opustil. Především v tom, jak dokázal přijímat ten osud a ty události s určitým nadhledem a dokázal si vždycky udržet naději a optimismus do budoucna, a to opravdu asi v jakékoliv situaci, ve které byl.

A až do posledních dnů.

A až do posledních dnů.

Vy jste býval před rokem 2000 díky působení v Mostecké uhelné označován za mladého uhlobarona. Čím jste dnes?

Já jsem se tehdy považoval za mladého investora. A troufnu si říct, že bych jím ještě mohl být, aspoň chvíli.

Tím mladým, nebo tím investorem?

Obojím. Ale asi se za tu dobu něco změnilo. Vedle toho, že jsem investorem, tak jsem se stal asi také sběratelem umění a také možná člověkem, kterého nějak baví rozjíždět nový projekty. Místo toho, abych ty peníze investoval do takzvaně bezpečných aktiv a užíval si rentiérského života.

Vy se svými společníky podnikáte v mnoha různých oborech. Který z nich je hlavní? Jsou to reality, chemie, energetika?

Ono to je těžké říct. My máme takovou investiční strategii, kdy říkáme, že máme jedno odvětví, které je lokální. To jsou pro nás nemovitosti. Jsme významným developerem v Praze. Pak máme jedno odvětví, o kterém říkáme, že se snažíme být globální. To je pro nás chemie, prostřednictvím naší investice v Draslovce Kolín, a jedno odvětví, kterému říkáme, že je pro budoucnost. A to jsou naše investice do startupových projektů v oblasti biotechu a agrotechu, což jsou nové směry podnikání, ve kterých třeba chceme do budoucna najít nějakou novou Draslovku.

Máte nějak s partnery Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským rozděleno, kdo se o co stará?

My se především snažíme nebo učíme se nestarat se o exekutivu. Snažíme se tu exekutivu předávat na management. Někdy nám to jde lépe, někdy hůř. Jinak všichni tři sedíme v investiční komisi, která schvaluje nové investice a posuzuje, jak se vyvíjejí ty staré, takže nemáme nějak úplně specificky…

Že byste to měli tak, že jeden by se specializoval víc na chemii, druhý na stavby…

Ne, ne, ne! To tak nemáme.

Vy jste zmínil, že jste významným pražským developerem. Vybudovali jste kancelářský komplex v Dejvicích, bytový soubor poblíž Pražského hradu, investujete do bytů, domů, vil. Kdy budete stavět zase něco velkého?

My máme teď v současné době celou řadu projektů v přípravné fázi. Ale samozřejmě ta situace se změnila. Dneska už prostě ty příležitosti leží hlavně v oblasti brownfieldů, v oblasti starších budov, které prostě koupíte a dáte tomu nějakou novou funkci. Trvá to déle. Vyžaduje to jistou trpělivost, ale díky tomu, jak je Praha strukturovaná, že má poměrně málo nezastavěného území, kde by se dalo stavět, a tím, že ty procesy jsou tady velmi komplikované, tak to trvá delší dobu. Budeme se dál věnovat tomu, co jsme dělali doposud, to znamená rezidenční bydlení a kancelářské prostory.

Dá se čekat, že bude i nadále poptávka po bytech i kancelářských prostorách převyšovat nabídku tak, jako tomu bylo v posledních letech?

U těch kanceláří je to hodně odvislé od toho, jak se vyvíjí ekonomika. Česká ekonomika je hodně závislá na světové ekonomice, takže to je trochu bádání v křišťálové kouli. Když přijde nějaká recese, každý o ní mluví, tak určitě zabrzdí trh s kancelářemi. U těch rezidencí, tam si myslím, že je dlouhodobý trend toho, že bude nedostatek bytů a ty ceny určitě nepůjdou dolů, a pro developery, kteří umí na trh přinést nové byty, to bude znamenat nějakou jistotu, že je prodají. Na druhou stranu stoupají i dost náklady. V tomhle segmentu musí být každý developer poměrně opatrný.

Zároveň kromě nákladů stoupají také ceny bytů. Nenaráží ty ceny už na nějakou, řekněme, hranici koupěschopnosti obyvatelstva?

Zatím to, co my vidíme na trhu, tak moc ne, protože zatím se nám zdá, že se víceméně prodává skoro všechno. Ale máte pravdu, že ty ceny se stávají tak vysokými, že se pro mladou rodinu stávají obtížně dostupnými, ale to se prostě bez toho, aniž by se umožnilo víc stavět, asi moc změnit nedá.

