Cena elektřiny poroste, bude těžké si na nové ceny zvyknout, varuje Šnobr

České firmy zaspaly a podcenily vývoj na trhu emisních povolenek, soudí Michal Šnobr. Teď mají problém vyrovnat se s vysokými povolenkovými náklady a chystají překotný uhelný útlum. Stejně ale podle Šnobra zaspal český stát, který zanedbal přípravu nové Státní energetické koncepce.

Poslední aktualizovaná energetická strategie České republiky pochází z roku 2015 a vychází z dnes již nereálných předpokladů. Stát tak nemá žádný plán pro urychlený odchod od uhlí. O to dráž může chaotický vývoj dopadnout na spotřebitele, varuje Šnobr.

Čeští výrobci tepla i elektřiny si stěžují na nečekaně rychlý růst cen emisních povolenek. Teplárny dokonce prosadily do zákona kompenzace za povolenky, které bude muset Česko obhajovat v Bruselu. Opravdu se na situaci nemohly firmy včas připravit?

Výrobci tady skutečně zaspali. Když se na to podíváte historicky, tak velké skupiny jako EPH, SevEn nebo i ČEZ emisní povolenky vlastně zesměšňovaly. Firmy dlouho tvrdily, že mají analýzy, podle kterých by povolenka měla stát kolem desíti eur. O to víc je pro ně růst rychlý a nečekaný.

Není současná cena povolenek kolem 58 eur za tunu emisí jen výstřelek, dočasný výkyv způsobený spekulativními obchody?

To, že se povolenky utrhly ze řetězu, může být i díky spekulacím. A k tomu se teď přidala také rostoucí cena komodit. Ale je potřeba si uvědomit, že Německu, které určuje trendy i na našem energetickém trhu, ty vysoké ceny vlastně vyhovují. V Německu začnou klesat příspěvky na obnovitelné zdroje a protože se chystají vypnout jaderné elektrárny, potřebují dodat nějakou sílu, nějaké impulsy, aby se v energetice tržní metodou přecházelo na plyn.

Jak se zdražení povolenek odráží na trhu?

Roste cena elektřiny, ale pomaleji než by to odpovídalo růstu ceny povolenek. Výrobci mají svou produkci na následující období prodanou, ale nezajistili si včas povolenky za celé ty předprodávané objemy, což pro ně je teď opravdu problém.

Jasně to vidíme u ČEZu, který jako jediný informace o svých prodejích zveřejňuje. Na rok 2022 má předprodáno už 75 procent své výroby, na rok 2023 asi 45 procent. A na ten příští rok má předprodáno v průměru za 50 eur na megawatthodinu, jenomže na burzách se na příští rok prodává v průměru za 85 eur za megawatthodinu, na rok 2023 za 73 eura. Pro srovnání, ČEZ ještě v roce 2018 prodával v průměru za 31 eur.

ČEZ má výhodu v tom, že část své produkce pokrývá bezemisní jadernou energií, na kterou povolenky nepotřebuje. Ostatní firmy, které nemají jaderky a vyrábějí jen z uhlí, to nesou hůř.

Pro spotřebitele to je ale výhoda, ne?

Zatím ano. Cena elektřiny jde postupně nahoru, teď se růst zrychlil. Pořád tam ale vzniká časová disproporce, a tak výrobci straší, že nebude dost energie a že je potřeba pomoci jim ten uhelný útlum z veřejných rozpočtů zaplatit.

Podle serveru kurzy.cz stoupla od začátku letošního roku cena povolenek o 77 procent, od loňského března je zdražení trojnásobné. Elektřina na burze Power Exchange Central Europe stoupla od začátku roku o 55 procent, od loňského března o 58 procent. Znamená to, že se máme připravit na tak obrovské zdražení i my spotřebitelé?

Cena elektřiny musí enormně rychlý nárůst ceny povolenek dohnat. Ale třeba cena plynu prudce vystoupala v kontraktech s dodávkou v roce 2022, na rok 2023 už není ten růst tak markantní. A na rok 2024 už jsou ceny dokonce nižší než na příští a přespříští rok.

Teď výrobci nevědí, jak se trh bude dál vyvíjet, kontrakty na vzdálenější období jsou nelikvidní. Neví se, jestli dojde k nějakým korekcím, do budoucna panuje obrovská nejistota. Takže je trh zaplavován poplašnými zprávami, že nebude dost elektřiny. Ve skutečnosti si ale nikdo z výrobců nikdy nedovolí odpojit uhelný zdroj od soustavy, dokud za něj nebude adekvátní náhrada.

Chápu, že si to nedovolí ČEZ, v němž kontroluje většinový podíl stát. Může ale někdo donutit soukromé firmy typu EPH nebo SevEn, aby provozovaly uhelné elektrárny nebo teplárny, pokud to pro ně bude kvůli vysokým nákladům na povolenky neefektivní?

U nás se na situaci podepisuje chaos způsobený tím, že nemáme žádný plán, žádnou koncepci. Pokud dnes někdo říká, že elektřina nebude, je to hlavně známka toho, že se ne správně a ne včas zareagovalo na přechodné období růstu cen povolenek a komodit.

K útlumovému plánu na uhlí neřeklo Ministerstvo průmyslu vůbec nic, nic nevypadlo z uhelné komise. V Německu to chodí tak, že když firmy jako E.On nebo RWE chtějí zavřít uhelný zdroj, žádají o jeho odpojení a pak rozhodují státní instituce o tom, zda se elektrárna bude udržovat jako kapacitní rezerva, nebo zda se může vypnout. U nás se veškerá energie na ministerstvu vrhla na přípravu jaderného zdroje, toto se vůbec neřešilo.

