Celý tento kraj ztratil sebeúctu, říká autorka českého bestselleru

Míjíme ceduli Karviná Doly. Toho kostela po pravé ruce bychom si skoro nevšimli, a to by byla škoda. Kostel sv. Petra z Alkantary je šikmý, naklání se v důsledku poddolovaného terénu.

Ve skutečnosti se nacházíme na území ztraceného města, původní Karviné, ze které zbyl už jen tento kostel a sousední hřbitov, který v mezičase od chrámu oddělila čtyřproudá silnice.

Šikmý kostel je i název díla spisovatelky Karin Lednické, jejíž kniha se dnes prodává na předních regálech tuzemských knihkupectví. Její dílo je do jisté míry kronikou oblasti, jejíž dějepis spíše než hustě popsané kapitoly pokrývají bílá místa. Lednická se to rozhodla napravit.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří nejen o okolnostech svého románu, který bude mít tři díly, ale i o tom, jaké výzvy moravskoslezský region čekají nejen teď před volbami.

Čekala jste, že o vaši knihu bude takový zájem a bude mít takovou odezvu?

Jsem ve stavu nepřestávajícího úžasu, něco takového mě opravdu vůbec nenapadlo. První náklad byl dva tisíce kusů knih, protože jsem si myslela, že Šikmý kostel vyvolá zájem především v regionu, kterého se dotýká. Samozřejmě jsem doufala, že zpracovaná témata zaujmou i pár lidí odjinud… Ale skutečnost byla taková, že první náklad se prodal během jediného týdne a Šikmý kostel je jednou z nejčtenějších a nejdiskutovanějších knih tohoto roku. Napříč všemi regiony. Z toho mám pochopitelně obrovskou radost.

Máte představu, čím přesně kniha zaujala i lidi mimo severní Moravu a Slezsko?

Já asi nejsem ten nejpovolanější člověk, který by to měl posuzovat. Ale můžu se aspoň pokusit. Pro čtenáře, kteří o karvinském regionu vědí jen málo nebo téměř nic, je tato tematika téměř exotická. Velmi často oceňují, že zpracovávám bílá místa naší novodobé historie a otevírám témata, která zůstávala sto let uzavřená. A často také slýchám, že je četba mojí knihy vítanou reflexí k dnešní době, protože všemu současnému dění navzdory se stále máme velmi dobře. Toto uvědomění je podle mého názoru velmi důležité i pro mě samotnou.

Když se čtenáři a zájemci debatujete na akcích, objeví se názor, že díky knize se vyplavují temnější témata, o kterých se z různých důvodů raději nemluvilo? Jinými slovy, že je pro ně vaše dílo jakousi terapií?

Ano, dostávám takových ohlasů stovky. Čtenáři mi píšou příběhy ze svých rodin, vytvářejí paralely k těm mým. Věřím, že pomáhá o traumatech mluvit, mít se komu svěřit. I když třeba jen autorce knihy.

Hned v úvodu popisujete namáhavé poutě žen za solí. O těchto nebezpečných výpravách nejsou známy písemné prameny. Jak jste se k takovým informacím dostala?

Především z vyprávění pamětníků a jejich rodinných příslušníků. Víte, mnozí pamětníci jsou rádi, že o svých vzpomínkách mohou někomu říct. Často mají pocit, že se o jejich zážitky rodina ani společnost moc nezajímá. Naslouchám jim pokaždé velmi pozorně. Na řadu věcí jsem přišla čirou náhodou jen díky tomu, že jsem nechala pamětníky vyprávět. Potom získané informace porovnávám s prameny a literaturou, abych je zasadila do historického kontextu. A pokud jde o solné poutě, na které jste se ptal, k těm mi historici řekli, že o nich neexistují žádné záznamy.

Jak si to vysvětlujete?

Karvinský region se od začátku uhelné těžby vyvíjel velmi rychle až překotně, a zjevně tam nebyl nikdo, kdo by takovéto události zapsal. V obci až do začátku dvacátého století nebyl kronikář. Takových orálních odkazů je v regionu mnoho, já se jim snažím dát písemnou podobu.

Jak časově náročný je takový přístup k psaní a bádání?