My jsme se dotkli toho, že vedle realit je dalším vaším oborem chemie. Vy jste říkal, že to je to globální působení. Podstatným podnikem ve vašem portfoliu je kolínská Draslovka. Dá se nějak stručně vysvětlit, co jsou její hlavní produkty?

Draslovka je firma, která vyrábí kyanovodík. Z této látky pak vyrábí mnoho dalších produktů, které se dají rozdělit do tří kategorií. Jednou je průmyslová chemie, kdy vyrábíme kyanid draselný a sodný, který se používá pro těžební průmysl, měď, zlato nebo pro galvanický průmysl. A je to taková komoditní záležitost, která nám zaručuje určitý stabilní, ale dlouhodobý byznys. Vedle toho děláme chemické speciality. Zase jde o spoustu produktů. Já uvedu jeden z našich produktů, který se jmenuje DPG. Je to vulkanizační agent pro pneumatiky a pryže. Máme v něm zhruba asi třetinový podíl na světovým trhu, takže aspoň jedna pneumatika má původ od nás, z Kolína. Máme i další divizi, která se věnuje agrochemikáliím. To je divize, se kterou spojujeme největší šanci na nějaký růst. Díky tomu, že jsme vyvinuli celou řadu inovativních, nových fumigantů a bioxidů, které mění standard celého odvětví globálně…

Promiňte, že vám skáču do řeči, jako že jsou šetrnější?

Že jsou environmentálně šetrnější. My v zásadě cílíme na konkurenční látky, které mají nějaký environmentální problém, a buď jsou zakázané, nebo jsou v nějaké fázi postupného faceoutu. My se snažíme na ten trh přinést látky, které jsou environmentálně přijatelnější, a snažíme se je postupně zaregistrovat po celém světě a změnit i ten byznys model, který Draslovka má, třeba oproti průmyslové chemii. Snažíme se být vertikálně integrovaní, to znamená koupit zemní plyn, čpavek, vyrobit látky…

A prodat to…

A prodat to až přímo těm farmářům nebo dalším uživatelům kdekoliv po světě.

Tržby Draslovky jsou už léta stabilní, nicméně zisky se v posledních letech trochu snížily. Čím to?

My jsme do Draslovky investovali za posledních pět let 1,5 miliardy korun čili při úrovni těch tržeb to logicky znamená, že ta ziskovost musela jít trochu dolů. Nicméně díky masivnímu inovativnímu procesu, který tam probíhá, díky těm investicím, se nám daří postupně začít prodávat nové látky a dosáhli jsme registrací v řadě zemí po světě a už v letošním roce je prostě na hospodaření vidět velký a raketový skok směrem nahoru, kdy očekáváme, že letos skončíme někde na úrovni EBITDA kolem 420 milionů, což je…

Významně víc, než to bylo v posledních letech.

Přesně tak. Ale očekáváme další růst v dalších letech.

Který z těch trhů, na kterých registrujete svoje nové přípravky, je pro vás nejdůležitější?

Krátkodobě to jsou pro nás určitě trhy pacifické. My jsme poměrně silným hráčem v Austrálii, dokončujeme registraci na Novým Zélandu. Jsme vlastně fumigační jedničkou v JAR, ale samozřejmě v tom střednědobém horizontu jsou pro nás klíčové trhy Spojených států a Evropský unie.

Prostřednictvím Ren Power Investment investujete do obnovitelných zdrojů v Česku, Polsku, Británii, Itálii. Připadá větší část na tuzemské, nebo na cizí zdroje?

My máme v současné době kolem 90 megawattů instalovaného výkonu a z toho lehká většina jich je v tuzemsku. A je to jak v solárních elektrárnách, tak ve větrných elektrárnách.

Do hospodaření této vaší firmy zasáhla loni policie kvůli výstavbě jedné ze solárních elektráren. V jakém stavu je ta situace nyní?

Ta kauza už existuje skoro 3 roky, kdy policie si vytipovala jeden z projektů, který společnost Ren Power provozuje. Je to elektrárna, kterou připojila společnost v roce 2010 k síti. Policie se pokusila management obvinit z toho, že při získávání licence spáchali nějaký podvod. Management se proti tomu ohradil, podal proti tomu stížnost a postupně nějak doputovala až k Nejvyššímu soudu, který konstatoval, že to stíhání nebylo řádně odůvodněné. A teď je to prostě v takové zvláštní situaci, kdy vlastně nebylo rozhodnuto o pravomocném stíhání kohokoliv. Nicméně určitá částka peněz je policií blokována. My jako investoři stojíme za managementem, protože si myslíme, že nic špatného neudělal, ale na druhou stranu respektujeme postup orgánů činných v trestním stíhání.

