Češka na londýnské JIP: Jeden z nás u umírajícího sedí a drží ho za ruku

S jakými pocity vlastně teď chodíte do práce? Jste zkušená sestra, představuje tahle doba pro vás něco výrazně odlišného?

Rozhodně mám trošičku strach chodit do práce, protože ze zpráv víme, že někteří zdravotníci buď onemocněli, nebo to dokonce zaplatili životem. Takže pak bez jakékoli dramatizace jsem prostě také jen člověk, který má nějaké emoce, a prostě se trošičku bojí. Rozhodně chodím do práce s takovým stresem, obavami vůči tomu, co zase bude, co se zase změní, kolik přijmeme pacientů, jestli nás bude na JIP dost. Prostě každodenní stres je daleko větší než normálně.

Ještě než epidemie do Británie dorazila, hned se začalo mluvit o tom, jestli je země dostatečně připravená, jestli má zdravotnictví dost ochranných pomůcek. Jak to bylo na vašem pracovišti s přípravami na nový typ koronaviru a jak to vypadá teď?

No, byly tam takové vlny. Už dávno se začalo pracovat s tím, že prostě přijde nějaká vlna. Nevím, jestli se úplně počítalo s pandemií, ale rozhodně se vědělo, že těch nemocných, kteří budou chodit na intenzivní péči a budou potřebovat ventilaci, bude víc, takže se nějaké přípravy dělaly. Myslím si ale, že se asi dost podcenily, nemyslím si jenom ze strany nemocnice, ale vlády všeobecně. Ale to si nemyslím, že je jenom specifické pro Velkou Británii, to platí pro celou Evropu v podstatě.

A potom, když to celé začalo, tak se plán na pandemii rozjel. Byl připravený už roky. Jako s každou situací, která není vyzkoušená, nikdo z nás ji nezažil, tak je to strašně složité. Plno věcí se mění strašně rychle, ještě v tom velkém zdravotnickém kolosu, kde se normálně věci mění vždycky moc pomalu, tak se teď mění ze dne na den.

Co se týče ochranných pomůcek, byly chvíle, kdy jich dost nebylo, kdy nebyly ani v nemocnici, kdy jsme si museli věci půjčovat. Nikdy ale nenastala situace u nás na intenzivní péči, že bychom něco neměli vůbec. Prostě se to vždycky někde půjčilo nebo sehnalo.

Teď dorazila nějaká velká zásilka, takže máme všech ochranných prostředků dostatek, ale stejně musíme dávat pozor, jak je využíváme, a některé věci „recyklujeme“. Jeden čas byla potíž s ochrannými štíty, dokonce mi můj český kamarád Jan Arnstein pomohl nějaké dodat, když je na 3D tiskárně vytiskl jeho bratr.

Kolik teď máte na JIP lůžek pro pacienty s covid-19?

My tam lůžek máme 16. To se právě strašně měnilo. Ze začátku se uzavřela jedna část oddělení, kde jich bylo 8, a zbytek byli pacienti nenakažení koronavirem. Potom nám došlo, že je to trošku nesmysl, takže se otevřela i druhá část, kde byli 4 covid-pacienti a nechali se třeba jenom 2 izolace pro pacienty bez covidu.

No, a teď je to vlastně udělané tak, že celé oddělení je uzavřené a je tam 16 lůžek pro pacienty s covid-19. Na opačné straně nemocnice je jednotka intenzivní péče kardiovaskulárního a chirurgického oddělení. To je teď také kompletně vyčleněné pro covidové pacienty, takže tam je dalších 16 lůžek.

A podle jakého klíče se zrovna k vám do nemocnice pacienti dostávají? Je to vyloženě podle spádové oblasti nebo jak se to řeší?

My jsme trošku „chránění“, proto nejsme v takovém stavu, jako třeba Northwick Park Hospital, která je úplně zahlcená a mají tam obrovské potíže. (Northwick Park Hospital ve čtvrti Harrow na severozápadě Londýna vyhlásila jako první ve Velké Británii krizový stav v souvislosti se šířením nového typu koronaviru, pozn. aut.) Já tak asi díky tomu nemám tak strašné zkušenosti, jako mají sestry a lékaři v Northwicku. Protože u nás nemáme urgentní příjem, tak k nám vlastně pacienti jezdí jenom z těch nemocnic, kde už pro ně nemají lůžko nebo tam nemají dostatek lékařů či sester.

Takže získáváme pacienty buď z naší nemocnice, jejichž stav se zhorší, nebo k nám sanitka přiveze pacienta, který potřebuje ventilaci.

Jak moc velkou vzpruhou jsou pro vás všechny ty velké projevy sympatií z řad veřejnosti? Viděli jsme to v mnoha reportážích nebo na sociálních sítích, že někdy i celá ulice vyprovází zdravotníky do práce. Je to až malinko přehnané nebo to hřeje u srdce?

Já hlavně doufám, že to lidem vydrží. Oni trošku podceňují naši práci. Trošičku mi to někdy připadá jako divadýlko. Já si daleko víc cením toho, jak se o mě stará moje blízké okolí. Kamarádi mi opravdu nosí vařené obědy do práce a ptají se mě, jestli jsem v pořádku. Dneska jsem vyšla před dveře a měla jsem tam tulipány od kamarádky. To je děsně milé. Jsem ráda, že si lidé uvědomují, že prostě chodíme do práce.

