Článek
Nikomu a ničemu moc nevěříme, milujeme sarkasmus a ani sami sebe nebereme moc vážně. To jsou prý naše dobré i špatné národní vlastnosti, podle kontextu i úhlu pohledu. Ale něčím se od ostatních národností přece jen lišíme. Milujeme pohádky.
Před pár lety jsem četl analýzu, ze které vyplynulo, že jsme jedinou zemí na světě, kde o svátcích sledují dospělí pohádky, a to i v hlavním vysílacím čase.
Pamatuji si, že když se minulý rok na Vánoce nová pohádka vysílaná na Štědrý den lidem nelíbila, vyvolalo to málem menší pouliční nepokoje.
Lid dal průchod své nespokojenosti. „Jak si to vůbec mohli dovolit? Natočit takovou slátaninu?” zaslechl jsem rozzlobený ženský hlas v tramvaji.
Tak to zkrátka je. Smíříme se s tím, že premiéra stíhá policie, a nějak bychom vydýchali i to, kdyby vládl dál z vězení. Ale běda, jestli veřejnoprávní televize natočí další špatnou pohádku.
To vláda padne okamžitě!
Pohádky ovšem jsou specifický žánr, s tím nic nenaděláme. Bereme je vážně, čerpáme z nich moudrost a dětem je předkládáme jako zdroj poučení. Ale časy se mění, a tak najednou zjišťujeme, že i staletí milované pohádky obsahují nepěkné stereotypy. Ostatně jedna hollywoodská celebrita se už nechala slyšet, že její děti mají klasické pohádky zakázané.
Důvod? Jsou plné ošklivých stereotypů. Bratři Grimmové a další je špatně napsali a hollywoodská studia pak podobně špatně natočila. Nebo možná ne špatně, ale rozhodně poplatně své době.
Jen si vezměte třeba takové Ošklivé kačátko. Šikana a bodyshaming nebohého zvířete končí nepovedenou metaforou bezvýchodnosti rasového problému.
Co se stane s kačátkem? Když dospěje, promění se nikoli v krásnou kachnu anebo kačera (ale kachna by byla lepší, už kvůli feministkám!), nýbrž v labuť. Prostě změní barvu, s nadsázkou řečeno, jestli si rozumíme. Na bílou!
Zkuste si to představit jako příběh chudého černošského chlapce, který vyrůstá na Havaji a sní o velké budoucnosti. Co myslíte, že se stane? Že napře všechny síly, vystuduje Harvard a stane se jako Barack Obama prezidentem? Ne, chlapče, pokud budeš mít štěstí jako ošklivé kačátko, probudíš se jednoho dne… bílý.
Ani s ostatními pohádkami to není lepší.
Šípková Růženka. Princ líbá osobu, která k tomu nedala a ani nemohla dát souhlas. Ano, vždyť Růženka o sobě vůbec neví. To je znásilnění jak vyšité. Nehledě na to, že podle jednoho z výkladů lze Růženku považovat za mrtvou. Pak tu máme jasnou nekrofilii.
Červená Karkulka. Nezodpovědní rodiče nechají holku běhat přes les. Kde je norský Barnevernet, když ho potřebujeme? A to si Karkulka ještě splete babičku s vlkem. K negativním jevům připočtěte neúctu ke staré osobě, tedy ageismus. No, a končíme týráním zvířat, kdy myslivec vlku za živa rozpáře břicho.
Sněhurka. Jedna z řady pohádek, jež démonizuje ženy, které si vezmou vdovce s dětmi. Takzvané macechy. Stereotyp je to jako vyšitý, a navíc nespravedlivý, protože jde o ženy, které chtějí nebohým mužům pomoct s rodinnými pracemi a výchovou dětí.
Podivná je i role zrcadla, které královně říká, že je nejkrásnější na světě. Považujeme to za pokrytecké, zpupné a smějeme se tomu. Ale vždyť to samé dnes dělají všechny fitness aplikace! „Běžel jsi dnes rychleji než 90 procent ostatních uživatelů!” chválí nás po běhu.
A my to chceme slyšet! Nezajímá nás, jak je to doopravdy. „Běháš pomalu jak želva a podle tepovky stejně brzo dostaneš infarkt.” To byste chtěli? Je prokázáno, že pozitivní motivace v seberozvoji osobnosti funguje. Tak proč by to mělo dehonestovat zlou královnu?
A pak tu máme našeho hloupého Honzu. Po Švejkovi a Cimrmanovi je to v podstatě třetí autista mezi nejoblíbenějšími českými fiktivními hrdiny. Je líný, tupý a nevzdělaný, ale nakonec se mu povede všechny přechytračit.
Výtečný vzor pro mládež. A my hloupého Honzu milujeme! Avšak když nám TOHLE tlačí pohádky od dětství do hlavy, lze se divit, že volíme politiky, které volíme?
„Zdravý selský rozum” je ona vzývaná ingredience, které se vám dostane jen tak, bez úsilí, ležením za pecí. Vždyť ono to i zní divně, asi jako položka z jídelního lístku bistra v Karlíně. „Zdravý selský rozum, dobře uleželý, na dýňovém lůžku… za 399 korun.”
Lidé se vzděláním bývají v pohádkách vykresleni jako proradní poradci, kteří roky strávené na univerzitách a čtením učených knih využívají k tomu, aby kuli nepěkné plány.
Ostatně i Matěj Kotrba, pekař v podání Jana Wericha, ve filmu přece říká: „Kdo chce být neviditelný? Vymyslete raději něco, aby ženským neztvrdly ruce po práci!”
Opravdu tohle chceme slyšet? V době, kdy Elon Musk i další technologičtí vizionáři sní o cestě na Mars, nesmrtelném životě a dalších zázracích? Chceme, aby úsilí moderní vědy bylo vynaloženo… na co vlastně? Na vynalezení lepší Indulony?
Jak říkám, vrátit se k psacím strojům a do ateliérů, přepsat a přetočit. A pak, možná, bychom se na ně zase mohli začít dívat. Přeji hezké televizní Vánoce!
