Článek
Patří k věci, že na prahu volebního roku prosadil premiér Andrej Babiš stomiliardové škrty v dani ze mzdy za cenu stejně vysokého zadlužení státu. „Musíme hlavně investovat do lidí, abychom podpořili jejich spotřebu,“ netajil svůj záměr.
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Proč je třeba přihodit několik miliard do dětských přídavků pro chudé rodiny, pak vysvětlovala tři měsíce před volbami ministryně Maláčová emotivním proslovem: „Problém s penězi rodiče nejčastěji řeší šetřením na jídle a provozu domácnosti, odkládáním placené zdravotní péče, prodejem majetku. To je strašné.“
Ve skutečnosti má Česko nejméně potřebných v Evropě a nůžky mezi chudými a bohatými se zavírají. Dobrý je však každý prostředek, který umožní zvýšit konzum.
Podporu konzumního životního stylu jako hlavního tématu voleb v dohledné době jen tak nic nenahradí. Nedostupnost spotřebního zboží ve srovnání s bohatým Západem patřila k důvodům, proč lidé nechali padnout komunistický režim. Touhu po exkluzivním zboží se však podle sociologa Jiřího Večerníka nepodařilo uspokojit dodnes. Má to srozumitelný důvod.
V čem se skrývá prokletí polistopadového vývoje, připomíná příhoda z oslavy po obchodním mítinku v Bavorsku.
Manažer české firmy se ve vinárně po několika skleničkách pochlubil, že jeho český plat dosahuje šedesáti tisíc korun čistého a už se může srovnat s úrovní bohatého Německa.
„Tolik bere moje sestra, která prodává zeleninu,“ podivila se však německá kolegyně, když přepočetla mzdu českého manažera na eura. Průměrný Čech loni vydělal měsíčně 1 350 eur, průměrný Němec třikrát tolik.
Z pohledu tuzemského pamětníka se bilance citelně zlepšila, protože před čtvrtstoletím brali Češi proti Němcům desetinu. Jak si však povšimla zmíněná německá subalterní manažerka, vysoce nadprůměrný plat Čecha přepočtený na eura dosud pouze dohnal mzdu nekvalifikovaného pracovníka za hranicemi.
Z tohoto pohledu není divu, že se trhákem pražské obchodní sezóny stalo otevření obchodního domu Primark, ve kterém na západ od našich hranic nakupují především nezaměstnaní.
Češi mají za svými humny nejbohatší stát Evropy, a pokud to tak půjde dál, za další čtvrtstoletí budou brát polovinu toho, co Němci. Proto následují každého, kdo slíbí, že co nejdříve skončí cesta slzavým údolím, kdy si nemohu dovolit to, co cizinci.
Politická ofenziva na zvýšení příjmů tuzemských rodin ve skutečnosti přitom není tak neúspěšná, jak se zdá z návštěvy obchodních pasáží bavorských měst. Ve srovnání příjmů s tím, co si člověk může nakoupit ve své vlastní zemi, nedopadají Češi proti Němcům zdaleka tak špatně. Před patnácti lety si mohly tuzemské rodiny pořídit polovinu toho, co rodiny v Německu. V roce 2019, ze kterého ještě jsou k dispozici podrobná data, už to byly dvě třetiny.
Tlakem na zvyšování minimálních mezd a slev na daně pro ty, co méně vydělávají, spolu s vysokým přerozdělováním, při kterém průměrný Čech získává na dávkách přes třetinu průměrné čisté mzdy, rostou rychleji příjmy těch chudších.
Proto desetina nejchudších z Česka už skoro dosáhla tří čtvrtin kupní síly nejméně majetných u západních sousedů. Ti nejbohatší Češi však na dvou třetinách příjmů bohatých Němců ještě zdaleka nejsou. Není divu, když v Německu, stejně jako v jiných vyspělých zemích Západu, dochází k opačnému pohybu. Příjmy bohatých tam rostou o polovinu rychleji než v případě chudých.
Dosud žádná vláda nenašla recept, jak neblahé kouzlo zlomit.
Prvním pokusem byla daňová reforma premiéra Mirka Topolánka. Z roku na rok se plat průměrného Čecha přiblížil k tomu německému o čtyři procenta. Ovšem veškeré výnosy reformy tehdy pohltily vyšší ceny, pak přišla krize a dalších deset let držely tuzemské mzdy sotva německé tempo.
Druhým pokusem je Babišovo snížení daní z příjmů domluvené pro letošní rok s opoziční ODS a spolu s tím ambiciózní zvyšování důchodů. Příjmy všech rodin díky tomu i v časech krize vyrostly o 13–15 procent a tentokrát inflace z navýšení nevezme ani polovinu. Zvýšit spotřebu však Čechům brání něco jiného, konkrétně obavy z budoucnosti probuzené ničivou pandemií.
Sociolog Večerník přesto míní, že zábrany utrácet padnou během dovolených. „V cizině je možné utratit neomezené množství peněz,“ upozorňuje expert, že tentokrát vyrážejí za hranice Češi s mnohem víc nabitými peněženkami než obvykle. Chuť k utrácení si pak mohou přivézt zpátky.
O to větší šanci bude mít ve volbách strana, která obyvatelstvo opět ujistí, že „zdroje tu jsou“, slíbí další peníze a hlavně nebude připomínat, že někdo musí dluhy splatit. Koneckonců záleží jenom na dohodě zvolených politiků, aby jedním hlasováním ve Sněmovně zrušili dluhovou brzdu, zavazující vládu škrtat výdaje při státním dluhu 55 procent HDP
