Článek
Vědec Jan Kulveit, který se na Univerzitě v Oxfordu zabývá modelováním pandemií a globálními riziky, se stal před pár týdny členem skupiny odborníků MeSES (Mezioborová skupina pro epidemické situace), která nabízí rady české vládě, jak postupovat při dalším zvládání epidemie koronaviru.
„O ty naše predikce je větší zájem ve chvíli, když je situace špatná,“ říká a neskrývá rozhořčení z toho, že v minulosti vždy při obratu k lepšímu opadl zájem vládních politiků o rady, co dělat dál, aby se epidemie zase nerozjela.
V první části rozhovoru, kterou jsme publikovali v pátek ráno, mluvil Jan Kulveit velmi otevřeně o tom, proč se v Česku začátkem letošního roku tak masivně rozšířila britská mutace koronaviru, jak před prázdninami zafunguje očkování velké části dospělé populace a jak se musí v létě stát chovat, dokud nestlačí počet nových případů na úplnou nulu.
V druhé části rozhovoru, kterou vám nabízíme dnes, rozebíráme mimo jiné, jak se lišily přístupy tří ministrů zdravotnictví, kteří se během pandemie vystřídali, a čím si Česká republika vysloužila tak katastrofální výsledky při zvládání epidemie.
Pane Kulveite, zažil jste jednání s vládními představiteli už při startu pandemie, na podzim jste se podílel na přípravě systému PES, teď jste členem nově ustavené skupiny MeSES. Jak se v čase mění přístup vládních politiků k doporučením odborníků, kteří vývoji epidemií rozumí?
To je asi na dlouhé vyprávění. Pokud jde o mě, ne že bych se na těch odborých diskuzích podílel pořád. Nejdříve jsem radil odborné skupině covid19cz, na začátku jsem radil s Chytrou karanténou. Potom jsem v říjnu oficiálně radil v době pana ministra Prymuly. Pan ministr Blatný pak zdědil vznikající projekt PES, protiepidemický systém. Nicméně musím říct, že jeho zájem o nějaké predikce ustal v podstatě dnem tiskové konference, kde toho PSA představil.
Nedávno zase vzikla skupina expertů MeSES. Takže se přístup k doporučením odborníků v čase mění?
Určitě se to měnilo, když byl ministrem pan Prymula. Tehdy zájem o naše predikce byl, to jsme byli v každotýdenním kontaktu. Za pana ministra Blatného to trvalo do okamžiku, než představil PSA na tiskovce a tím okamžikem zájem o epidemické modely klesl na nulu.
To jsme zažívali druhou vlnu a třetí byla před námi.
Tehdy byla druhá vlna v poklesu. Ono to tak prostě je, že o naše predikce je větší zájem ve chvíli, když je situace špatná. A když se to začalo koncem listopadu zlepšovat, tak přišel nezájem.
„Za ministra Blatného byla snaha dostat epidemii někam blízko k nule, ale po všech těch zásazích a nerespektování odborných doporučení mám pocit, že pak tady zase převládla strategie, že je dobré tady tu populaci nějak řízeně nakazit,“ říká Jan Kulveit v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Celková bilance České republiky je dost katastrofální. Už řadu týdnů či měsíců jsme nejhorší zemí v Evropě co do počtu nakažených a bohužel co do počtu úmrtí v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Čím si to Česko vysloužilo?
Tam hraje roli spousta věcí. Důležité je si uvědomit, že ta epidemie nemá při svém průběhu jedno řešení. Ano, nakonec tím řešením bude vakcinace, ale většinu času vakcíny nebyly a bylo nutné dělat kombinaci různých kroků. A dělat je správně. Nestačí například to, co udělali na Slovensku – otestovat najednou všechny lidi antigenními testy a hotovo. To nefunguje. Ve většině zemí šlo o kombinaci spousty věcí: trochu vám pomůže trasování, dost vám pomůže, když hodně testujete. Pomůže vám změna chování, bezpečnostní opatření ve školách, provozech… Podpora lidí v karanténě. Jsou to desítky věcí, které když se prostě udělají, tak se ta epidemie dá zvládnout, jak se to povedlo nejlepším evropským zemím. Tam žádná masivní vlna neproběhla a jsou tam v porovnání s Českem na desetině úmrtí.
My jsme volili cestu izolování dětí doma – mimochodem děti v Česku jsou mimo školy nejdéle z celé Evropy – a naše bilance nakažených a mrtvých je jedna z nejtragičtějších.
Česko bylo už za ministra zdravotnictví Vojtěcha příznivcem strategie promořování: nechat epidemii vyrůst tak, aby nezahltila zdravotní systém. To byla hlavní strategie a dokládají ji dokumenty z té doby: například metodická doporučení, že lidé bez příznaků se nemají zbytečně testovat a podobně. Tohle se změnilo za ministra Prymuly, kdy se razila strategie evropského mainstreamu. Za ministra Blatného byla sice snaha dostat epidemii někam blízko k nule, ale po všech těch zásazích a nerespektování odborných doporučení mám pocit, že pak tady zase převládla strategie, že je dobré tu populaci nějak řízeně nakazit.
Myslíte, že to někdy někdo celé shrne a řekne: tohle byly právě ty chyby, které způsobily zbytečné tisíce úmrtí, nekonečné měsíce dětí zavřených doma a podobně?
Věřím, že to vznikne, ale nemyslím si, že bude pro veřejnost jednoduché to poslouchat. To vysvětlení nebude mít jednu složku. Stejně jako to řešení pandemie v Evropě nemá jednu složku, že byste udělali jednu věc a bylo to vyřešeno. Těch faktorů, které odlišují Česko od úspěšnějších zemí, je víc.
Někdo za to přece nese odpovědnost, někdo nějak rozhodoval či nerozhodoval.
Ano, politickou odpovědnost nese politická reprezentace. Část jejího rozhodování byla ovlivněna právě tou strategií, „aby nezkolabovaly nemocnice“. To vedlo k originální české cestě řešení pandemie. To je právě ten paradox Česka: na evropské poměry má hodně lůžek v nemocnici, a tak dokud nemocnice pojmou nakažené v těžkém stavu, tak netřeba reagovat.
Takže se reagovalo pozdě…
…a vedlo to k tomu paradoxu, že dneska vedeme žebříčky v počtu mrtvých a žebříčky co do délky lockdownů. Protože jakmile se epidemie nechá hodně narůst, tak potom ji o to déle brzdíte. A teď, když máte pořád přes osm tisíc lidí v nemocnicích, tak i těm příznivcům promořování nezbývá nic jiného, než být pro ta omezení, protože je jasné, že kdyby to zase začalo růst, tak se ti nemocní už nikam nevejdou. Oni se nevejdou už teď, ale bylo by to ještě horší. Proto máme hodně přísná opatření už měsíc a v nemocnicích je pořád strašně moc lidí. Proto to ještě bude chvíli trvat.
Dá se vůbec tento rozhovor ukončit něčím pozitivním?
Určitě už jsem nějaké pozitivní věci říkal na začátku. Například tu, že si myslím, že teď zažíváme poslední covidový lockdown. To si říct můžeme.
A budeme tomu všichni chtít věřit.
No tak - dával bych tomu tak osmdesát procent.