Takže zatím se to stále vyšetřuje?

A čekáme, jak to dopadne.

Investujete také do startupů v oblasti potravin a zdravotní péče. Už se některý z těch projektů dostává do fáze, kdy by mohl mít zajímavé nejen odborné, ale i ekonomické výsledky?

Máme v současné době 13 projektů ve Spojených státech, v Izraeli a v České republice. Máme v tom určitou diverzifikaci. Podporujeme věci, které jsou skoro téměř základní výzkum, ale zároveň podporujeme firmy, které se už blíží nějakému IPO. Jako příklad té druhé části, to znamená firem, které už jsou na trhu, je to naše investice do firmy Ginkgo Bioworks ve Spojených státech, která vyvinula platformu na bázi genetického inženýrství. Je schopna vyrábět látky, které nahrazují získávání látek z přírody nebo z různých chemických syntéz prostřednictvím řízeného genetického inženýrství. Je to poměrně komplikovaná platforma.

Zní to tak.

Je to velmi komplikovaná platforma, nicméně velmi úspěšná. Ta společnost má dneska řadu komerčních partnerů. Za poslední dva roky její valuace stoupla čtyřikrát. A očekává se, že v příštích letech půjde, snad úspěšně, na burzu ve Spojených státech.

A vy v tu chvíli zrealizujete zisk?

Ano. A druhým takovým příkladem je lokální firma, která sídlí v Plzni, jmenuje se XENO Cell Innovations. Je to firma, která pracuje na platformě, která umí programovat mikroorganismy tak, že v určitém biologickém materiálu umí najít to, co si najít má. A to s velmi vysokou přesností. Teoreticky by mohla umět najít i rakovinotvorné buňky a poměrně rychlým testem.

Zjistit, jestli tam jsou.

Zjistit, jestli tam rakovina je, nebo není. A ta firma velmi rychle a velmi úspěšně pokračuje v plnění všech milníků svého vědeckého plánu a teď se připravuje na svoji komercializaci, o kterou je předběžně docela velký zájem.

Pojďme teď trochu do historie. Vy jste se v relativně mladém věku, kolem 25 let, ocitl ve vedení Mostecké uhelné společnosti a pak také mezi jejími spoluvlastníky. Jak k tomu došlo?

Mě do toho projektu přizval pan Koláček. Jako někoho, kdo měl tehdy na trhu určitý kredit, že něco ví o marketingu a komunikaci, ačkoliv jsem byl velmi mladý. Mojí úlohou ve společnosti v různých formách, zaměstnaneckého či poradenského formátu, bylo věnovat se obchodní strategii a komunikaci společnosti. A v této roli jsem působil až do roku 2004. V roce 2005 jsme s kolegy dostali nápad, že jsme v té společnosti viděli mnohem víc potenciálu, než tehdejší vlastníci byli ochotni podpořit, a tak jsme si tu firmu na úvěr pořídili, což se nám podařilo. V roce 2008 jsme vykoupili i podíl pana Koláčka s panem Měkotou a někdy v roce 2010 jsme ji prodali firmám Pavla Tykače.

Antonín Koláček dneska tvrdí, že jste ho tehdy podfoukli a že na vás přepsali své podíly, právě s panem Měkotou, a chtěli se do akcionářské struktury vrátit. Jak to vnímáte vy?

To je taková věc, která trochu běží mimo nás, protože to už je 12 let, co jsme to od nich koupili, a za těch 12 let si o tom čteme jenom články, ale fakticky vzato je ta transakce vypořádaná. My jsme nikdy nezaznamenali žádný soudní spor, který by ten, koho jsme mohli poškodit, s námi začal vést.

Teď jsem nedávno četl, že říká, že vás bude žalovat o 9 miliard u lichtenštejnského soudu. Běží tedy nějaký proces?

My o žádném procesu nevíme. Je to 12 let, co jsme tu transakci vypořádali, a moc si nedovedu představit, na jaké bázi by byl ten soudní spor postavený. Pravda je, že asi před 6 až 8 lety, už si to přesně nepamatuji, na nás podal tady v Čechách trestní oznámení, že jsme ho podvedli. Policie to vyšetřovala. My jsme jí dali veškerou dokumentaci, která k tomu obchodnímu případu je. A ta to uzavřela s tím, že se žádný trestný čin nestal.

Setkali jste se někdy v posledních letech s panem Koláčkem?

Ne.

A mluvili jste o tom?

Ne, ne.