A já vím, že to zní dramaticky, ale je tam velké riziko toho, že se také nakazíme. Není to naše standardní práce, co tam teď odvádíme. Takže do jisté míry jsme nasazení do něčeho, s čím jsme moc nepočítali. Řada lidí se s tím nevyrovnává úplně dobře. Plno lidí má strach opravdu velký a plno lidí do práce chodit nechce a chodí tam s velkým stresem.

Plno lidí také do práce nejde, protože jsou v izolaci. Například já teď mám mít dovolenou a myslela jsem, že si ji nebudu moct vzít, že se budu cítit špatně, když si beru volno ve chvíli, kdy je potřeba mých zkušeností a schopností.

Dokonce jsem se o tom bavila se svým manažerem, který mi řekl: „Běž si odpočinout, užij si nějaký čas s dětmi, které s tebou teď nejsou, a zase se nám vrať, abys to vydržela, protože to bude běh na dlouhou trať.“ Oni jsou si vědomí toho, že to prostě na nás psychicky působit bude, i na ty silnější jedince…

Teď se boj s covid-19 dostal v Británii do takové zvláštní fáze kvůli onemocnění premiéra Borise Johnsona, který leží na jednotce intenzivní péče v Nemocnici svatého Tomáše. Někdo říká, že to je až nefér, že se tolik pozornosti spojuje s Johnsonem, když v Anglii umřelo za posledních 24 hodin jenom v nemocnicích na covid-19 828 lidí…

Mně je také líto, že Johnson leží na intenzivní péči a že je nemocný. Rozhodně nemám pocit ve stylu „dobře mu tak“. Rozhodně si nemyslím, že to má za to, že se zachoval nějak nesprávně, protože ten pocit vlastně stejně nemám.

Boris Johnson je jeden z velkých státníků, tak je logické, že se o něj lidé zajímají a že to zajímá i vás novináře. A možná, že je to docela pozitivní v tom, že si lidé řeknou: „Aha, takže to může opravdu potkat každého, opravdu asi teda budeme muset dodržovat nějakou bezpečnou vzdálenost a nemůžeme si z toho dělat srandu.“

Už jste naznačila, že nepatříte k táboru kritiků Borise Johnsona a přístupu jeho vlády ke covidu-19, proč?

Protože si myslím, že na jakékoli závěry, co je dobře a co je špatně, je strašně brzo. A já jsem asi z toho tábora, který si myslí, že je to prostě pandemie, kdy zemře plno lidí. Což je strašné a smutné.

Já budu přesvědčená o tom, že Johnson a jeho vláda postupovali špatně, až ve chvíli, kdy nám za dva roky vyjdou nějaká data, kdy se potvrdí, že, dejme tomu, v České republice, kde jsou opatření daleko přísnější, umřelo na milion obyvatel daleko méně lidí než v Británii.

Ale teď o tom ještě přesvědčená nejsem. A myslím si, že to nikdo neví, pracujeme s nemocí, o které ještě donedávna nikdo nic nevěděl. My ještě pořád moc nevíme, jak se ta nemoc chová, proč se tak chová, takže si netroufám odsoudit kroky Borise Johnsona. Ani náhodou.

U pacientů s covid-19 samozřejmě není možné, aby přijímali návštěvy. Je tahle věc, že odcházejí z tohoto světa sami, něčím, co je pro vás osobně psychicky nejtěžší?

No, tak s tím mám hrozný problém. Součástí mojí péče o pacienty je, že když je to člověk, který zrovna umírá, tak můžu dodat jeho rodině nějakou podporu. A tenhle prvek tam teď prostě není.

Já normálně můžu odejít z práce s pocitem, že jsem někomu pomohla ve chvíli, kdy to opravdu potřeboval, kdy mu umíral někdo blízký, a teď tam tento rozměr vlastně vůbec není. Mám s tím hrozné potíže. Je mi strašně líto příbuzných, kteří volají, jsou v slzách, a já toho vlastně přes telefon můžu strašně málo.

Minulý týden jsem musela předat telefon a hodinky pacienta s covid-19, který nám na JIP zemřel. Museli jsme tu předávku udělat málem někde na poli, protože nikdo nevěděl, jak to máme provést. Tak jsem musela ty předměty asi 100krát vydezinfikovat a potom to těm plačícím příbuzným předat.

Ti byli strašně nešťastní z toho, že nemohli umírajícího vidět, ani nevěděli, kdy ho dostanou zpět, jestli dostanou tělo nebo rovnou popel. Já jsem na jejich otázky neměla odpovědi, protože to bylo naše první úmrtí na covid-19.

Nicméně, třeba teď jsme měli na oddělení 19letého kluka, u kterého nebyl potvrzený covid-19. Protože byl tak strašně mladý, tak jsme mu návštěvy povolili, i když to bylo extrémní rozhodnutí.

Že u nás lidé umírají sami, je hrozné. Dávám pozor na to, aby tam někdo u umírajícího pacienta seděl. Jsme přetížení, ale tohle ještě stíháme. Říkáme si, že by nikdo neměl zemřít úplně sám. Takže, zatím je to tak, že jeden z nás u toho člověka sedí a drží ho za ruku, dokud neumře…