Rozhovory jsem strávila stovky hodin, spíš víc. Celkově se tématu věnuji šestým rokem.

Považujete se vedle spisovatelky i za kronikářku kraje?

Máte pravdu, že moje počínání poněkud přerostlo původně zamýšlený rámec, ale ohromně mě to baví. Víte, moji pamětníci mají často přes 80 let, takže není mnoho prostoru pro otálení. Necítím se ale být kronikářkou kraje, to by bylo poněkud nabubřelé tvrzení. Zkrátka se snažím doplňovat bílá místa naší historie, nacházet nové souvislosti. A třeba ty zmiňované solné pouti jsou v podstatě mentalitou tohoto kraje v kostce.

Proč se dosud nikdo takovým tématům kraje nevěnoval?

Nevím. Existují publikace, které se věnují městu jako takovému nebo odborně zpracovávají historické události. Já kladu důraz na příběhy lidí, na jejich každodenní život.

V knize řešíte česko-polské vztahy. Přeložíte knihu do polštiny?

Už se překládá, polský překlad vyjde příští rok na podzim.

Vztahy mezi Čechy a Poláky jsou významnou částí vašeho díla. Jak hluboké jsou dnes rýhy vyryté během 20. století?

To si netroufám takto stručně shrnout. V první knize popisuji jednu etapu, tedy spor o stanovení státní hranice, ve druhém díle toto téma bude mít další dějství, které po podpisu mnichovské dohody vygradovalo polským záborem. Bylo to dramatické, mnohdy dosti drsné. Pro některé Poláky to byl akt pomsty za to, co se stalo po první světové válce. Věnuji se tomuto tématu velice zevrubně a kladu velký důraz na to, abych si zachovala naprostou nestrannost.

Nakolik se historie propisuje dodnes?

Tyto spory jsou v česko-polských vztazích stále částečně přítomné. Téměř každá rodina má nějaký příběh, který se traduje z generace na generaci. Anebo se o něm mlčí, což je horší. Je vlastně jedno, jestli je to příběh situovaný do let dvacátých, kdy ho s pocitem křivdy líčí Poláci, anebo na sklonek let třicátých, kdy se událo příkoří na Češích. Je to sdílená zkušenost, dodnes přežívá a není dořečena. A já si myslím, že nastal nejvyšší čas, aby se o těchto věcech začalo otevřeně mluvit. Hýčkání starých křivd nikdy nevede k ničemu dobrému.

Jedním z cílů vašeho díla je obrousit tyto česko-polské hrany. Máte už nějaké konkrétní poznatky, že se vám toto daří?

Zpočátku jsem vůbec netušila, že bych na něco takového mohla pomýšlet. Mám bezpočet reakcí a ráda dodávám, že těch negativních je opravdu velmi málo. Drtivá většina čtenářů vítá, že jsem to téma otevřela. Vím také, že na řadě škol byla moje kniha zařazena nejen do seznamu doporučené četby, ale slouží také jako doplněk k výuce dějepisu. Z toho mám ohromnou radost, protože toto období učebnice opravdu opomíjejí.

Máte reakce od Poláků?

Ano. Někteří polští čtenáři měli zpočátku obavy, že když tu knihu napsala Češka, že to bude protipolský pamflet. A teď mi říkají, jak jsou rádi, že se mýlili. Už jsem to zmiňovala – dávala jsem si opravdu velmi záležet na tom, aby byl můj pohled nestranný. A jestli vůbec někomu straním, pak obyčejným lidem, kteří tu historii museli žít.

Říkala jste mi, že pro dokreslení dalšího příběhu se teď vydáváte do Osvětimi mluvit s pamětníky.

Pokud jde o Osvětim, respektive Auschwitz, samozřejmě existuje spousta knih odborných a v poslední době i beletristických. Snažím se toto téma pojednat z poněkud jiné perspektivy, než je obvyklé. Inspirací mi k tomu bylo setkání s ženou narozenou v roce 1927, jejíž tatínek se zkraje roku 1940 coby nuceně nasazený dělník podílel na přestavbě bývalých kasáren na tábor.