Jaderného zdroje, o kterém vy od počátku tvrdíte, že se nepostaví. Z čeho tedy budeme mít za pár let elektřinu, když spalování uhlí prodražují povolenky a pro investice do plynu u nás nemají firmy žádnou motivaci a stát pro to nemá žádný pobídkový plán?

Předpokládám, že plyn se nakonec stavět začne. Třeba Sokolovská uhelná už staví plynové kotelny i bez pobídek. Pokud budeme elektřinu z plynových elektráren potřebovat, bude cena energie tak vysoká, že to bude investice do paroplynových elektráren motivovat.

Nebo se taky může stát, že si budeme muset připustit, že uhelné zdroje potřebujeme, že se bez nich ještě nějakou dobu neobejdeme. O to ale bude elektřina pro spotřebitele dražší.

Nedostatku energie v Česku se tedy nebojíte?

Myslím, že elektřina bude, ovšem za jiné peníze, než na jaké jsme zvyklí. Bude dva- až třikrát dražší než před třemi čtyřmi lety. Mimo jiné i proto, že v letech 2016 až 2018 jsme měli ceny energií rekordně nízké. Elektřina atakovala úroveň 20 eur z MWh, plyn šel ke 13 eurům za MWh.

Kam podle vás cena elektřiny stoupne a jak bude růst rychlý?

Myslím, že se musíme smířit s úplně jinou úrovní cen. Reálnou cenu může trh dohánět tak dva tři roky, takže definitivní ceny uvidíme až v horizontu dvou tří let, někdy kolem roku 2023 nebo 2024. Bude těžké si na novou hladinu zvyknout. Mezitím nás čeká vzduchoprázdno a velká nejistota.

Pokud nakonec zjistíme, že uhelné zdroje potřebujeme, protože za ně není náhrada, budou dál vyrábět. Ale mohou prodávat megawatthodinu klidně za 90 eur. Vývoj navíc vůbec nezávisí na nás, ale na Německu, které má podobný energetický mix jako my. Náš trh ale nemá na rozdíl od Německa kurzotvorné parametry.

Investoři upozorňují, že plyn jako emisní zdroj, byť čistší než uhlí, nemá v Evropě perspektivu, protože protiemisní politika Bruselu se pořád zpřísňuje. Plynu jako fosilního zdroje se začínají bát už i banky. I proto se do plynových projektů nikomu nechce.

Nemyslím, že se šance pro plyn v Evropě nějak zásadně zhoršuje. Přístup bank závisí hlavně na tom, jak se k problému staví Evropská komise. A ta pořád plyn připouští jako přechodovou alternativu. Ona pro nás hlavně není jiná možnost.

Nové uhelné elektrárny už se stavět nebudou. Plynový zdroj se dá postavit relativně jednoduše, jako stavebnice z lega. A nic dalšího tu v horizontu patnácti dvaceti let není. My jsme v Česku ale zaspali, takže se nám může stát, že tu nebudeme včas mít plynových elektráren dostatek. Pak by se o to víc dostávalo zpět do hry v nějaké podobě uhlí, buď uhelné elektrárny udržované jako rezervy, nebo uhlí přímo pro výrobu energie.

Proč podle vás Česko zaspalo?

Celá řada ministrů se v posledních pěti letech soustředila jen na Dukovany, přitom dávno bylo jasné, že musí přijít změna energetické koncepce. Protože i kdyby se u nás postavil nový jaderný blok do roku 2036, jak ministr Karel Havlíček slibuje – jakože se nepostaví, tak ten jediný blok nic neřeší.

My prostě budeme muset seriózně a jasně říci, jak budeme řešit energetiku v letech 2025 až 2040. A když si spočtete naše možnosti, tak vám z toho vychází jediná – plyn. Abychom k tomu ale směřovali, na to potřebujeme jasnou politiku. Musíme si říci, že potřebujeme opustit uhlí a že řešení je v plynu v kombinaci se soláry.

Musíme vyřešit kapacitní problém. Pokud v tom stát nezareaguje včas, neřekne včas, jaká jsou u nás pravidla a priority v energetice, dopadne to tak, že budeme muset držet uhlí jako studené rezervy (zálohy pro období, kdy nesvítí slunce a solární elektrárny nevyrábějí, pozn. red.), což se ale o to hůř promítne do konečné ceny pro spotřebitele – ať už v ceně samotné elektřiny nebo v ceně doprovodných služeb. Pozdní reakce státu může způsobit, že to spotřebitele bude o to víc bolet.

Co přesně teď od státu energetické firmy potřebují?

Stát musí říci, jak se k tomu dostat. Jakou tomu dá podporu, jakou formou, v jakých regionech. Řešení není jen ve velkých paroplynových elektrárnách, jde také o decentralizaci, výstavbě mikrozdrojů v desítkách až stovkách kilowattů až po řádově megawattové a na konci pak i ty velké elektrárny. Je skandální, jak v tom zaspalo Ministerstvo průmyslu a stát, když veškeré úsilí vrhly na nový jaderný zdroj, ale neřešily energetický mix, neaktualizovaly Státní energetickou koncepci. O to může být elektřina pro spotřebitele v následující dekádě dražší.