Cenzuru máme pod kůží, tvoříme pod tlakem, říkají íránští režiséři

První festivalový den jsem viděla fascinující dokument o fenoménu filmfarsí, tedy filmech, které vznikaly před revolucí v roce 1979, které byly kvalitou velmi nízké, ale extrémně populární. Zobrazovaly se v nich intimní vztahy, sex, ale také typické charakteristické postavy. Jak se předrevoluční film posunul k současnému?

Majid Barzegar: Íránská kinematografie je více než 100 let stará, to znamená, že film do země přišel opravdu velmi brzy. Ovlivnil i země v regionu – Turecko nebo Indii. To Íránci je učili, jak vyprávět filmový příběh. Lidé v Íránu chtěli vidět to, co v běžném životě nezažijí, chtěli na plátně vidět svoje vlastní sny. Filmy tak nebyly příliš progresivní, neukazovaly, co se opravdu ve společnosti děje.

V 60. letech začali filmaři tvořit jinak, říkáme tomu íránská nová vlna. Většina produkce však byla stále v této nereálné linii. V této době se však začaly ozývat první kritické hlasy. Kritici studovali v Evropě, ve Francii studoval íránský filmový kritik Hushang Kavusi, který přišel s pojmem filmfarsí. Byl to fenomén špatného povrchního filmu. Přestože režiséři té doby promítali v Cannes nebo Berlíně, většina domácí produkce byl právě filmfarsí. Lidé chtěli snít.

Když přišla revoluce a režim, všechno se změnilo, filozofie, přemýšlení… Pojmy jako láska, vztahy mezi rodiči a dětmi, manželem a manželkou, všechno se definovalo od znova. Ovšem to, co se nezměnilo, byli lidé. Chtěli stále to, co vídali před revolucí. Takže i když filmům tak neříkáme, filmfarsí stále existuje. Není tam však zobrazena intimita, povrchnost je ale stejná.

Současný film v Íránu je také něčím hodně charakteristický a specifický? Má také svého typického hrdinu nebo antihrdinu?

MB: Nemá. Neexistuje něco takového jako například v socialistickém filmu, že je hrdina dělník nebo voják. Specifické ale je, že máme naopak to, co ve filmu nesmíme ukazovat. Třeba intimní vztahy, manžel například nesmí sáhnout na manželku. Nebo hrdinka, která hraje dobrou postavu, nesmí ve filmu kouřit. Žádný typický hrdina ale neexistuje.

Jak je to s tím kouřením a jinými scénami, které se nesmí zobrazovat? To proto, že je to takto ve společnosti dané, nebo je to čistě politická cenzura?

Davood Khayyam: Není to ze společnosti. Je to systém a cenzura, která chce, aby něco ve filmu bylo nebo nebylo. Například ve filmu žena, která jde spát, má stále na sobě šátek, ve skutečnosti ale jistě nejde spát se šátkem přes vlasy. Nebo vůbec nemá svůj soukromý život, to se ve filmu nesmí zobrazit. Jsou ale určité okliky, jakým způsobem zobrazit situace, aby to nevypadalo nereálně. Žena před manželem nemusí být zahalená, ve filmu tak vždycky figuruje někdo třetí, aby žena zahalená být musela. Napsat film, aby byl jen o ženě a muži, je velmi těžký. Je tam příliš věcí, které se musí a naopak nesmí.

Jak tedy vy tvoříte? Jak s tím bojujete?

DK: Dá se říct, že obecně ten, kdo vytváří v Íránu film, je pod autocenzurou. A s tím už vyrůstáme, máme to v sobě. Já jsem se narodil až po revoluci, neviděl jsem, jak to vypadalo dříve. Proto jsem se už jako dítě naučil, co může a nemůže být vidět. Dostali jsme si cenzuru tak moc pod kůži, a to celá společnost, že jsme na to zvyklí a děláme to automaticky. Kdyby se něco stalo a zítra byla revoluce a my dostali úplnou svobodu, bude dlouho trvat, než se svobodě naučíme.

MB: S tím moc nesouhlasím. Že se někdo narodil v 80. letech, neznamená, že je zcela pod cenzurou. Má nějaký svůj vlastní život. V Íránu jsou už od revoluce nezávislí filmaři. A tlak, pod kterým tvořili, přinesl daleko větší kreativitu. To, co nesměli, ukázali metaforou. Ale i to potom cenzura odhalila a zakázala.

Jaký má filmař, režisér, postavení v íránské společnosti? Jak na vás lidé pohlížejí?

MB: Je jasné, že jinde ve světě jsou lidé od filmu superstars. I u nás jsou ale režiséři, kteří jsou velmi známí a lidé je mají rádi. Nezávislé filmy a režiséři můžou reálně ovlivnit střední třídu.

Z vaší tvorby, ale i z toho, jak se hovoří o současné společenské situaci v Íránu, jsem pochopila, že střední třída je dost zásadní pro vývoj vaší země. Je to tak?

MB: Je to tak. Ale spíš v minulosti. Většina íránské společnosti bývala jen střední třída. Ta hodně četla a koukala na filmy, a proto byla zásadní pro kulturní vývoj v zemi. V posledních letech však kvůli sankcím, především, když přišel k moci Donald Trump, lidé ze střední třídy propadli daleko níž. Čtení knih a filmy už pro ně zdaleka nejsou na prvním místě. Proto se dá říct, že střední třída se prakticky rozpadla.

Liší se vnímání vašich filmů v Evropě a doma v Íránu?

MB: Natočil jsem už čtyři celovečerní filmy, můžu říct, že patřím mezi skupinu autorů, kteří tvoří nezávislé a umělecké filmy. Lidé, kteří se dívají na mé filmy, víceméně nejsou široká veřejnost. Proto jsou diváci jak v Evropě, tak u nás v Íránu, vlastně hodně podobní. Hodně čtou, vědí, co chtějí vidět. Moje filmy se promítají hlavně na festivalech a v menších kinech, tam chodí lidé, které to zajímá. Přesto si myslím, že evropské publikum je o něco vnímavější, víc je moje filmy zajímají.

DK: Kinematografie je drahá. Nemůžeme ani říct, že je to v Íránu průmysl. Filmy, které se promítají pro veřejnost, politický systém více podporuje, protože přijde více lidí a vydělá peníze. Nezávislá kinematografie produkuje myšlenky a názory. Režim samozřejmě takové filmy nepodporuje.

Jak vidíte budoucnost íránské kinematografie?

DK: To nevím. Záleží na ekonomice, politice, ale i na kultuře. Tím, co se děje teď, je to čím dál tím horší, tlak je veliký a my nevíme, jak to skončí. Jediné, co můžeme dělat, je držet si palce, abychom mohli tvořit dál.

MB: Myslím si, že my nyní tvoříme budoucnost íránské kinematografie. Mainstream bude mít vždycky nejvíc peněz a nejvíce diváků. Je jedno, co divákům dávají, ale chtějí jen bohatnout. Nezávislý film, jako všude ve světě, je stále menší a osamělejší. To v Íránu není jiné. Produkce u nás je ale veliká, natočíme 200 filmů za rok. To není málo.