Při bádání jsem narazila na řadu nesmírně zajímavých skutečností a setkala jsem se s dalšími lidmi, kteří mi pomohli dokreslit obraz místa, kterým byly Osvětim, Auschwitz i Birkenau před tím, než zde vznikla továrna na smrt. Něco málo je už ostatně naznačeno v prvním díle Šikmého kostela.

Jak současná generace horníků chápe osudy vašich knižních horníků?

Pokud můžu soudit z toho, co mi píšou a říkají, silně v nich rezonuje. Víte, hornická profese se už zhruba sto padesát let přenáší z generace na generaci. To je důležité brát v potaz, když přemýšlíte o našem regionu, hornictví je s krajem a jeho lidmi pevně spjaté. A zdaleka nejde jen o výkon profese samotné, týká se to i celé řady dalších aspektů života. Bavila jsem se nedávno s Kamilou Hladkou, autorkou skvělé knihy Hornické vdovy, která zaznamenala vyprávění žen, které v průběhu několika desetiletí přišly o muže při důlních neštěstích. Shodly jsme se, že i když každá píšeme o různých obdobích, některé věci zůstávají neměnné. Třeba hornická čest.

Příběh vašeho díla pochází z období vzmachu hornictví. Nyní se naopak plánuje útlum těžby černého uhlí na Karvinsku. Jak se na to díváte?

Je to veliký problém v mnoha ohledech – především v tom, že stále není tak docela jasné, co bude dál. A ta nejistota uvrhává zaměstnance šachet i dodavatelských firem do frustrace, zatímco mladí vzdělaní lidé stále častěji odcházejí pryč. Nedivím se. Každý člověk potřebuje mít jakousi vizi, kam se bude jeho život ubírat. Zdejší lidé tu vizi postrádají. Osobně se domnívám, že při plánech do budoucna by neměl region zapomínat na to, čím tak dlouho byl. Stavět na minulosti, ne ji pohřbívat.

Teď to myslíte tak, že šachty a věže by měly sloužit jako muzeum, pro cestovní ruch?

Rozhodně, a nejenom ony. Celé území původní Karviné mapuje uplynulých více než sto let historie. Lidé mají o tyto věci zájem, jen je třeba je sem přivést. Jsem si jistá, že máme potenciál přilákat návštěvníky i z jiných krajů České republiky. Posloužit k tomu může třeba i moje kniha – ostatně literární turistika je celosvětový fenomén a já stále častěji vídám návštěvníky, kteří procházejí starou Karvinou vybaveni mapou z předsádky Šikmého kostela. Je však k tomu potřeba připravit infrastrukturu a zázemí, aby tady turisté nebloudili krajinou, aby se měli kde najíst, posadit a tak dále.

Máte v hlavě nějaký záměr, jak knižní dílo přetavit v něco konkrétního, například nějaké muzeum?

Podporuji všechny, kteří to v Karviné dělají na koleni. Sama občas provádím zájemce, připravuji podrobnou mapu původního města, v níž budou zaznačena významná dějová místa prvního a druhého dílu Šikmého kostela. Potřebovala bych ale nějakou podporu, sama nejsem schopná vše zařídit – krom jiného proto, že se chci věnovat především psaní. Párkrát už jsem možnost využití území staré Karviné k rozvoji turistického ruchu na různých místech zmínila, ale zatím moje volání nepadlo na úrodnou půdu.

Byla bych moc ráda, kdyby se povedlo vytvořit na tomto území důstojnou upomínku na naši nedávnou minulost. Kromě postindustriálních památek je to navíc svébytná přírodní rezervace, ornitologové a botanici si tu přijdou na své. Stejně tak lidé zajímající se o historii druhé světové války. Stručně řečeno, tento region má opravdu co nabídnout.

Před nástupem hornictví byla Karviná oblastí pastvin. Jakým směrem se podle vás může vyvinout nyní, v době, kdy se plánuje útlum karvinských dolů?

Myslím, že inspiraci můžeme hledat například v postindustriálních regionech v zahraničí, které prošly podobným procesem.

