Češi utrácí miliardy za nové oblečení zoufalé kvality. Trendy je přitom šatník za 0 korun

Podle Institutu cirkulární ekonomiky Češi v roce 2017 utratili za nové oblečení 65 miliard korun. Většina Čechů ale neutratí za módu ani tisíc korun měsíčně, z celkových statistik vyplývá, že v průměru každý z nás zaplatí za nové oblečení ročně šest a půl tisíce korun.

Koupě levných a nekvalitních kusů ve spojení s minimální následnou péčí o kousky v šatníku pak odkazuje na často kritizovaný údaj související s množstvím odpadu.

Pokud bychom totiž otevřeli víko černé popelnice, podle posledních analýz Institutu cirkulární ekonomiky bychom zjistili, že v ní textil představuje až sedm procent. A to i přesto, že Češko rozšiřuje už tak poměrně hustou síť popelnic určených ke sběru textilu, ze kterých putuje do třídírny.

Podle rozborů Ministerstva životního prostředí se množství textilního odpadu v Česku pohybuje mezi 120 000–180 000 tunami ročně. Odpadové fórum dokonce zmiňuje číslo ještě vyšší. Tak či tak, takové údaje nezahrnují textilní odpad z firem vyrábějících textil. Pak by hodnota odpadového textilu ještě vzrostla.

Textilní průmysl je přitom jedním z největších znečišťovatelů životního prostředí.

A další zajímavý fakt: podle statistiky Institutu cirkulární ekonomiky Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení. „Ve výsledku je to celosvětově tak, že každou sekundu je uloženo na skládky nebo spáleno jedno nákladní auto plné oblečení. Iniciativa Fashion Revolution uvádí, že celkově módní průmysl ročně vyprodukuje 92 milionů tun odpadu a asi jen 20 procent je recyklováno,“ uvedl pro Seznam Zprávy Jiří Študent z Odpadového fóra.

Údaje z českých i světových organizací pak přeložil do jednoduché věty: „Módní průmysl nám, jak se říká lidově, pěkně leze do peněz.“

Východisko je přitom podle něj docela snadné. „Vytvořte si padnoucí šatník z kvalitních a udržitelných oděvů, které budete nosit a ne skladovat. Pokud tedy už skutečně potřebujeme nějakou novou část šatníku, a oprava těch stávajících už není možná, nabízí se možnost second handu či swapu,“ doporučuje.

Takzvané swapování spočívá ve výměně zboží. Co jeden člověk přinese, si druhý odnese domů. Za 0 korun. Úspěšnost swapů bývá různá. Společnost Swap Prague, za kterou stojí Lucie Poubová, se chlubí 80 procenty. Tedy, že pouze dvacet procent se na swapu – směnném obchodu založeném na principu „zub za zub“ – nevymění mezi jeho účastníky.

Nakupování takzvaně z druhé ruky – ať už za peníze, či v podobě swapu – je jedním z klíčových prvků cirkulární ekonomiky, která primárně necílí na recyklaci, jako spíše na dodržování odpadové hierarchie. Ta má kořeny v prevenci vzniku odpadů a prodlužování životního cyklu již vyrobených výrobků.

Češi si v předcházení vzniku odpadu podle odborníků nevedou špatně. „Podle mého názoru jsou v tom Češi poměrně progresivní, což nám některé státy západní Evropy můžou jenom závidět,“ říká Stepan Vashkevich z Institutu cirkulární ekonomiky, který se dlouhodobě zabývá problematikou textilního průmyslu a takzvané rychlé módy.

Tuzemští milovníci oblečení totiž stále neumí odolávat nákupům levného a nekvalitně zpracovaného textilu, čímž „fast fashion“ (onu „rychlou módu“) přímo podporují.

Pro vysvětlení: fast fashion je jakýsi trend, který vznikl v 90. letech minulého století. Spočívá v tom, že většina velkých módních značek vyrábí své zboží co nejrychleji a především co nejlevněji. Výroba se proto přesouvá do zemí s levnou pracovní silou. V zemích jako je Bangladéš, Vietnam či Indie, se přitom nedbá na ochranu podmínek, ve kterých zaměstnanci pracují. Většina takto vyrobeného oblečení po jeho obnošení končí na skládce nebo ve spalovně.

V Česku se ovšem část oblečení sbírá přes sběrnou síť textilních kontejnerů, které spravují různé charitativní subjekty. „Použitelné oblečení se prodá v secondhandových obchodech, nějaká část poputuje na humanitární účely, část oblečení se zrecykluje a část bude poslána na skládku. Oblečení, které lze recyklovat, je typicky z bavlny nebo podobných materiálů, a lze z něj vyrobit například technické textilie nebo výplň do autosedaček,“ říká Vashkevich s odkazem na práci firmy Klatex.

Nenápadná klatovská textilní továrna sice není širší veřejnosti příliš známá, odborníci si ale váží toho, že se jako jedna z mála fabrik v Česku zaměřuje na recyklaci textilního odpadu, který vrací znovu do oběhu v podobě tepelných izolací a netkaných textilií především pro průmyslové využití.

Se společností Klatex spolupracovala například designérka Lenka Vacková, zakladatelka unikátního projektu Textile Mountain, která v Česku rozjela obchod s již vyřazenými látkami, jež odkupuje od českých textilních továren, bývalých galanterií nebo které jí darovali módní návrháři.

Také Ministerstvo životního prostředí se ve své politice zavazuje k tomu, aby použitý textil směřoval k dalšímu užitku. Nejčastěji se využívá v automobilovém či stavebním průmyslu.

„Odděleně sebraný odpadní textil je využíván pro výrobu produktů, jakými jsou například přikrývky, kobercové podložky, čistící textilie, výplně do pokrývek a polštářů, vláknina při výrobě papíru, geotextilie či izolační materiály ve stavebnictví,“ uvedla mluvčí resortu Dominika Pospíšilová.

Jiří Študent z Odpadového fóra nicméně tvrdí, že technologie na zpracování použitého textilu obecně nejsou ideální. A podobně vidí i případné legislativní změny.

V současné době leží v parlamentu nové „odpadové“ zákony, které si kladou za cíl posunout Česko směrem k cirkulární ekonomice.

„Velkou chybou je, že nový navrhovaný odpadový zákon posouvá konec skládkování využitelných a recyklovatelných odpadů z roku 2024 až na rok 2030. Čili tady mám velkou obavu, že Česká republika bude nadále odpadářským skanzenem, kde bude dalších 10 let převládat skládkování, dál si budeme hrát na recyklaci, bušit se do hrudi jací jsme mistři ve třídění, a pak tyto zdroje, jako třeba plasty, vyvezeme na skládku nebo v lepším případě proženeme komínem,“ uvedl Študent.