A nehodláte?

Ne!

Vedle zájmu o nedávnou historii směřujete svoji podporu i do oblasti, a to především prostřednictvím vaší rodinné nadace. Máte se ženou podobný vkus, co se uměleckých děl týče?

Naštěstí máme, takže se tak na 95 % shodneme.

Co když se neshodnete?

Tak je to těch 5 %, které se dají přejít.

Myslím to, kdo v tu chvíli rozhoduje o tom, jestli nějaké dílo do sbírky koupíte, nebo ne?

Tak, když se neshodneme, tak nekoupíme.

Jací umělci či umělecké projekty se vlastně mohou ucházet o podporu vaší Pudil Family Foundation?

My podporujeme projekty, které propojují lokální umění s mezinárodním. V tom nám přijde smysl a mise naší nadace. Snažíme se prostřednictvím umění propojit lokální společnost s mezinárodním prostředím. To znamená, že pokud se jedná o výstavy, které splňují toto zadání, to znamená v té kontextualizaci na lokální a mezinárodní umění, nebo pokud se jedná o akvizice děl do zahraničních sbírek, jako je Tate, Centre Pompidou, tak to jsou případy, kdy naše nadace typicky může takové žádosti vyhovět.

Vaším největším projektem v této oblasti je budování Kunsthalle Praha. K čemu má vlastně sloužit?

Ano, to je asi náš největší projekt. My jsme pořídili budovu na pražském Klárově, Zengerovu transformační stanici, kterou v současné době rekonstruujeme na moderní prostor pro umění, který bychom chtěli v druhém čtvrtletí 2021 otevřít. A měl by sloužit výstavám, krátkodobým výstavám současného a moderního umění a opět se budeme snažit přinést do Prahy živé místo, kde se potkává mezinárodní umění s tím českým. Místo, kde lidé mohou trávit svůj volný čas, obklopeni uměním.

Myslíte si, že dnešní české umění nemá dostatek kontaktu se světem?

Já myslím, že česká společnost obecně nemá dost kontaktu se světem. Je to možná jeden z našich největších problémů, který tady máme. Česká společnost hledá prosperitu, ale zároveň má představu, že toto je možné realizovat v nějakém konceptu národního, silného a nezávislého státu. Timothy Snyder o tom nedávno velmi hezky tady v Praze hovořil, že vlastně v tom kontextu evropských dějin, když se na to podíváte, tak těch období, kdy byly nějaké silné nezávislé a národní státy, tak těch bylo hrozně málo a vždycky to bylo o nějaké integraci, o nějakém impériu nebo o válkách. Ten koncept, že můžeme žít v Čechách jako v samostatném, silném, národním státu, je dobrý způsob, jak zemřít. A to platí i v tom umění, že se musíme víc naučit porozumět tomu světu kolem nás. A to myslím, že umění je dobrá cesta, jak to objevovat.

Rozhodně asi lepší než to válčení, ne?

Bezpochyby.

Vy jste zároveň prostřednictvím vaší rodinné nadace podporovali Národní galerii. Letos v květnu, když tam byl odvolán ředitel a strhl se kolem toho politický spor, tak se objevily zprávy, že s tím možná přestanete. Jak to je? Podporujete ji dál? Přestali jste?

My jsme přestali podporovat výstavní program Národní galerie. Dohodli jsme se s vedením Národní galerie, že naše podpora půjde do restaurace části sbírek, to znamená do oblasti, která určitě potřebuje podporu. Nicméně s Národní galerií se to má tak, že bohužel 30 let po revoluci vlastně stát neví, proč ji má a s jakou vizí.

Kdo by to měl vědět?

Když se podíváte do historie, tak vlastně Národní galerie ještě do 2. světové války byla, dá se říct, veřejnoprávní nadací. Rozhodně nepatřila státu. Je to jedna z hlediska historie nejstarších výstavních institucí v Evropě, jedna z nejstarších výstavních institucí na světě a vznikla vlastně z popudu privátního sektoru, který to postupně předal do jakési veřejnoprávní nadace.

Takže vy byste byl pro to, aby se odstátnila?

Já si myslím, že se máme vrátit do toho bodu, ve kterém Národní galerie byla znárodněna po roce 1945. To znamená, že za jeden stůl do jakési formy veřejnoprávní nadace se mají posadit akademici, zástupci umělců, zástupci státu a nějakých dalších zájmových spolků, které o ty věci mají zájem.

Tak uvidíme, jestli to tak bude.

Zatím to tak nevypadá.

Petr Pudil, děkuji.

Děkuji.