Vrátím se ještě ke zmíněnému ukončení těžby uhlí. Když vláda nedávno oznámila záměr ukončit těžbu v letech 2021 či 2022, místní politici si stěžovali, že o záměru nevěděli. O nás bez nás, mi říkali…

Ostatně jako vždycky. Prokletím tohoto regionu je jeho vzdálenost od centra, tak to bylo odjakživa. Jako ilustrativní příklad může posloužit situace s koronavirem v Darkově. Od samého začátku karantény bylo jasné, že se bude mezi horníky nákaza šířit, protože v tomto prostředí se hygienická opatření zkrátka dodržovat nedají. Ale nakonec byli mnozí překvapeni, že se havíři nakazili. A když se návazně objevil v MfD titulek, že Kvůli Karviné mají Češi komplikovanou cestu k moři, měla jsem opravdu zlost.

Za takových okolností se nikdo nemůže divit, že jsou zdejší lidé naštvaní – protože jsou naštvaní právem. Nejprve jsou vystaveni jisté nákaze, jako kdyby byli občany druhé kategorie, a následně jim je to ještě kladeno za vinu. To je klasická záměna viníka a oběti.

Není paradox, že hnutí ANO je v Moravskoslezském kraji tak oblíbené, v podstatě nejvíc napříč republikou?

To není paradox. Mnozí říkají, že nenacházejí přijatelnou alternativu. Je škoda, že se dalším politickým stranám nedaří najít dostatek zajímavých témat a konstruktivních argumentů, kterými by voliče zaujaly.

Je tento pocit ve vašem regionu silnější než v jiných částech země?

Víte, tento region je opravdu razowity, a všem jeho specifikům se dá zvnějšku obtížně porozumět. Všechno komplikují předsudky. Hornictví sice bylo komunisty protežováno, ale bylo by chybou činit z toho dneska závěr, že všichni havíři a důlní inženýři byli oddáni komunistické ideologii. Nebyli – naopak někteří zkraje padesátých let stanuli kvůli nedodržování stranických požadavků před soudem.

Bez výhrady však platí, že lidé ze šachet byli oddáni své profesi. Dostávalo se jim četných výhod, ale platili za ně podlomeným zdravím a každodenním nasazováním života. A když pak po privatizaci přišli o možnost odkoupit závodní byty, což vnímají nejen jako podvod, ale také obrovské ponížení, dostoupila obecná frustrace vrcholu. A na frustraci je těžké stavět zdravý lokálpatriotismus. Ten tady podle mého názoru v současné době citelně chybí.

Myslel jsem, že ten je v regionu naopak silný.

Pozor, neříkám silný, ale zdravý. Zdravý lokálpatriotismus nemůžete stavět na vzpomínkovém optimismu nebo na identifikaci se sportovním klubem. Lokálpatriotství musí stát také na naději, na vizi do budoucna. Lidé jsou tady ochotní dřít do úmoru a nasazovat život, ostatně dělali to uplynulých sto let, ale zároveň potřebují vědět, že si jich politici a zaměstnavatel váží.

Bohužel takového pocitu se jim příliš nedostává. Celý tento kraj podle mého názoru ztratil sebeúctu. I s tímto tématem se snažím ve svých knihách pracovat – tedy opakovaně upozorňovat, že lidé mají na co být hrdí. Že ani současná mizérie na tom nemůže nic změnit.

Až dokončíte trilogii, uvedla jste před časem, že budete chtít napsat i něco ze současného světa. Budete tematizovat kontroverzní privatizaci OKD a miliardáře Zdeňka Bakalu?

Ne, o Zdeňku Bakalovi určitě psát nebudu. Je samozřejmě možné, že se v mém textu zasazeném do současnosti objeví zmínka o tom, jak Bakalovo počínání v souvislosti s OKD zdejší lidé vnímají a jaké důsledky to pro ně mělo. Napsat autentický text o současném Ostravsko-Karvinsku bez této reflexe není dost dobře možné.

I nadále však budu psát z perspektivy obyčejného člověka, který dějiny či jiné významné události musí zkrátka žít a přežít, vyrovnat se s nimi. Víte, sice mluvím o takzvaných obyčejných lidech, ale moji pamětníci jsou většinou velmi neobyčejní, stateční, silní lidé. Musím říct, že práce na Šikmém kostele mě nesmírně obohatila, osobnostně posunula. A stále se mám od nich co učit.