Článek
Výstavu nazvanou Poslední práce v ní zahajuje sochař David Černý, který na ní představuje rozměrné nástěnné reliéfy, drobné plastiky i pohybující se objekty. Všechny ukazují lidské pohlavní orgány v realistické podobě či podobě, která k nim jednoznačně odkazuje.
Přestože jde v případě Černého výtvorů o umělecká díla, veškeré jejich reprodukce, které se objevily na sociálních sítích, jejich kontrolní mechanismy okamžitě odstranily. „Je to ze života,“ řekl k námětu a podobě výstavy autor. Erotický podtext či přímé vyznění má plno z jeho prací, podobně jako se často vyjadřují k politické či společenské situaci. Společné ale i jim jsou hravost, výraznost, ironie a důvtip. Černého práce jsou často ve veřejném prostoru. K nejznámějším jeho dílům patří mimina na žižkovské věži, kůň nesoucí sv. Václava na břiše zavěšený v paláci Lucerna nebo Entropa z roku 2009, na kterém značně vizionářsky chybí Velká Británie, a které vzbudilo ohlas celé Evropy.
Historik umění Otto M. Urban k aktuální výstavě napsal, že zobrazení pohlavních orgánů, někdy značně neobvyklé, se objevuje ve všech známých kulturách, často je součástí zobrazování sexuality i ironie, humor, nadsázka a hravost. To vedlo i ke tvarové stylizaci, zkreslení, a tím i zesměšnění, napsal historik. Černého vystavený soubor zahrnující velké reliéfy ženských pohlavních orgánů a obrovský pyj zpodobněný jako ponorka doplňují díla tematizující zbraně.
Autor přidal ještě několik drobných plastik s falickým symbolem - okurku, rohlík či mikrofon, kterým přidal varlata. „Vzniká tak bizarní celek, ve kterém je ‚boj pohlaví‘ přiostřen jak symboly smrti a násilí, tak odkazy na popkulturu a vžitá klišé,“ míní Urban. Konstatuje, že na výstavě je symbol mužství komicky trapný, naddimenzované penisy bezcílně narážejí na cokoli, co se jim dostane do cesty, a svou tupostí vzbuzují zasloužený posměch. Série vagin je oproti tomu blýskavě sebevědomá, svým formátem i zpracováním tak penisy zcela zastiňují.
Jsou to oltářní fetiše vzývající krásu tvaru i sofistikovanou technologii, nedostupný ideál, který se ale mění i v nekompromisní zrcadlo, v stín stínu, který mizí v nicotě, uvádí Urban. Naráží tak na několikeré Černého ztvárnění nadrozměrné vaginy, která v čistě realistickém zpodobnění může pohoršovat, v podobě vyvedené v lehce stylizovaných tvarech a s opalizující barvou už má podobu designového artefaktu a v další podobě, která propojuje tuto část ženského těla s tvarem oblíbeného sportovního vozu, se už původnímu obrazu téměř vzdaluje. Posledním velkým reliéfem je negativní otisk ženského orgánu provedený ve stříbrné barvě jako zrcadlo. „Otevřené zobrazení pohlavních orgánů je vždy dobrým indikátorem společenské tolerance, dialogu o tom, kdo jsme a jak se vztahujeme k sobě samému i ke svému okolí,“ uzavírá historik umění.
